Vážení čtenáři,
Jelikož se nezadržitelně blíží jaro a já mám jaro velmi rád, jistě mi prominete to mírné předběhnutí času a vydáte se se mnou na procházku rozkvetlými ulicemi mého rodného města. Příchod tohoto ročního období již tradičně předznamená neskutečná hromada takzvaných nedoplatků v mé poštovní schránce. Vždy si v ten okamžik představuji partičky těch elektrárníků a plynárníků a další jim podobné, kterak se jednoho rána sejdou a spiklenecky se domlouvají na co nejkvalitnějším vydušení mé osoby. Zajisté u toho popíjejí dobré drinky, poslouchají Michala Davida a plácají se do stehen při představě, jak nevěřícně zírám do té jejich korespondence. Je dokonce velmi pravděpodobné, že mají k dispozici takový nějaký malý model mého bytu, v němž porůznu posouvají mou nebohou a zneboženou figurku a nadšeně vykřikují: 'TO JSME MU TO NANDALI, SLÁVA, HURÁ' atd. Možná, že mají mezi sebou dokonce nějakou soutěž a za mé trýznění dostávají body. Každopádně se hoši z těchto branží vždy postarají o můj velmi dramatický vstup do jarního období. Jaro mívá mnoho podob. Například v jedné písni se zpívá o tom, že nějací lidé čekali na jaro a zatím přišel mráz. Byla to zima, kterou nikdo z nich nečekal. Z chýší jim mizelo dřevo, ubývala mouka a radši už se radši nikdo nedíval do sýpek. Hladoví ptáci jim stáli u dveří, taková to byla zima. Tomu člověku, co to zpíval se navíc stalo, že už jednou skoro spal a zaklepal na něj vyplašený soused. Protože měl ten sousedův syn teplotu, tak potřeboval půjčit koně, aby mohl zajet do města za doktorem. Tak mu ho půjčil, ale varoval ho, aby jel opatrně přes takovou roklinku. A on ho neposlech, takže tam jel a spadl - a ten člověk, co byl ten kůň jeho, tak klobouk sňal. V závěru skladby je poučení, kterým vás již nebudu zdržovat. Tedy je to spíš takové konstatování, které je zároveň poučením. V podstatě je to o tom, že by se nemělo spěchat. Takže sami vidíte, že to s tím jarem může být pěkně ošidné. Co se týče mne, jsem vlastníkem takové jarní speciality. Má nepracovní název CIKÁNSKÝ DEN - a ne že bych to kdy plánoval, ale vždy to přijde. Ráno se probudím, svítí sluníčko a já vyhlédnu z okna a vím, že je to tady. Nasnídám se, vypínám telefon a vyrážím do ulic. Vše kolem omamně voní, na obloze ani mráčku a terásky pomalu otvírají svou přívětivou náruč. Usednu tedy k prvnímu pivu, zvolna vychutnávám jeho hořkost, pozoruji unavený cvrkot vůkol a je mi blaze na duši. Po chvíli se procházkovým krokem odeberu do jiné hospůdky, třeba tam, kde jsem ještě nikdy nebyl. Krása tohoto počínání tkví ve výjimečnosti, neb jinak nejsem příznivcem denního popíjení, neb gentlemani před slunka západem nepožívají, jak je známo. Pomalu se tedy promotávám ulicemi Teplic, též zajdu k holiči, končívám znaven až pozdě večír a ráno opět vstávám, coby spořádaný občan. Jen se teď trochu bojím, aby kouzlo nezmizelo, když jsem se Vám s tím svěřil. Když tak to nikomu neříkejte. ZDDR - odborní