24. 4. 99 - Phakding (2.800 m n. m.) - Namche Bazar (3.500 m n.m.) - Vítá nás jasné ráno.Nad zalesněným údolím jukají zasněžené štíty. Zatím jsou to pořád pětitisícové štíty většinou beze jména. Přicházejí první visuté mosty přes Duth Kósi. Teď jsou povětšinou ocelové a vypadají bytelně. Po těch dřívějších provazovejch to musel bejt přechod jak z Indiana Jonese.Vydatně se houpou i ty ocelový. Za vesničkou Jorsala je skalní brána a v ní domeček a v něm úředník a před domečkem voják s puškou - vchod do národního parku Sagarmantha - původně normální nepálský název pro Everest. Znamená BOHYNĚ MATKA ZEMĚ. Vono s tím pojmenováváním je to vůbec podivný. Představuju si, jak nějaký Angličan objeví v Praze Vltavu a nazve ji třeba Řeka Sira Monty Pythona. Nicméně zde řešíme první problém, a to ten, že Honza nemá vyřízen 'permit', a ten samozřejmě je možné pořídit pouze v Kathmandu. Vyřešíme to jako Rychlé Šípy, když šli na čtyři lístky v pěti do kina. Honza se prostě mezi nás zamíchá, my obklopíme úředníka, a posléze i vojáka s bodákem, přiblble se usmíváme a za chvíli jsme všichni uvnitř parku. Honza si na památku vojáka - ostražitého hlídače - vyfotí. Další drobný problém je, že se objevují první průjmy. Což při zdejší dietně-vegetariánské stravě, nechápu. Cesta prudce klesá až k řece, následuje další visutý most i se zbytky toho starého. Podél Duth Kósi, nádherným hlubokým údolím, až do míst, kde se Kósi spojuje s další Kósí (jejíž jméno si bohužel buď nepamatuju, anebo vůbec nevim). Tady vystoupáme snad 80 metrů, abychom překonali skalní kaňon na rozhodně nejvyšším visutém mostě. 80 metrů pod námi divoce víří řeka a most se houpá. Nic pro závraťáře. Za mostem pokračuje krutej 'hang' o převýšení dobrých 400 - 500 metrů. Cesta už jde jenom do kopce až do Namche Bazaru. Navíc se pěšina vine tak v šedesátistupňovém svahu s občasnými kolmými skalními výšvihy. Máme co dělat, abychom se dokázali vyhýbat buvolům s nebezpečně špičatými rohy. Když se vyhnu ke skále, může mě dlouhým rohem píchnout, když se vyhnu k údolí, může mě shodit. Lepší bejt probodnutej, než dočista mrtvej na dně údolí. Těsně pod Namche, když se svah trochu zmírnil, dokonce do takový jedný hodně, ale hodně prudký sjezdovky, jeden buvol utekl. Nepálec se různě kleče přidržoval rododendronů, a nakonec zvíře dostal zpátky na cestu. Ve chvíli, kdy už se zdá, že kopec nebude mít nikdy konec, začínají se na svahu objevovat první kamenné domky s modrýma střechama. NAMCHE BAZAR. Právě ten Namche Bazar, o kterém jsem přečetl desítky horolezeckých knížek. Od počátku dobývání okolních osmitisícovek, v čele s Monty Python Everestem Sagarmanthou, tady prakticky začínaly všechny expedice. Správní a kulturní centrum celého údolí je Khumbu, hlavní město národa šerpů - národa, bez kterého by nikdo z nás 'bělochů' (jsem o tom pevně přesvědčen) na osmitisícovku nevylezl. Tedy ona je to spíš větší vesnice v obrovském přírodním amfiteátru stočená malebně do půlkruhu. Určitě, aby byla za větrem. Namche leží na starobylé cestě do Tibetu už prý od pradávna. Teď se tu díky rozrůstajícímu turistickému ruchu hojně přistavuje. Odevšad je slyšet klepání kameníků, kteří ze žuly pomocí kladívka tesají kamenné cihličky. Pracovní dobu mají od šesti do šesti a dodržují ji přesně. Pro nás turisty zastávají i funkci budíku. Procházíme pro mě legendárním Namche Bazarem a potkáváme první jaky. Opravdu jsou mohutnější a hlavně o mnoho víc chlupatější než buvoli. Hlavní jakoby ulice (je totiž hliněná, místy vydlážděná kameny a pořádně do kopce, takže hromada schodů) je obsypána krámky s korálky, modlitebními mlýnky, soškami… samozřejmě spousta sportovního oblečení a výstroje. Málokde na světě si můžete koupit mačky a sochu Budhy v jednom krámku. Filmy jsou zde levnější než v Kathmandu, což přivítám. Celou cestu totiž fotím jako šílenec, a tudíž již docházejí. Řádně zapoceni a s lehce pobolívající hlavou (přeci jenom jsme už ve výšce 3.500 m n. m.) dorážíme do naší lodže. Podobně jako ostatní beru koupel. Hot shover je další z místních kuriozit a rozhodně stojí za popis. Ze starého barelu o objemu cca 10 litrů vede trubka či kousek hadice do (v luxusnějších lodžích dřevěné, v obyčejnějších zaceltované) kabinky. Tam didi nebo některý z jejích pomocníků lijí horkou vodu, a to v takovém množství, jaké si zaplatíte. Jste-li bohatci, můžete se vyshoverovat co hrnce stačí na ohni ohřát. Většinou se volí sprcha o objemu jednoho barelu. Na prohlídku Namche budeme mít dost času zítra, je totiž jakoby volný - ve skutečnosti aklimatizační - den. Kdo ho v Namche nebo i jinde v této výšce nedodrží, se zlou se potáže.
      Dan