úvodník
program - obsah
linka veřejné důvěry
pozvánka do kina
bylo, je či bude...
primátoři
hvězdné okénko
ledárna
náš tip na výlet
zoo
káráme & chválíme
ústecké hospody
rozhovor
státní vědecká knihovna
činoherní studio
demo recenze
naše soutěž
vaříme s jirkou
kontakty
odkazy

hlavní strana

    Některé příležitosti k rozhovoru se jednoduše nezavrhují. Zvláště přijede-li dotyčný člověk přímo do vašeho města a vám stačí ‘jen’ zapnout diktafon. A stalo se, že do Ústí nad Labem zavítal kytarista Radim Hladík, aby tu na šnůře kapely Walk Choc Ice, pokřtil jejich novinkovou desku ‘Rejdit’ (Warner Music). K té ho váže jednak producentství, druhak spolu se ženou Zlatou stojí za agenturou B.A.B.A., která pětici muzikantů z východních Čech zastřešuje manažersky. Dámy a pánové: Pan kytarista Radim Hladík, zakládající člen legendárního Blue Effectu, spoluhráč Vladimíra Mišíka, Jaroslava Hutky a dalších, právě přichází...
    Otázka na úvod: Jaké aktivity poslední dobou vyvíjíte? Tak: 20. července jsme s Walk Choc Ice dotočili tuhle desku a já odjel kousek za Prahu. Protože celý rok dělám práce, které nejsou vidět, jsou jenom slyšet, tak si v létě kompenzuju takové nějaké své vnitřní mindráky, že naopak musím dělat práce, které vidět jsou. Takže jsme s dcerou a zetěm postavili kuchyň - kuchyňskou linku z nařezaných prkýnek. Teď momentálně, krom toho, že sekám trávu a dláždím dvorek, tak spravuju a natírám omítku na takovym baráčku, který jsem zdědil po dědovi kousek od Prahy. A protože jsem tam jel letos strašně pozdě, v podstatě až na začátku srpna, tak se mi do Prahy moc nechce, tak do konce září ještě zůstanem venku a budu se živit rukama. Stran hudebních věcí? Dělám s mladejma kapelkama, občas hraju s Jardou Hutkou, občas s Dášou Andrtovou. V poslední době mě začíná svrbět a zase bych si zahrát nějakej bigbít. Tak uvidíme, co se z toho vyvine... Už se něco rýsuje, koho byste třeba pro případnou spolupráci oslovil? No, snad jo. Zájem by byl, tak uvidíme, asi to bude chvilku trvat. S kým konkrétně budu spolupracovat neřeknu, ale v muzice bych se chtěl vrátil ještě těsně před Blue Effect. Protože to byl takovej jednodušší bigbít skoro až písničkovej, ale tvrdej. Pak ten bigbít trošku zesložitěl a to se mi teďka moc nezdá. Takže bych se vracel tak do roku 67, 68, 69 - asi do téhle doby. Tedy po formální stránce, ne konkrétně, nechci hrát starý věci. Lze hovořit o možném comebacku? To já právě nechci, protože pak z toho smrděj akorát peníze a nic jinýho. Většinou ty starý kapely jsou docela trapný a toho bych se bál. Nechci obnovovat nic starýho, co už bylo. To totiž patřilo do určitý doby a dneska je jiná a mám pocit, že je potřeba ctít tu současnost. Já ještě koukám na druhou stranu, ještě nekoukám zpátky. Co se týče agentury B.A.B.A., jak vůbec vznikl její název? Za to může Jarda Hutka, protože mé ženě odjakživa - známe se pomalu 40 let - říkal bábo. Když žena v devadesátým začala, že si udělá agenturku, protože od mě ví, jak to funguje - odajkživa v tom žila, tak mladej řiká: ‘Tak se to bude jmenovat BABA.’ Vlastně máme dvě ty firmy, jedna je B.A.B.A. s tečkama a jedna bez teček. Rozdíl mezi nima je akorát v těch tečkách. Nelze na tom zbohatnout, ale žiješ. Walk Choc Ice jste produkoval desku a zároveň je zastřešujete i manažersky, čím vás právě oni oslovili? Uměj hrát a skládat, jsou tvrdý, mají hodně energie a tlačí to. Akorát o nich lidi ještě moc nevědí. Čili my jsme to vzali trošičku jako takovou výzvu a pokusíme se to zlomit, aby se to vylouplo. Mám pocit, že známější kapely, který frčej v rádiích apod., že to je docela komerce. Myslím, že Walk Choc Ice jsou zdravý, ještě nezkažený, tak by bylo dobře, kdyby se trošičku měřítka změnily a začalo se fandit zdravý muzice - nevykalkulovaný, ze který na první poslech peníze nesmrděj. Já tomu říkám pozitivní agrese. A co Chinaski? Ty už nezpravujeme. Dělal jsem jim tři desky, žena je obchodně postavila na nohy a teď jsme s nima skončili. Poslední desku točili teďka přes léto, ale to už jsem odmítl, protože mám pocit, že už to nejsou Chinaski - odešel Petr Rajchert, odešel i Adam Stivín. Mám pocit, že to už bude něco jinýho a moc se mi do toho už nechtělo. Nemusím dělat všechno. Rozumím, kdo další u vás v současné době funguje? Volal mi Ivan Král, že by chtěl u nás taky fungovat, tak možná přibude i on. Pak je tam taková odnož folková: Jarda Hutka, Dáša Andrtová, Honza Burian, potom Walk Choc Ice, skupina Ready Kirken z Pardubic a teď snad ten Ivan Král. My jsme takovej rodinnej podnik, to není žádná agentura - všechno se dělá na koleně a snažíme se dělat jenom co nás baví. Nebudeme milionáři, ale zase budem třeba spokojený. Často spolupracujete s mladými muzikanty, necítíte někdy nějaký, v uvozovkách, generační problém? Ne. Třeba naše generace a moje rodiče: tam ten generační problém byl, protože my jsme úplně jinak vypadali, poslouchali jinou muziku - to začínala rocková hudba - četli jsme jiný knížky, dlouhý vlasy - potíž, že jo. Dneska dlouhý, krátký, každýmu je to jedno. Třeba naše děti vypadaj a poslouchaj stejnou muziku jako my, čili generační problém, tenhleten kulturní, neexistuje. Dneska je to tak splácaný všechno dohromady... No ale já vím, jaký jsem měl potíže s vlastníma rodičema, který ani nebyli moc tvrdý, docela v pohodě. Ale generačně to strašně haprovalo, to dneska není. Já si myslím, že leckterej mladej je starší než my, jako mentálně, že to není ve věku. Ono v tom bigbítu je všecko dovolený, všecko, je svoboda a je jedno, jestli je ti padesát, nebo dvacet - to je úplně fuk. Jak vnímáte spolupráci s Walk Choc Ice, vládne při ní vždy pohodová atmosféra? Mladý s náma docela vycházej a snad je nezlobíme. Taky je do ničeho nenutíme, vždycky to musí být po vzájemné dohodě - jako přesvědčit argumentama, než nějaký rozkazy apod., to nefunguje. Já jsem taky nesnes, aby mi někdo o generaci starší rozkazoval, to jsem se vždycky vzbouřil. A protože to vím, tak to neděláme ani mladejm. Máme do určitý míry víc zkušeností a snažíme se je nějak předat. Spíš poznáme když jdou nějakou chybnou cestou, kde víme, že ty slepý uličky jsou, tak se je snažíme navést, nebo zarazit, aby tímhle směrem nešli, že to nikam nevede. Uvidíme, Walk Choc Ice jsou na začátku. I když maj třetí desku, tak zase začínaj. Oni udělali strašně kotrmelců - chvíli hráli jazz, chvíli támhleto... To je potřeba usadit tak, aby se dostali do obecný známosti. Chce to pár ústupků, protože rádia nebudou hrát tvrdou muziku. K čemu byste chtěl aby to směřovalo? Právě k té pozitivní agresi. Aby tady rádia trošku snesly tvrdší muziku a někdo to musí začít. Všichni když rádiovku, tak zahrajou měkotu a tím pádem hrajou všechny úplně stejně, je to nuda. Bloudím po stupnici a netuším, co je který rádio - všechno nämlich to samý. Natáčelo se prý u vás doma ve studiu, jak dlouhý byl samotný průběh? To není žádný studio, to je normálně v pokoji. A když jsme potřebovali, tak jsme vzali computer a do studia, kde se to nahrálo, šli. Jinak kytary, míchačky a tohle všecko se dělalo doma. Musí se prostě stlačit náklady. Třeba Wanastovky, když točej, tak daj 750 tisíc za studio a kde my bysme na to vzali. To se musí dělat trošku jinak. Myslím, že je to do určitý míry jedno, podstatný je, co ta kapela hraje a ne jak a na co. To jsou jenom výrobní záležitosti. Jinak natáčení probíhalo s přestávkama tři měsíce. Výhoda byla, že sem to měl doma, mohl si s tím jezdit sem a tam a dělat různý věci. Třeba všechny kytary jsou dělaný virtuálně, všechno starý aparáty a teď kombinace: americký zesilovač, anglický reprák z roku 1952... Takováhle alchymie, aby to hrálo dohromady. A co tomu všemu předcházelo? Tak tomu předcházel zhruba rok a půl práce, že jsem je furt honil a oni furt skládali. Z 50 věci jsme jich vybrali 15. Já si myslím, že nejdůležitější není, jak kdo hraje a na co, ale důležitý je co. A snad se povedlo a písničky jsou silný, nosný a mohlo by to fungovat. Jde o to, jestli deska bude mít štěstí - tedy už tahleta, nebo další. Protože vždycky je to běh na dlouhou trať. První Chinaski se taky chytily až na základě druhý desky. První, docela nefrčela, i když to lidi znali, tak mediálně ne. Čili jde o to, teďka dva roky vydržet a uvidí se - buď to vyjde, nebo ne. Jak křtění desek vnímáte? Jenom jako takovou symbolickou tečku, že v podstatě práce skončila. Já třeba svoje desky poslouchat nemůžu, co je hotový tak jde pryč. Slyším totiž vlastní chyby, protože na všem jsou chyby... Otázka na závěr: Představa Radima Hladíka o ideálním světě muziky? Na muzice je krásný to, že nikdy nevíš a všechno je dovolený. Víš jenom, že je 12 půltónů a určité věci, které znáš ze zkušeností, ale jak to bude fungovat... Podívej se, jenom kolikrát jsme tady dneska narazili na to, že nevíme třeba proč lidi nepřišli. Můžeš to zdůvodnit, že ta kapela není známá, nebo že je pondělí, že jsme v Ústí... prostě všechno je možný. A to je na tom to pěkný - že nevíš. Kdyby jsme věděli co a jak by mělo být, tak to bude nuda a votrava.

TV KOUTEK - TV KOUTEK
CHABAŘOVICE FEST 7.
NOVÁ BYSTŘÍLNA
Zapomenutý generál Eduard Kadlec
Rozhovor s lékařem
CYKLOTOUR
Roman Holý vzpomíná