4. 5. 99 - Tábor pod Ampu La (5.200 m n. m.) - sedlo Ampu
La (5.780 m n. m.) - 1. tábor v údolí Huncu (5.300 m n. m.)
- Jediné, co brání - kromě tak 2 kilometrů pochodu k prvnímu
obrovskému jezeru a asi 500 výškových metrů rozdílu - je obrovský
ledopád spadající z této strany sedla do Huncu. Vyplňuje dobrých
300 výškových metrů, čítá několikeré slanění a sestup výhradně
po fixech. Osobně považuji tuto část expedice za asi nejnebezpečnější
a myslím, že i Michal i Doutna by se mnou souhlasili. Ty stovky
a tisíce tun ledu nad hlavou mají velice svérázný způsob uvažování
a člověk nikdy neví, kdy se na něj utrhnou. V některých místech
je třeba slanit skalní prahy vyrůstající z ledovce, nebo 'proslanit'
příliš strmé úseky ledu. Pokud si člověk ale odmyslí objektivní
nebezpečí plynoucí z neustálého pohybu ledu, ocitli jsme se
v pohádkové krajině zmrzlého království. Modré, zelené, bílé
i průzračné rampouchy visí z ledových převisů, jednotlivé
vrstvy ledu jsou tlakem a pozvolným pohybem dolů přetvářeny
na bizarní pokroucené ledové různobarevné pruhy, či osamocené
ledové skulptury, jaké by těžko vymyslel i sám Salvátor Dalí.
Tisíce a možná statisíce ledových jehliček a jehel pokrývají
každé vodorovné místo ledovce. Potůčky ze sluncem roztátého
sněhu si vytvářejí v ledu vlastní koryta a po chvíli vždy
mizí v jedné z tmavých trhlin, aby se kdesi v útrobách ledovce
zformovaly do řádné ledovcové říčky, prýštící z čela ledopádu.
Jsme obklopeni vodou, a to jak v pevném, tak i kapalném skupenství.
Křehká a zrádná krása. Po 'proslanění' poslední ledové stěnky
stojíme zase nohama na pevné i když suťovité zemi. Michalovi
se očividně ulehčí, všichni jsme to ve zdraví přežili. Při
společné hromadné fotomomentce se šerpy nám svým svérázným
způsobem poděkuje, a sice slovy: 'Odvolávám všechny čůráky
a píčy, který jsem použil během přechodu sedla a děkuju vám
za spolupráci. Všichni jste byli dobrý a šerpům za vydatnou
pomoc přidávám 500 rupií.' Takže jsme dostali i svéráznou
pochvalu. Milan zase poděkoval nám všem za to, že jsme přežili
jeho částečné odstavení mimo provoz, a tak si během sestupu
do tábora u jezera všelijak děkujeme a vzájemně se chválíme.
Všichni jsme rádi, že jsme dobrodružné sedlo překonali. Zítra
máme odpočinkový den, tedy naše, tj. Doutnova skupina, Michalova
parta pokračuje dál údolím Huncu - směr Mera Peak. My je budeme
následovat s odstupem jednoho dne. Fakt je ten, že i když
odpočinek, tak v 5.300 m n. m. není až zase takovým slastným
lehárem, jak by si kdekdo představoval, jakýkoliv pohyb, focení,
vaření atp. člověka dost rozdejchá, a to nemluvím o odchodu
do vzdálenějších míst k vykonání potřeby. Člověk je prostě
permanentně zadejchanej, a to i přes to, že už jsme celkem
solidně aklimatizováni. Stejně ale už s Honzou a Doutnou pošilháváme
po bezejmenné kótě naproti přes jezero, výškou se blížící
k 6.000 m n. m. To zase bude význačně 'odpočinkový' den. Dan
