Milí čtenáři, dovoluji si Vám oznámit, že je mi nesmírnou ctí uvésti novou sérii reportáží nazvanou Španělské okénko. Protože dobře vím, že rádi cestujete, rozhodl jsem se vzít pod ochranná křídla své rubriky seriál na pokračování týkající se života a přežití v zemi jižní, zvané Hispánie. Autory jsou věhlasná malířka Nora Veselá - Tamme a její životní druh Petr Stejskal, známý zejména jako performer a ekonom. Budeme možná celého půl roku sledovat jejich bizarní misi do končin plných entuziasmu a pohody. Také však do krajů plných bídy a hladomoru, do země zmítané peklem teroristických útoků a levicové vlády. Věřím, že misi zdárně přečkají a vrátí se šťastni do vlasti, kde je již nyní čeká spousta nezačatých projektů. Snímek byl pořízen těsně před odjezdem a vyobrazuje starý teplický obyčej, při němž si autoři Hvězdného a Španělského okénka vyměňují navzájem trenky. Sekundanta jim k tomu nedělá nikdo menší, než známý duchcovský básník Linhart. hRvN

Španělské okénko
Čtenáři NÚP budou mít od příštího měsíce jedinečnou možnost sledovat téměř on-line reportáž ze zdánlivě exotických slunných krajů. Píši záměrně zdánlivě, jelikož nejde o žádnou exotiku, ale o jižnější kout naší 'společné' Země. Je potřeba si přivyknout rozměrům. A odjet do Španělska, značí dnes v podstatě to samé, jako odjet třeba na Šumavu - leží rovněž na jihu a lidé jsou tam rovněž odlišní. Ovšem - proč že zavádět takovéto okénko? Stávají se snad NÚP časopisem cestopisným, či snad redakci pohltilo německé nakladatelství vydávající bedeckery? Nikoliv, půjde o reportáž kulturní a kultura - to je, oč přeci v Přehledech běží. Budete se moci s námi vydat na španělské pláže za zjištěním, zda naše umění ze zdejší kotlinky uživí nevelkou rodinu. Toto pak bude jednoduché měřit - čím více dílů, tím úspěšnější počin. Je však třeba dodat, že naše kočovná společnost neodjíždí zcela bez zkušeností. Již kameny nasbírané na irské pláži v Conimaře (bratru 30 kg oblázků) - ručně malované nezvyklými motivy - zaznamenaly na Shoping Street v Galway jednoznačný úspěch. Mimochodem z této zkušenosti usuzuji, že jsou kulturnější země, než je ten náš 'teplý' flíček nad Vltavou a není špatné si tam odjet na pár měsíců odpočinout, než se zde člověk zase pustí do boje s větrnými mlýny. Pro ilustraci, co tím vlastně myslím… Kdykoliv jdu po starobylém Karlově mostě, vaří se mi - při pohledu na modré registrační kartičky prostituujících zde trhovců-umělců - krev v žilách. A v novinách si stěžují, že na Karlově mostě se prodávají kýče. A Unie výtvarníků (neboli klub mafiánů řídící kulturní provoz mostu) odvádí městu 1 milion korun ročně. A ten milion nikdo nikdy neviděl. A na mostě se stále prodávají kýče. A bodejť by ne, když se tady po 40 letech kulturního balastu ještě nepřišlo na to, že kultuře příliš kontrola a regulace nesvědčí. Kdo je na ulici úspěšný a zajímavý zůstává a prodává, kdo ne, odchází i se svými kýči do zapomnění. Inu, je v naší zemi tvůrci občas těžko. V Galway nám policisté vždy popřáli dobrého dne a poptali se: 'How is going your business?' Jedním ze zákazníků byl dokonce i slovenský kuchař, který zakoupil náš artefakt jako dárek irskému kolegovi, který ho měl odvézt přítelkyni do Prahy jako originál hand made in Ireland. I takové věci se dějí. A na západ od našich hranic jsou na naší kulturu velmi zvědaví. Rovněž další rozdílný rys - my nejsme zvědaví ani na tu naší. A když odjedete s tím vyrábět krásu - tak automaticky přestáváte být účetním, uklizečem, ostrahou s povislými rameny, pisálkem 3tího řádu, zametačem, prodavačem, vytěračem zadnic vlivných spolubližních, a stáváte se tím, čím skutečně chcete být. Ale nepředbíhejme událostem a držte nám palce, ať je reportáží, co nejvíce. PetrNora