V seriálu nepravidelných rozhovorů se zajímavými osobnostmi, spjatými s ústeckou kulturou pokračujeme a přinášíme závěr povídání s PETREM POLEDŇÁKEM, člověkem, který do dějin města promluvil podstatnou měrou nejen na poli divadelním, ale i jako výrazná osobnost listopadu 1989.
Když jsi se 'svým' souborem končil ve třiadevadesátém roce, opouštěl jsi Ústí na vrcholu velmi úspěšné práce. Přecházeli jste prakticky s celým souborem do divadla Rokoko. Co bylo impulsem a k odchodu a jaké byly pak tvé další osudy na uměleckém poli v Praze? Jednoduše to byla nabídka Jana Vedrala, tehdejšího ředitele Městských divadel pražských, abychom se ujali se všemi herci a celým repertoárem divadla Rokoko. To se lehce řeklo, ale hůř udělalo. V ČS vždycky probíhaly čas od času výrazné obměny, ale ještě nikdy to nebyl takový radikální řez, který by divadlo ze na den vyprázdnil. Mělo to tedy jednu vnitřní podmínku, kterou jsem si dal: že za sebe přivedeme důstojnou náhradu. Tu jsem objevil v talentovaném absolventském ročníku na DAMU, který téměř celý do Ústí potom skutečně nastoupil. V Praze jsme zahájili pod dočasným identifikačním názvem Činoherní studio Rokoko, později z toho zůstalo už jenom Rokoko. Moje působení v Rokoku trvalo dva roky, ale soubor přes veškeré vnitřní proměny stále funguje. Pointou svého druhu je, že zmíněný Jan Vedral, který nás do Prahy přivedl, nyní působí jako dramaturg v ČS.
Co tě vedlo k odchodu z divadla a vstupu do diplomatických služeb? Jaká byla léta prožitá ve Spojených státech na postu ředitele Českého centra v New Yorku? V Praze jsem za dva roky udělal jedinou inscenaci, původní muzikál Rómové a Julie: E55 Story. V dnešním pojmosloví jsem byl nejen jejím režisérem, ale i producentem. Myslel jsem si, že Praha mě novým způsobem občerství, ale převážila jiná věc. Osm let jsem nepřetržitě šéfoval dvě divadla a do toho aktivně režíroval. Už jsem to nemohl psychicky a fyzicky zvládnout - starat se o peníze, o provoz a zároveň o to, co bude každý večer na jevišti. Neodešel jsem proto z divadla kvůli diplomacii. Odešel jsem z divadla z uvedených důvodů a diplomacie byla prostě jen další štací, která následovala. Musím říct, že to byla štace krásná, působil jsem v Americe na sklonku clintonovské epochy, zpětně viděno v době sladké nevědomosti - byl to nefalšovaně nostalgický 'Fin de siecle'. Byla to léta báječná, naplněná jak zajímavou prací v superzajímavém prostředí, tak i poznáváním jiného kontinentu, země a nových lidí. Jistě moje nejlepší léta. Zatím.
Ani po návratu do Čech jsi se ale k divadlu nevrátil. Znamená to, že jsi na něj zanevřel nebo plánuješ nějaký comeback? Nezanevřel, ale chybí mi skutečná motivace. Divadlo se dá velmi obtížně dělat jako řemeslo, alespoň pro mě. Člověk musí cítit nějaké poslání nebo aspoň nutkání, a to necítím. Z časového odstupu pro mě stejně bylo nejzajímavější jako komunikační prostředek před revolucí, a to odpadlo. Ale máš pravdu, trochu jsem na něj vlastně zanevřel. Je to totiž médium velmi pomíjivé, které vyprchá s posledním potleskem. Uvědomil jsem si to, když jsme v New Yorku uváděli přehlídky českých filmů. Někdy přijel tvůrce, mohl teoreticky být třeba nemocný nebo opilý, mohl říkat nesmysly, ale to nevadilo, protože jeho pětatřicet let staré dílo za něj stále působivě mluvilo. Comeback v divadle tedy neplánuju, ale nikdy neříkej nikdy. Proč bych si nemohl zase něco zkusit s pár příjemnými lidmi?
A nyní ke scénáři k PÁRALOVÝM Milencům a vrahům. Původně jsem si myslel, že jsi přepisoval divadelní scénář, ale zjistil jsem, že ústecké představení bylo autorskou dramatizací z pera Zdeňka Potužila. Představení jsi ani nerežíroval. Co tě tedy vedlo ke zpracování této látky a kdy jsi scénář k filmu vlastně psal? Milenci a vrazi byla kultovní kniha naší generace a nejenom její. Když Zdeněk přišel s nápadem na její jevištní přepis, dostal hned zelenou, aby se do toho pustil. Byl to výborný tah, inscenace byla dostatečně sdělná, aby byla atraktivní pro všechny divácké vrstvy, ale zároveň dokázala vyklenout, stejně jako kniha, z té vší mozaikovitosti a epizodičnosti oblouk určitého vyššího smyslu a poznání o naší existenci. Ústí jí samozřejmě milovalo, protože se tam poznávalo se všemi svými Větrušemi, kavárnami Savoy, mostem přes Labe, ale ta inscenace měla opravdu univerzální hodnotu - hrála se úspěšně několik let i v Praze. Zdeněk Potužil postupně koketoval s myšlenkou převést román i do podoby televizního seriálu, což se ale nepodařilo. Já jsem se na divadelní inscenaci Milenců díval vždycky jako divák a věděl jsem, že ten příběh funguje a že bylo divadlem dokázáno, že ta kniha je dramatizovatelná. Zdeněk podnikl prvovýstup, já to zkusil prostě z druhé strany hory - jako scénář k filmu.
V současné době, kdy je velký přetlak scénářů, je asi hodně těžké přesvědčit producenty o síle a zajímavosti scénáře. Jak se dostal ke scénáři režisér a spoluautor Viktor Polesný a jak vůbec došlo k tomu, že se scénář bude realizovat? Troufl bych si ti oponovat: scénářů k filmům je zoufale málo. Tedy těch dobrých. Kdysi se každý holedbal, že až padne cenzura, že všichni teprve 'uvidí'. Jenže v r. 1990 se otevřely autorské šuplíky a moc z nich nevypadlo. Chybí nejenom autoři, ale také filmoví dramaturgové - ta profese úplně vyhynula. Takže si myslím, že po řadě rozpačitých scénářů poslední doby, producenty tohoto filmu zaujala právě možnost vsadit na jistotu nezpochybnitelné literární hodnoty, která je prověřená časem. S Viktorem Polesným se znám řadu let ještě z časů, kdy v ČS hostoval, uznávám jeho filmařské kvality a zkušenosti. Tím románem a jeho přepisem se společně zabýváme už od r. 1995! Takže nakonec s tebou musím souhlasit: ano, je to těžké někoho přesvědčit o síle a zajímavosti nějaké látky. Trvalo to 9 let!
Bude se film natáčet v Ústí a kdy ho vlastně uvidíme v kinech? Film se v Ústí odehrává a my říkáme, že město v něm hraje hlavní roli. Takže ano, bude se natáčet v Ústí a nejenom to: de facto se dá říci, že film vzniká i díky Ústí, které na něj přispívá tak trochu metodou 'Národ sobě'. Projekt našel pochopení na Magistrátě v čele s primátorem Petrem Gandalovičem, kde film získal jednoznačnou podporu jak morální tak finanční. Jde totiž jednoznačně o nadregionální věc - Vladimír Páral je nejlepší exportní artikl Ústí, vždyť jaké jiné české město se může identifikovat s tak velkým autorem, na kterého svého času stál celý národ čtvrteční fronty v knihkupectvích? Na realizaci filmu přispívají i ústecké firmy, ať je to Spolchemie, Drinks Union nebo Severočeská plynárenská. Spolchemii diváci navíc uvidí na plátně i jako továrnu, kde hlavní hrdinové příběhu pracují, milují a nenávidí. Ústí bude mít i exkluzivní právo první noci - film tady bude uveden 17. listopadu, den před oficiální distribuční premiérou v Praze.
A co bys chtěl tímto prostřednictvím ústeckým obyvatelům vzkázat? Jednou jsem seděl s nějakým Němcem na zahrádce hradu Střekov a společně jsme vychutnávali ten úchvatný pohled a ten Němec řekl: 'Tohle strčí do kapsy celé údolí Rýna'. Takže buďte hrdí na své zajímavé město! A přijďte do kina na Milence a vrahy. Je to film pro vás i o vás.
Rozhovor připravil a na dálku rozmlouval Pavel Mareček, foto: www.sherpa.cz
P. S.: Po předání rozhovoru k tisku mi Petr Poledňák volal, že práce na filmu byly pozastaveny. Osud filmu tedy může být o něco dramatičtější, než se čekalo, ale jak jsem měl možnost za jeho působení v Ústí poznat Viktora Polesného i Petra Poledňáka, pro úspěch projektu rozhodně udělají všechno. Držme jim palce.
Pavel Mareček