ANEB DALŠÍ REFERÁT Z ČETBY

   Kdysi jsem četl jednu velmi podstatnou věc. Byla to sci-fi povídka, která mne velmi oslovila - hned vedle sovětského filmu Člověk - obojživelník o jehož slátaninovitosti jsem se přesvědčil prostým způsobem, ponořil se ve vaně pod vodu a vzápětí zjistil, že člověk obojživelníkem není. Ta povídka se jmenovala 'Vlak do pekla', napsal ji Robert Bloch a její podstata byla až banálně jednoduchá. Ač jsem se s Ďáblem, až na jednu výjimku dosud osobně nesetkal, hlavní hrdina tak učinil. Ne ovšem jako h.R.v.N., ale jako jakýsi Martin. Jednalo se v podstatě o toto: Hobousák Martin, který si může vždy jen blahopřát, vysomruje-li nějaký ten cent (příběh se odehrává v USA) na trochu teplé polévky, potkává legendárního Ďábla, který mu nabízí výměnou za Martinovu duši (což je vlastně tradiční) zajímavou protislužbu - dá mu hodinky, které může Martin zastavit ve chvíli, kdy bude nejšťastnější v životě. Výsledkem pak budiž to, že se okamžik jeho štěstí zastaví a potrvá donekonečna, jak říkají anglosasové FOREVER. Hlavnímu hrdinovi se náhle začne dařit, zbohatne, zblbne, takže se ožení, ale neustále jej zajímá jedno: co bude dál? Nakonec umírá někde na dlažbě, aniž možnosti využil. Nasedá spolu s Ďáblem do zhmotnělého 'vlaku do pekla', v němž vysedávají rozličné štětky, opilci a další bytosti z mokré čtvrti. Vládce pekel (česky nazývaný také Satan, Čert nebo Jalbl, který hlavního hrdinu vlastně podvedl, neboť mu nesdělil, že v lidské povaze chybí onen prvek schopnosti zastavit se ve chvíli štěstí) požaduje po Martinovi návrat oněch hodinek. Ten je však náhle zastavuje v okamžik, kdy se vlak do pekla rozjede. Jak symbolické gesto, neboť vlak již nikdy nebude moci do své cílové stanice dojet, a navíc Martin se v jeho vagonech ocitá s partičkou, s níž je v životě nejspokojenější, včetně samotného Lucipéra.
   Po letech (tím myslím roky a ne vesnici u Písku, kde stával koncentrák pro cikány, na jehož místech vybudovali mystický vepřín) se mi tato povídka minulý týden vybavila, právě když jsem se po čase odhodlal jet do práce trolejbusem. Nejprve mne (to ráno) oslovily na zastávce jehovistky, což se mi již dlouho nestalo, neboť obvykle vyzařuji nějakou pekelnou energii, která příslušníky této vlezlé a ukoptěné sekty přirozeně odpuzuje. Řidič mne nechtěl vpustit do trolejbusu, tak jsem na něj musel zaklepat. Usadil jsem se mezi několik poněkud marasticky vyhlížejících důchodců. Do kokpitu trolejbusu jsem se vrátil až ve chvíli, kdy řidič přejel odbočku na Somet a začal žonglovat s trolejemi, ve snaze přehodit je na správné dráty. To se mu nakonec nepodařilo a tak se s námi se všemi rozjel na okružní jízdu mým rodným městem. Jediný, kdo se dobře bavil, jsem byl já. Jakýsi manuál (ovšem nikoliv příručka, ale manuálně se živící člověk) na řidiče volal: 'Seš snad úplně blbej?' Na což oslovený pochopitelně nereagoval. Starý senilní kmet, ve chvíli kdy zjistil, že nejedeme tam, kam chce, vyskočil ze sedačky a pantomimicky se domáhal výstupu. Po deseti minutách rezignoval a opět si sedl. Paralela mezi touto cestou a vlakem do pekla se mi vybavila ihned, jenom jsem si nebyl jist, jestli bych v tu chvíli byl ochoten zastavit čas. Partička mých spolucestujících - to rozhodně nebyli lidé, s nimiž bych chtěl trávit Věčnost. Kamarády z hospod nahrazovali senioři a nádeníci, štětky se skrývaly za maskou stařenek. Nic moc. Při výstupu z trolejbusu mě řidič málem přivřel ve dveřích. Jak mě nechtěl původně pustit dovnitř, tak teď mě pro změnu nechtěl vypustit ven. Viděl jsem v tom však něco symbolického a poklidně se vydal ke své práci. Nemaje u sebe Ďáblových hodinek a vybaven pouze běžným lidským softwarem, čekajícím stále na to, co bude, nemohl jsem to mlhavé úterní ráno 11. září zastavit čas. Ostatně jak mi říkal v srpnu můj otec, když jsem jej navštívil v jeho rezidenci: Je klid a pohoda? TO NEVYDRŽÍ DLOUHO!    h.R.v.N.