Kniha veršů loňského laureáta Ortenovy ceny za poezii dává tušit, že máme co do činění s autorem, který poezii nechápe jako rutinní řemeslo či způsob, jak exhibicionisticky projevit pečlivě tajený grafomanský mindrák. Naopak! Setkáváme se tu na stránkách knihy s člověkem, pro nějž psaní veršů je životní nutností, způsobem, jak ventilovat své osobní postoje k lidem, svá trápení, touhy a zklamání, což by nebylo zase tak nic zvláštního, oč by se nepokusili jiní veršotepci dávno před ním. Rozdíl je v tom, že on to na rozdíl od jiných umí lépe. Není mu ani cizí vyjadřovat se v klasických básnických formách (sonet), ale vyžaduje-li text pro důraznější emocionální vyznění či pointu např. užití hovorové řeči či vulgarismu, autor se je nezdráhá použít. Kniha je rozdělena do několika vzájemně na sebe navazujících celků, inspirovaných jeho pobytem v rakouském Salzburgu, návštěvami koncentračního tábora Buchenwald či neskrývanou oblibou klasiků expresionismu, jejichž překládání se autor též aktivně věnuje (cena za překlad v soutěži J. Levého). Originální jsou poměrně časté básnické koláže skládající se zčásti z německy psaného textu, později volně přecházejícího opět do češtiny, což lze ovšem vystopovat v české literatuře již mnohem dříve např. v dílech Jakuba Demla. Též nelze pominout určitý, poněkud skepticky váhavý postoj k tradičním křesťanským hodnotám a symbolům, jejichž vliv je též v mnoha textech citelný. Autor zřejmě hledá východisko z komplikovaného života, kde se prolíná mnoho různých vlivů, dějů a osob, ve víře v Boha, k němuž se utíká s vidinou naděje v potenciální brzkou změnu, která mu umožní lépe a odvážněji snášet hořkost a bolesti života. Některé texty tak mimoděk působí jako drobné modlitby ve verších. Zároveň by ale bylo mýlkou označit ho jako autora píšícího náboženské texty. Kniha by zasloužila zeštíhlit, protože básnická kvalita některých textů má značně kolísavou úroveň a zároveň lze četbou vytušit i jistý sklon k manýrismu (snad by to v lepším případě bylo možné označit i jako básnický styl). Mně osobně jsou bližší básně se sklonem k autorově sebeironii či texty s vtipnou a originální pointou či metaforami, z nichž se dají dech, a proto např. pokládám za velmi dobrou báseň Dejte mi, drazí, za státnice hrobku a naopak za jednu z velmi plytkých Městem jede hovnocuc... Každopádně četbu doporučuji, protože se - podle mého názoru - v dnešní poetické realitě, kdy nabídka o mnoho převyšuje poptávku, jedná o autora, který má talent a schopnost jasně a přímočaře vyjádřit své pocity či názory originálním a neukecaným způsobem na rozdíl od mnoha jiných básnických invalidů. Milan Ciler
(Vydalo nakl. Petrov 02 v edici New line, vydání 1., 160 stran, 130,- Kč, www.ipetrov.cz, lze objednat na www.vltava.cz, nebo zakoupit v knihkupectví UJEP v UL ad.)