u  KRITIKA DO VAŠICH HLAV - KULT VI. - HaDivadlo - Komediokraft - (sobota 24. 1. 04) HaDivadlo (www.hadivadlo.cz), brněnský miláček ústeckého diváctva, opět navštívilo naše posmutnělá zmrzlá lednová srdíčka, roztrhala koutky úst a zase o něco prodloužilo životy každého z nás. Volné pokračování navazovalo na Komediograf II. - Zimní a sněhobílý, který jsme měli možnost zhlédnout v Činoherním studiu v lednu 02. Dvouhodinové divadelní představení ve formě kabaretu se spoustou slovy pohrávajících písniček a grotesek se pokoušelo opětovně zachraňovat scénu českého humoru na úrovni před stupidností, o fiktivním silvestrovském nahrávání pro Český rozhlas nemluvě. Jinak 'Vltaváci' pochopili jste, že to byla jenom hra a nebo budete poslouchat za 11 měsíců rádio? HEHEHEE. Každopádně klobouk dolů před panem Lanýžem a jeho citoslovesným uměním řídit autobus a panem Ing. Hlaváčkem, který mi opět i ve chvilce školní svobody připomněl každého druhého vysokoškolského profesora - všude jsem byl a všechny - no znám. Jenom mne zklamala pasáž paní Isabely a otravné Karolínky, jelikož by se toto často omílané téma dalo několika humornými způsoby přepracovat a někteří divadelníci byli bohužel (-dík) rychlejší, kdo chodí pravidelně na sklepáckou Besídku, jistě mi dá zapravdu. Každopádně musím říct, že 120 minut parádní atmosféry, úsměvy, smíchu, řevu a upřímných slz a uvolnění zanechalo na publiku ještě pár hodin velké stopy. Následná neidentifikovatelná Krása, kterou znám prostřednictvím TV, a jejich extrémní folklór s arteterapeutickým účinkem propojila moravské, romské, do němčiny a polštiny přeložené písně plné absurdna. Pozvala nás do světa nelogiky, kde každý blázen má své místo na židli a nabízí Vám možnost úniku před realitou do světa nepředstavitelné lidské fantazie. Léčivý výsledek byl zaručen. Závěrečná tečka ve formě old-school dj Sirkira z Plzně představila stejně jako v pátek starý punkáč Péťa Hošek z Plexis alias dj Mucho jemný house s prvky latinsko-americké hudby - Mexiko, Kuba, ale i new-yorské scény. Potěšilo mě, že i v dobách drsného junglu, tekna nebo gangstar hopu posluchači na vinylovou jemnost velmi kladně reagovali formou úsměvu, přidupávaní a nebo kroucení roštěnek v bocích. Úpadek taneční hudby nebo návrat k undergroundu? Něco na tom asi bude. Jeskyňka (jeskyne@post.cz)
u  KULT (22. 1.) - Druhý artfestivalový den Kultu se způlky obsazenému auditoriu Národního domu představilo moravské Studio GaGa s představením 'Neslyšitelný řev umění'. Následovatel specifické komediální poetiky Bolka Polívky Zdeněk Korčián, pravděpodobně akademik od estetického a kunsthistorického fochu, si přímo na sebe vystřihl hlavní roli 'badatele a regionálního tvůrce pneumatických plastik'. Vystřelil si ze zavilé snahy humanitních vědců 2. poloviny 19. stol. přiblížit se exaktnosti věd přírodních, a sice ústředním nápadem napresovat estetické požitky z obdivovaných děl moderního umění v plynném skupenství do obyčejných pneumatik. Od tohoto motivu se celé představení rozvíjelo: Korčián, stylizovaný do postavy zarytého vědce - blázna s maniakálním pohledem, předkládal publiku v rychlém sledu své šílené esteticko/uměnovědné teorie, používaje k tomu svérázné kombinace hanteku a pseudoodborného jazyka s archaismy i všelijakými novotvary. Sekundovali mu sice ještě 3 herci, avšak hra byla víceméně postavena pouze na něm samotném, a že to ustál bez jakéhokoli výraznějšího škobrtnutí a vzbuzoval u diváků neustálý slyšitelný řev smíchu, zasluhuje veliký obdiv. Po divadle v Nároďáku (UL) následoval v Circu program, složený z herecké exhibice solitéra Divadla 7 a půl Jiřího Vyorálka 'Prase, aneb balada v láku', (jde o text J. Bezděka a J. Ryšavého), a vystoupení tanečního projektu The Penguins. Balada o mase, zabíjačkách a prasatech byla výbornou ukázkou divadla, které má ambici zatáhnout do hry co nejvíce diváků. Vyorálek si s náročným úkolem přemoci zábrany konzervativního ústeckého publika poradil na výbornou, snad pomohlo i to, že některé předtím obdaroval utopencem a jiné lehce přiopil slivovicí. Vyorálek se v průběhu hry stylizoval do různých rolí. Hned v úvodu se jako prase nechal několika diváky porazit. Následovala např. odborná přednáška, sledující cíl vybrat nejideálnější část vepřového, odtajněno bylo velké trauma několika generací z jejich dětských let, kdy rozdíl mezi 'párkem' a 'nožičkou' byl takřka nepochopitelný, podniknuta byla sonda do života naložených utopenců apod. Následující hudební vystoupení sestávalo z nu-jazzového, housového a chill-outového setu DJe Talla, který ozvláštňoval improvizovanou hrou na ozvěnou zkreslenou flétnu Radimon. Jaroslav Balvín
u  RADŮZA LÁKAVÁ JE MŮZA - Až do nedalekých Litoměřic jsme se v pondělí 19. ledna vydali na koncert zpěvačky, multiinstrumentalistky, autorky hudby a textů, no prostě šikovný hudebnice Radůzy. Na ulici objevena Zuzanou Navarovou, řadí se k nejmladší generaci české alternativní scény, její desky vychází u Indies Records, ostatně jako valná většina této produkce, nová, v pořadí druhá se jmenuje '...při mě stůj' a pochází z ní několik - v dobrém slova smyslu - odrhovaček slyšitelných nejen na Rádiu 1 + videoklip 'Studený nohy'. Začátek produkce avizovaný na 20. h se v tolik připomněl gongem a tak opouštíme rozpité piváky vedle u baru a vydáváme se do prostorného, židlemi i příslušnými zadnicemi osazeného sálu litoměřického Domu kultury. Od prvního tónu jsem lapen libými tóny z heligonky později vystřídané kytarou, o Radůzině výrazném projevu nemluvě. Ta holka to má prostě v sobě, ale umí to taky náležitě dostat ven. Z textů mají jistě radost Navarová i Nohavica, právě jeho tvorbu, ovšem v ženském kabátku, mi také díky harmonice předskokanka mj. S. Vega a M. Oldfielda připomněla. Je to veselé i smutné ('Jednou mi Zuzana řekla, že píšu samé smutné písničky. Tak jsem napsala veselou, zahrála jí ji a ona říká: "Víš, ona není veselá, je jen rychlá..."'), k pobavení i zamyšlení, do skoku i spíš k sedavému poslechu. Ostatně většina z více než 2 stovek přítomných (200 lístků údajně prodáno jen v předprodeji) také seděla a držela v sále spíš komorního ducha, kde jakkoliv se projevit pohybem až by se člověk skoro bál - těžko však odolat tancovačkovému, šramlovému rytmu u většiny Radůziny produkce... Mezi jednotlivými skladbami se také dozvídáme, že absolventka studia skladby na pražské konzervatoři účinkovala také na festivalu v Norsku, navštívila i jiná odlehlejší místa naší zeměkoule, jeden text si půjčila a pro sebe přeložila od Vysockého apod. A když už se s náma loučila, tleskali jsme a výskali, že přišla ještě 2x (nebo 3x) a upřímně si myslím, že jí to potěšilo moc. Tak ještě fotečku v zákulisí, vyzvědět, že spěchá domu za psem, rozloučit se a vyjet sněhovou cestou k nám pod Labem. Bylo to hezký a rozhodně doporučujem, všem! Emilio + foto (posádka vozu: Ráďa, Danča, Bára, Mychadlo - foto, PikaLuka)
u  CELÝ ČTVRTÝ LEDNOVÝ TÝDEN se nejen po celé republice, ale i v Ústí n. L., konal Týden modliteb za jednotu křesťanů. Věřící z různých církví se společně scházeli v svých kostelech (ty většinou známe od vidění, nejsou přehlédnutelné), sborových domech (jsou nenápadnější, např. Církev bratrská V Zahrádkách) a modlitebnách (o těch mnozí z nás ani nevědí, např. Církev adventistů sedmého dne na Masarykově třídě) na společných bohoslužbách a modlitebních shromážděních. Ústecký kostel Nanebevzetí Panny Marie se ve středu (21. 1.) podvečer zaplnil na bohoslužbu slova, vedenou p. Miroslavem Šimáčkem z Římskokatolické církve, promluvu k předem čteným kapitolám z Bible měl vedoucí misijní stanice Církve apoštolské v Ústí n. L. Štěpán Hlavsa. Kdo měl zájem, mohl navštívit faru, kde na farním sále se u malého pohoštění povídalo o životě v jednotlivých církvích a vzájemných kontaktech. Hosté si vzpomněli na některé písně ze zpěvníku Hosana, které se zpívají i u nich a tak došlo i na zpěv s kytarou. Podobně probíhala i shromáždění v dalších dnech, např. v kapli Řeckokatolické církve v Předlicích (foto). Zde v liturgii vedené děkanem Ludvíkem Šťastným vedl promluvu igumen Damián z Pravoslavné církve a také zde se poté konalo společné posezení a debata. jsr (r_agency@quick.cz)
u  PLAY STRINDBERG v Teplicích! - Když P. T. čtenářstvo, potažmo obecenstvo dovolí (a když ne, tak taky dobrý), považuji se za největšího žijícího experta na divadelní lahůdku s názvem 'PLAY STRINDBERG', neboli 'Tanec smrti Augusta Strindberga - aranžmá: Friedrich Dürrenmatt'. Strindberg, nepřítel žen a zapřisáhlý odpůrce manželství, vyflusl tuto hru jak slinu jedu ze svého nejhlubšího přesvědčení a Dürrenmatt jí dal formální kabát 'boxerského' verbálního utkání mezi dvěma manželi s asistencí návštěvy z příbuzenstva. V 70tých letech jsem ji viděl 16x v Komorním divadle v Praze v obsazení Voska - Adamová - Beneš a dodnes ji znám natolik zpaměti, že bych jen po minimální přípravě mohl z fleku hrát jak Edgara nebo Kurta, tak dokonce i Alici. Se spolužáky jsme na škole založili 'Klub přátel Play Strindberg', jehož jsem byl místopředsedou (jelikož MUC Vít Ryška měl skóre zhlédnutí přece jen ještě vyšší a tím pádem nárok na vedoucí postavení - bohužel již ale dlouho není mezi námi), s protagonisty jsme se seznámili, získali od nich původní scénář a po zastavení hry jsme tak dlouho psali petice na ministerstvo, Městská divadla pražská a odbor kultury při ÚV KSČ (a podepisovali fiktivní dělníky z ČKD), až bylo představení obnoveno. Se smíšenými pocity jsem pak v r. 1996 přijal televizní inscenaci s Abrhámem - Šafránkovou - Pavelkou, která by byla ovšem výborná… kdyby člověk neměl možnost zpětného srovnání: málo expresivní, málo bláznivé, použit jiný, ne tak šťavnatý překlad… A teď se konečně dostávám k tomu, o čem chci psát - totiž že 18. ledna 04 v Krušnohorském divadle v Teplicích hostovala sestava Lábus - Poullain - Etzler s nastudováním Divadla Ungelt (www.divadloungelt.cz) pod režijním vedením Hany Burešové. Již od první chvíle nutno ocenit přístup k materiálu, který je kupodivu ZASE jiný… a ZASE bláznivý. Čekal jsem samozřejmě, že s Lábusem to bude 'něco šílenýho', ale současně tu byla samozřejmě obava, že ZE STÍNU VOSKY NELZE VYKROČIT. Toto přesvědčení i po zhlédnutí zůstává. (Lze se v něm ale - jak je vidět - aspoň POOTOČIT…) Srovnám-li překlady a nastudování, je tato verze někde mezi oběma dřívějšími. Lábus je určitě expresivnější, než Abrhám, ale proti Voskovi má pořád krátký kalhotky a dětskej kyblíček. Etzler je tak někde na Pavelkově úrovni, sofistikované sviňáčkovosti Svatopluka Beneše však nedosahuje. No a pak ta Chantal… To bude asi největší zádrhel. (Později.) Probíraná inscenace má velký prostor pro improvizaci, která začíná již několik minut před vlastním začátkem, kdy aktéři přijdou na jeviště a připravují se na vlastní představení. Tato úvodní část se zjevně liší večer od večera, protože jsme se v Teplicích dozvěděli, že 'v Praze to hrajem pro 80 lidí' a další hlášky padaly během představení mezi jednotlivými dějstvími nebo výjevy, či jak tomu říkat, které ovšem v 'Play Strindberg' nesou označení 'kola'. Od začátku (a na něm HLAVNĚ) vadila velká prostora teplického monstra. Ne, 'Play Strindberg' opravdu NENÍ pro velké divadlo. Ve zdejším 'Maskaronu' svého času velice nevyzněla ani semaforská 'Kytice' - a že to je zpěvohra hlučná a všemi směry rozjetá! 'Play Strindberg' je oproti tomu záležitost TAK komorní, jak jen si lze představit. A tím samozřejmě hůř. A teď se dostávám k té Chantal. No, ne že bych ji neměl rád, ale… prostě ta jazyková patlanina, která z ní padá, není opravdu to pravé, co by inscenaci prospívalo. Občas má člověk co dělat, aby pochytal, co je míněno… a někdy to taky nechytne. Vezměte prosím v úvahu, že jsem jí mohl třeba i napovídat… - a stejně jsem občas nevěděl, co říká. Je fakt, že jsem seděl ve 13. řadě. (To v Komorním to bývalo jiné - tam jsem přes 2. řadu nešel!) No ale co potom měli dělat ti za mnou nebo potažmo na balkoně? Podobný problém byl ale z mé vzdálenosti - i když v menší míře - i s oběma českými představiteli. Přestávka, která v Praze bývala zařazena atypicky na ZAČÁTEK představení, takže PAK už nerušila, zde, zařazena klasicky vprostřed, spádu děje taky moc nepomohla. Úžasné byly občas vstupy mezi jednotlivými 'koly', v nichž jsem tu a tam podezříval herce, že si je vymýšlejí 'ad hoc', bez viny režisérky. Překlad je něco mezi komornědivadelní a televizní verzí, tedy ne lepší než ona a ne horší než tato… Shrnuto - šel bych na tuto verzi zas, zcela určitě, natěšen a rád… ale muselo by to být asi v tom Ungeltu nebo někde podobně, kde je to pro pár lidí, kteří to všichni mají k pódiu blízko… no a pak ještě ta Alice… kdyby ji hrála nějaká, který rozumím, co říká… mně by se v tom líbila třeba Bydžovská. Ne, nechci to 'strhat' - vím, že 'Play Strindberg' je enormně těžká záležitost, s níž se jen tak každý vítězně nepopere. TATO sestava to docela zvládla, dokonce zanáší do zdánlivě dokonale hotového kusu další prvky, které se s ním organicky pojí, neruší a baví, aniž by se vybočilo ze stylu. Jenom bych to s nimi rád někdy viděl v malém divadle. V Teplicích máme sice z všeobecného hlediska dobrou akustiku, ale jinak… asi smůlu, že tu není žádná malá scéna. Což neplatí - bohužel - jen pro dííívadlo. Ale to už je jiná rubrika. Yarda Pichlík
u  DĚJINY MĚSTSKÉHO DIVADLA V ÚSTÍ N. L. - 3. část - Po odchodu Marie Pospíšilové, první ředitelky nově otevřeného ústeckého divadla (v r. 1913), to neměl její nástupce, Max Steiner - Kaiser (v l. 1913 - 16), jednoduché. Jednak neměl image význačné herečky předních scén. Byl spíše divadelním praktikem a managerem. Na programu byla hlavně činohra, ale divadlo mělo i operní a operetní soubor. Od počátku 1. světové války do podzimu r. 1915 bylo zavřeno. Nezapomenutelný byl ale poslední předválečný rok. Divadlo pod vedením režiséra Eduarda Gebrhardta realizovalo několik zajímavých inscenací. Byla např. nastudována opera R. Strausse Růžový kavalír. K úpadku divadla došlo za ředitelů Carla Richtera a zejména pak za dr. Viktora Eckerta. V r. 1917 bylo spojeno s teplickým divadlem, na scéně se objevovaly převážně kýčovité operety, slabá byla režie i výprava. Špatná bývala i vystoupení herců, ti často své role ani neznali. Význačné osobnosti se jako hosté objevovaly výjimečně, např. lze uvést tenory Leo Slezaka (foto) a Vogelstroma. Ale to je jen malá omluva na tehdejší ústecké divadelní neúspěchy. S koncem války byla nastolena otázka - co s divadlem dále. Hospodářský rozkvět válkou pominul. Provozovat divadlo v režii města nebo ho dát do pronájmu? Zvítězila alternativa první. Pomohly k tomu podklady z Halle, Moravské Ostravy, Opavy, Štýrského Hradce a Brna. I když ani tam všude nebyly výsledky jednoznačně kladné. Myšlenkou bezprostředního řízení divadla městem podporoval hlavně starosta města Leopold Pölzl. Krátce po r. 1918 bylo uvedeno několik dobrých představení. Působili v nich skutečně prominentní hosté jako např. Marie Gutheilová - Schoderová, Alfred Piccaver, Leo Slezak a Richard Tauber. Po 1. světové válce dochází také v rámci stálého divadla poprvé k uplatnění českého divadelního vlivu. 18. 5. 1919 byl dokonce uveden na zdejší scéně Tylův 'Dráteník', první české operetní představení na německém jevišti. Velký význam pro další rozvoj českého divadla ve zdejších podmínkách měly i vojenské uniformy, respektive osvětové soubory vojenských útvarů. Například v r. 1923 vojenský soubor z Litoměřic představil v ústeckém divadle svou inscenaci 'Prodané nevěsty'. (pokračování v dubnovém čísle) Mgr. Marie Peterková
u  VYŽVEJLKLÁ BAMBULE POD LETNOU - V sobotu 31. ledna jsme si s kamarády udělali výlet do Teplic. Po příjemném posezení v arabské čajovně (kterou jsme si sami pro sebe odhalili jako pračku špinavých peněz) jsme zapadli do blízké kultovní junkie hospody Pod Letnou, kde měl ten večer vystupovat legendární radikální balet 'Vyžvejklá bambule'. Sešlo se docela početné publikum a mezi ním nervózně procházeli pobledlí protagonisté avizovaného vystoupení, mj. Radim von Neuvirt, Patrik Linhart, Petr Stejskal či J. B. Šerý. Namísto v 8 začalo vystoupení až v 9, což mělo potom neblahé následky na náš plánovaný odjezd domů vlakem. Co říci k představení 'Jedna půlka nepleská'? Na děj jsem se začal soustředit až někdy v polovině, protože jsem byl zpočátku šokován do té míry, že jsem se nemohl na obsah takřka vůbec koncentrovat. Vyčítal jsem si, na co že jsem to své útlocitnější kamarády přivedl. Ti mi to pak ovšem nijak nevyčetli, naopak jsem s překvapením zjistil, že byli rádi. Pro nezasvěcené: co mě tak šokovalo, že jsem roli analyzátora a recenzenta opustil? Asi hlavně to, že všichni pánové chodili na pódiu nazí, nebo polooblečení, ale pokud byli nějak oblečení, zdaleka to neznamenalo to, že by toto oblečení zakrývalo ty partie, jež se již od prvotního hříchu zakrývají (snad jediný Patrik Linhart neukázal toho večera svůj šourek a úd porovnávajícímu publiku: ten stydlín si vzal dlouhou košili). Dále použití obskurních doplňků (např. obří penis) a naznačování pornografických praktik (zejm. sodomie). A v neposlední řadě ohlušující hudební doprovod (přiznávám, že jsem si v prvotní snaze nenechat si nic ujít, stoupnul dost blbě až dopředu, přímo před reproduktor). Později, snaže se zachovat jakousi novinářskou objektivitu, jsem se Radima von Neuvirta, jednoho z protagonistů - tedy herce i scénáristy a režiséra - vyptal na genezi a obsah představení, jakož i na Bambuli obecně, neboť jsem toho o ní dosud příliš neslyšel. S výsledky své investigativní žurnalistiky vás nyní seznámím: 'Systém funkce VB je dán určitou osnovou a určitými opakujícími se grify, nicméně je zde zastoupena i velká dávka improvizace. V "1 1/2 nepleská" se použilo několika nosných motivů z představení "Celá smrt", jíž jsme předvedli 1. 4. 1994 v Zeppelinu (již neexistující rockový klub v Ústí n. L. - pozn. JB). Jednalo se o vývoj mládence od početí k hrobu; tento probíhal u hlavního hrdiny v posloupnosti spermie - novorozenec - žák - cvičenec - mistr odborného výcviku - lákaný - předák sekty - mrzák zkopaný - procitnuvší - a v návalu bezútěšnosti svého života překopávající. Na teplické vystoupení jsme zkoušeli 2krát, bereme-li v potaz i vytváření scénáře, tak 3krát. Na scénáři jsme pracovali všichni, jedná se o věc vpravdě kolektivní. Ve VB mají všichni právo veta, a zároveň právo prosadit si svou. Hudbu k představení složil Jiří Závodný aka Závoďák, a byla šitá na míru scénáři a scénář se po jejím vzniku přizpůsobil jí. Moc se mu povedla, Jan Brambůrek to nazvučil, mimochodem také velmi kvalitně. Názvy některých našich projektů, z nichž byly mnohé kombinacemi našich ustálenějších celků: "Celá smrt", "Kašpirovskij", "Kašpirovskij po 10ti letech", "Stréc Henlajn spomínajó, aneb Sudety sa nesúdí", "Otěc Noe bol čudák", "Temelín nás nevozárí", "Výlet do beatnických kultur aneb koloušek", "Ježíš K. byl Maďar aneb Šťúrovci to věděli"...' - tolik Radim von Neuvirt. Nezbývá než dodat, že doufám, že příště za cestu z Teplic či z jakých jiných kulturních čertů nevyplázneme čtyři stovky za taxíka. Jarobal