aneb
'Z Oslo na Nordkapp a zase zpátky...'
23. 7. - 21. 9. 2003 = VOLDA/NORSKO (pokračování 9. dne z
min. čísla): Po 9ti dnech putování 'north way' na 2 měsíce
nečekaně a neplánovaně zakotvíme. Čas plynul, my nikam nespěchali
a nikdo nás ani 'nevyháněl'. Naopak, chce se říct. Pro Nory
takřka neznámé městečko Volda (www.volda.org, západní břeh
plný bájných fjordů, provincie More og Romsdal) pro mne do
konce života bude znamenat možná stejně, jako rodná hrouda
a 'náš norský táta' Olav možná stejně, jakoby žil v Čechách...
Po přivítání s Gréte kreslí do štěrku obrys České republiky
a s větou 'možná to není nejlepší mapa' trefně ukazuje na
- Ústí nad Labem. Poprvé se setkáváme s 'norskou klasikou'
- hnědým kozím sýrem. I když zpočátku chutná jak čokoláda,
získal si naše hloboké sympatie. 'Je mi šedesát; vlastně třicet
a třicet...', komentuje s úsměvem vyšší vousatý chlapík svůj
věk, hovoříc hned zkraje velmi otevřeně. Ukazuje nám zahradu,
kadiboudu, dřevený chajdy, domky, jezírko (kam se nejlepší
přítel člověka, Vabb, vrhá za kachnama) - na všem nechal svý
šikovný ruce. Vyškolený zahradník, později spíše truhlář/tesař,
resp. farmář, na jehož pozemcích (30 akrů půdy bez kamenů
+ 125 akrů lesů atd.) se za cirka 30 let aktivního farmaření
(1968 - 2000) vystřídalo přes 400 'otroků' ze 60 zemí světa!
První byl Němec, poslední Čech (1998). Jistý Martin, od něhož
mu v září přišlo svatební oznámení. 'Důvod, proč ti také píšu
je, že tu mám dva kluky z Čech. Takže až ti zas příště něco
přijde, znamená to, že tu je zas někdo od vás...', diktuje
mi Olav pro Martina. Nezapomínaje přitom zmínit, kolik pošty
mu od 'fanoušků' stále chodí. Je za ní rád, ale už nemá čas
odpovídat. Ať se nezlobíme, nenapíše ani nám. Po několikeré
korespondenci na ose Ústí - Volda potvrzujem jeho slova a
zároveň si nikdy nepřestanem cenit jeho upřímné férovosti.
A nejen Olavovi. 'Velky kameny, velky kameny', vyloví památnou
hlášku chlapíků ze Slovenska (Piešťany, Bratislava) s dodatkem,
že Slováci a Češi makali vždy velmi dobře, neřku-li nejlíp.
Vidíte, máme bejt na co hrdý. Dokonce si s odstupem času troufám
tvrdit, že to máme ve světě, resp. Norsku, docela dobrý, páč
nás neberou ani jako 'prachatý kapitalisty', ani jako 'chudý
sociály', popř. Američany (sólo foch?). Jsme tak někde uprostřed,
a to jak stavem, tak samozřejmě polohou. Stát, v němž dlouhá
léta vládl bolševik a lidé, kterým rádi podají pomocnou ruku.
'Všeobecně blbý' to maj Němci a další, kterých je 'všude'
tak nějak 'moc'. Než zapadne slunce, naskakujem na Olavův
traktor, by nás prudkou a klikatou - za léta dřiny vlastnoručně
zarobenou - lesní cestou ('Himmelstigen' a pro mnohé 'Road
to Heaven') vyvezl na kopec. 'Opp pa setra' (my čtem 'uposétra')
se nachází další jeho velká chlouba - rozestavěná chalupa
a opodál před 14ti lety založené 'jezero' ('Setre vatnet').
Odtud máme bezkonkurenční pohled na Voldu (jak na dlani),
jezero 'Rotevatnet' i Voldasfjord, kopce, hory...