22. 4. 99 - Kathmandu - Pokračujeme do Patanu. Královské město Patan je dnes součástí kathmandského pětiměstí. Náměstí Mangal Bazar mě bere u srdce. Celý prostor vyplňují nádherné chrámy - jak hinduistické, tak buddhistické. Dřevěné trámy podpírající střechy svatyní jsou neuvěřitelně drobně vyřezávané. Nechybějí výjevy z kamasutry, na jednom z hindských chrámů jsou na všech trámech vyřezány již zmiňované Kálí, a to včetně bohyniných šesti rukou. Kamenní sloni, Šivové a jim podobní si jen tak postávají - asi hlídají celkový poklid, který ve srovnání s okolím na náměstí vládne. Kousek stranou od centrálního náměstí stojí vchodem nenápadný, avšak o to vnitřně zajímavější Zlatý chrám, který v němém úžasu taktéž 'uděláme'. Přejedeme do možná nejsvatějšího místa celého Nepálu, mysteriózního Pashupatinatu. Místa, jaké jsem v životě snad dosud nespatřil. Nepálský král prý dokonce bez toho, aby se v Pashupatinatu alespoň na skok nezastavil a nepomodlil, nikdy Kathmandu neopustí. Mimo jiné tu hinduisté spalují své mrtvé. Obrovskému komplexu chrámů vévodí hindská svatyně s pozlacenou střechou. Vnitřní prostory i radovánky se v nich odehrávající jsou nám - cizincům - zapovězeny. Hinduistou se totiž musíte narodit, nikoliv stát, jako třeba buddhistou či křesťanem. Svatým Pashupatinatem protéká neméně svatá říčka. Černé, volně se valící bublající bláto. Zde, pod modrým nebem, se kremace odehrávají. Pro nás, Evropany, pro které je smrt tak trochu tabu, naprosto úžasná a fascinující podívaná. Přes říčku vede mostík - jednak spojující na obou březích se rozprostírající chrámový komplex a jednak separující dle kast rozdělené spalovací hranice. Napravo, pod železnými stříškami, je to pro chudé, nalevo, přímo pod hlavním chrámem hoří ti, co se narodili v lepší kastě. Z obou stran se linoucí sladký zápach je stejný. Prostupuje celý Pashupatinat a spoustě lidí volně posedávající na mostě, nebo na břehu a sledující obřady naprosto nevadí. Početnému stádu opic (sdílejícímu Pashupatinat společně s živými i mrtvými) už vůbec ne. Mrtví jsou zabaleni v rubáších - chudí v prostých plátěných a bílých, bohatí v barevných. Rubáš sundají až na hranici, mrtvého přikryjí další vrstvou dříví a zapálí. Dva chudší právě hoří. Spalovač mrtvol přidržuje ohořelou lebku, aby se předčasně neodkoulela do říčky. Z hranice vykukuje noha. Třetí nebožtík zabalen čeká na kamenných schodech. Nalevo již dohořívá šťastnější bývalý hinduista. Koukají jen nafouklé palce. O dva metry dál si stařík klidně pere prádlo. Život a smrt jdou ruku v ruce. Náhle se chrámem ozývá nářek. Zabaleného ve žlutém zářivém rubáši nesou dalšího nebožtíka doprovázeného nešťastnými příbuznými. Zatímco se obřad připravuje, ženy se hroutí a neustále ječí. Do hodiny jsou z mrtvého (ať byl z kasty, z jaké chtěl) jen uhlíky. Ty se smetou - u bohatých obřadně, u chudých klackem - ze spalovacího katafalku přímo do řeky. My jenom zíráme, zíráme a zíráme… V jednotlivých stupách na druhém břehu žijí společně s opičkami svatí mužové - SADHUOVÉ. Jsou živi pouze ze své víry, milodarů a hlavně z bakšišů od turistů. Nazí asketové (s vlasy, že by mohl závidět i Bob Marley) s návštěvníky v pohodě rozmlouvají a za mírný bakšiš - pohybující se v rozmezí 5 -10 rupií - ochotně pro naše hladové foťáky pózují. Po širokých schodech plných opic se dostaneme nad celý komplex. Chrámy a stupy jsou i zde. Některé rozbořené, v jiných se normálně žije. Mezi jednotlivými stupami se na šňůře suší vyprané ponožky, malí kluci si sestavili pingpongový stůl na jakémsi nádvoříčku a hrají. Diváky jsou opičky. U vchodu do Pashupatinatu je místní útulek pro chudé a přestárlé založený matkou Terezou. Být v místních poměrech chudý znamená mít doopravdy jen svojí duši. Nic víc. Možná. Takže je tu plno znetvořených mrzáků a žebráků. Snad v nasládlé přítomnosti smrti doufají ve štědřejší charitu. Anebo (cynická myšlenka) jsou zde proto, aby - až se dotrápí - to měli blíž a mohli přejít do kasty šťastnější. Kdo totiž dělá něco zlého, jako například krade, vraždí nebo je právník či politik, musí prožít čtyřicet zlých životů. Až pak se smí vrátit do světa veselejšího. To je kolo života - Mandala, tak nějak to asi je. Východní filosofie v kostce, snadno a rychle. Znalci buddhismu a hinduismu nechť odpustí. Chudákům s leprou znetvořenými končetinami - kteří nás při odjezdu obstoupí - přeju, aby jejich život byl už tím čtyřicátým. Posledním místem, které při naší pouti po Kathmandu navštívíme, je jedna z největších buddhistických stup na světě - Boudhanath. Tady byl natáčen film Malý Budha. Obrovská bílá stavba září do podvečerního slunce. Barevné praporky visící ze zlaté špičky a desítky poutníků magičnost místa umocňují. I tady jsou žebráci. Kolorit dotváří živý pes, fena s na kamenný chodník vyhřezlou dělohou. Lidé ji nevšímavě přecházejí. I to patří ke Kathmandu. Milý taxikář (jev u nás nevídaný) chce za prakticky celodenní ježdění s partou bílých sáhibů od každého 100 rupií. Dostane bohaté spropitné. Spokojeni jsme všichni. Zítra startujeme do hor, a tak večer proběhne ve znamení posledního přebírání věcí a jejich rozdělování na zbytečné a nezbytné. Osobně zastávám názor: 'Co nemáš, nepotřebuješ'. Pln dvojité večeře, piv a dojmů usínám. Mimochodem, někde jsem četl dosti spekulativní článek o Kathmandu, jako o jednom z nejstarších trvale obývaných míst naší planety. Jeho původ prý sahá dál než 7000 let před Kristem a dnešní město je postaveno na prazákladech jakési 'možná' ztracené civilizace. Po jednom dni v Kathmandu si myslím, že by to docela mohla být i pravda. Kathmandu je magické, chaotické město. MAGICKY CHAOTICKÉ… Dan