Dneska opět nebudu veselý. Bílina je město, v němž jsem kdysi žil a mohu potvrdit, že se tam moc neděje. To ovšem zdaleka neznamená, že bych ji, a zejména některé lidi, kteří v ní žijí a žili neměl rád. Touha vyjádřit smutek v srdci je tak silná, že se s ní mohu svěřit jen totálně opilý a na poslední chvíli před uzávěrkou tohoto plátku téměř kulturně bulvárního. Citát z knihy Jiřího Gruši v titulku je věcí, jež mne provází již od mé repatriace do Severních Čech (v roce 1987). Ta touha proniknout do březových Libosadů rekultivovaných uměle vytvořených pohoří, touha proniknout do srdcí lidí zde žijících, kteří, ač mně občas serou, jsou mi nebetyčně nejbližšími.
Když jsem se jako čerstvý maturant navrátil v onom roce do svého rodného kraje, říkal jsem si, byv vychováván jihomoravskými máničkama, že zde nemohu najít přátele adekvátní jim. Pravdou se stalo to, že jsem našel, pozvolna, vždyť je to již šestnáct let, pankáče, máničky, lékaře, hvězdáře, debily, básníky, novináře prostě vše co činí sever naší vlasti tak zajímavým. Když říkám sever, myslím tím Sever. Něco co je tak diametrálně, tak svým osobitým způsobem odlišné například od jihu naší země a vím o čem mluvím, respektive píšu. Někdy v roce 1988, v tom roce kdy jsem se vrátil z blázince a pozvolna čekal na kriminál, o čemž jsem ovšem tehdy netušil, jsem pocítil intuitivní touhu, sedíc v legendami a mýty opředené hospodě Na Kyselce v Bílině, seznámit se s tam rovněž sedící, evidentně minimálně o 14 let starší houní. Závoďák to zprostředkoval. Lékař Pichlík, redakční kolega, muž, jenž vstrčí svůj palec do áršlochu v podstatě komukoli, mi letos v lednu povídá: 'Snad bych to bral jako šprým, to, že jste o mně s Maksimikem napsali ten pamflet, ale mysleli jste to zle!' Mluvil o básni, jíž jsem jako taškařici napsal spolu s kámošem, Ivanem Maksimikem, a jež o tomto zarputilém lékaři s nenechavými prsty trošku pojednávala. 'Ne, Jardo', odvětil jsem tehdy, 'Maksimik (ona stará houně) to nemyslel zle, jen jsme si z Tebe dělali prdel. Minulý rok na jaře jsme s ním, s tehdy ještě těhotnou manželkou a s dětmi, seděli na jedné venkovní terásce v Bílině, pokecali jsme a určitě tě rád uvidí. Nechal jsem si tehdy ujet poslední vlak, byl pátek, slunný večer a jeli jsme domů taxíkem. Ivan si od mne půjčil prachy, což je netypické, a kupoval za ně dětem mé ženy čokoládu.' Ještě že jsem si ten vlak tehdy nechal ujet. 'Musíme za ním zajet a všechno probereme', zvolal potěšený lékař, netušíc, že druhý den mi zavolá a sdělí mi, hlasem, jenž jsem u něj slyšel poprvé, že se pár minut poté dozvěděl, že se Ivan den před vánocemi oběsil. 'Tohle's mi neměl dělat, kurvo.' Něco takového jsem si asi řekl a nemyslel tím MUDra. P., ale jmenovaného Maksimika. Pamatujete si tu reklamu, jak se vám po Balantince promítne celý život před očima? Jardovi jsem už do telefonu odpovídal jen v krátkých větách. Neprozřetelně jsem to řekl ženě před dětmi, i když jen ve zkratce: 'Maksimik si to hodil.' Ale děti, děti ty nejsou blbé. Proběhlo mi před očima mimo jiné toto: Seznámení na Kyselce, opilej Závoďák, já i Maksimik, večery u bílinských a teplických mániček,kde enfant terrible jsme byli já i můj o patnáct let starší kámoš, večery s mou přítelkyní po návratu z vězení, kterou mi podle svých slov neopíchal, i když vedle ní ležel nahý, několik tablet fenmetrazinu, po nichž mne rozjel tak, že v autobuse v 6.30 z Bíliny jsem říkal tehdejším soudružkám jak jsem si ráno vyhonil ohon a estébákovi v práci předvedl příkladného pracovníka, milion piv, které do mne vrazil a větě 'Jeden z těch mála, kteří nezapomněli', jíž mi řekl, když jsem měl po velmi úspěšném vystoupení Bambule a vrazil do něj kilo. Větě, která mne potěšila místo toho, aby mne varovala. To vystoupení bylo věnováno dvěma Ivanům, 'kteří se na TO ještě nevystali'. Teď už je jen půlka pravdou. Mnoho a mnoho se toho najedou objevilo, mnoho rozbitých tlam, mnoho agresorů, před nimiž mne chránil a mnoho výchovných štulců, jež mi uštědřil. Betonový sloupec, na který mne, línou vypasenou ludru, nutil se vytáhnout, což jsem pochopitelně nezvládl, a kterýžto betonový sokl nazval pak mým prubířským kamenem. Drobné pochvaly, když jsem se 'mentálně fyziologicky' vysral (tehdy jsem ještě trávil) v hospodě na stůl a on řekl, že jsem na dobré cestě. Kam? Tisíce věcí, jak v již dávné reklamě na Balantinku. Člověk, jenž mi sdělil: 'nejsme na stejné lodi, ale plujeme stejným směrem'. Kam? Když jsem Gretě sděloval, že další dobrý člověk již není mezi námi, byl jsem neprozřetelný. O pár dní později mi Kristián, nejstarší ze synů mé drahé ženy, který si asi leccos domyslel položil otázku: 'A kdy zase navštívíme Maksimika??' 'Za dlouho, chlapče, snad až za dlouho.' 'Proč?' 'ON se odstěhoval.' 'A kam?' 'Daleko, hodně daleko. Dál než je Mars.' 'To je škoda' 'To je.' Tohle's mi ty kurvo neměl dělat, z týhle balantínky jen tak nevystřízlivím!!! (hrvn)

PS: Co se týče čísla 999 v titulku - jediný, kdo skutečně nakope Satanovi (666) prdel je pro mne 999, tedy IM, v římských číslech. Samozřejmě jsem tady uvedl jen náznak fantastických dobrodružství s tímto bardem, mohl bych líčit jak jsme se zhulili z trávy a šli na bílinskou radnici vyzvědět, jak to máme udělat, abychom se stali starostou a šerifem (já - strosta, Maksimik - šerif), jak jsme šli přesně 10 let před jeho smrtí balit holky ve stylu Oldřicha nového z čehož se musel Oloušek v hrobě obracet, jak jsme malovali obrazy a on stvořil Fantomase s tváří Leonarda da Vinci, jak jsme okřikli puritána v autobusu… Každý detail byl zajímavý. Ivane, díky za Tvůj život, za to že jsi tady byl. Kdyby Tě porazilo auto, tak bych brečel a Ty bys mi řekl: Nebuď taková sračka, Neuvirte, teď, ačkoliv to nejde, se snažím nebulet a končím článek torzem Tvé básně: …lidé se dozvědí o slepých ptácích / a vztyčí vysoké stěny, / až ptáci znovu přiletí, / padnou mrtví k zemi… (IM)