NA KANÁRSKÉ OSTROVY II

   Den šestý - středa 30. 5. 2001 (http://usti.pvtnet.cz/bouska/) - Ráno pozdější vstávání (fakt se v tý vejšce docela dobře spí), jakási malá kontinentální snídaně - pomerančová šťáva mačkaná přímo z pomerančů, vídeňské a frankfurtské párečky, kozí sýr v oleji, čerstvé bakety, sojové výhonky ve sladkokyselé zálivce (vynikající), olivy plněné kapiemi, mandlemi a česnekem a… samozřejmě pivo. Po snídani jsme se - na nabídku Winstona - byli podívati na prodej pohřebního ústavu kousek za jeho domem. Toho času nefunguje asi proto, že je tam tak zdravo a nebo málo lidí - cena pozemku 1.200.- Kč za metřík čtvereční. Winston dorazil okolo 11:30 a vyrazilo se směrem severním. Malá prohlídka hlavního města ostrova Santa Cruz de La Palma, všude mrtvo, dneska byl kanárskej svátek - před několika desítkami let demokratická vláda. Santa Cruz je klasické koloniální město z 15. století, velice pěkná je místní radnice a kostel St. Dominga. Někde dále na kopcích nám Winston ukazoval sakrální stavbu - nadzemní hřbitov, kterej před pár lety stavěl (má malou stavební firmu nebo spíše měl, dnes obchoduje s realitami). Divná stavba jako vícehranná plástev s buňkami 70 x 70 x 220 cm, zašoupne se tam rakev a zabetonuje. Je tam s pohřbíváním dost problém, samá láva a samej kámen, navíc klasické hřbitovy zabírají cennou půdu. Snad tam potom nebožtíci v klidu zmumifikujou. V místní hospodě trochu jejich hrubého dělnického vína, znalec vín nejsem a moc mi to neříká. Jinak Jeníka fascinovali místní vinice - malinké keříky bez konstrukcí, rozházené po skalnatých terasách, veškerá mechanizace žádná, všechno nosit ručně po skalách - to vše kvůli občas silně vanoucím větrům. Říkal jsem si, nemít dotace, tak flaška vína vyrobená z těchto hroznů, bude stát tisíc korun. Cesta na sever vedla po východním pobřeží, kde se rekonstruuje silnice - krásné bílé mosty na štíhlých pylonech, které vysloveně umocňují a podtrhují divokou krásu přírody, tunely, kde 1 metr od portálu je už původní vegetace. Vyhnal bych sem všechny ty ekoteroristy, kteří se furt hádají vo přechod dálnice přes České středohoří. Ostrov je rozbrázděn suchými řekami až dolu k pobřeží, nazývají je baranco (suchá řeka ) a teče v nich voda jenom párkrát v roce a je to prý velice zajímavá podívaná. Po cestě jsme párkrát sjeli opláchnout se k moři, jak sem říkal, zase jenom malé plážičky pro místní, klasickej turismus, jak říká Winston tam nejni, i když se už ostrov budováním infrastruktury na něj připravuje. Veškerá obživa je pěstování banánů, která je z až 80% dotována Evropskou unií a to určitě dlouho nevydrží. Winston si stěžoval, že už to nejni jak za mlada, sní toho málo, ale samozřejmě nás dotáhnul do nejsevernější hospody na ostrově v Berloventu. Zase a jako vždy se začalo žrát a pít (jinak se to nedá nazvat): m. j. těžké španělské víno typu sherry jako aperitiv; polívka s vepřovým masem a neznámou luštěninou - výborná; měkký kozí sýr na grilu, politý paprikovou zelenou omáčkou - nejvýbornější; 6 ks grilované prasečí kotlety - dohromady cca 1,5 kg - nepochopím, jak lze ugrilovat kotlety 4 cm tlusté, které jsou navíc dobré, měkké a poživatelné - je to prý druhem prasat, která žerou vavřínové listy (Kotlety ničím nekoření, jen trochu osolí, vše ostatní je záležitost hosta.); brambory neloupané - vařené v mořské vodě; 4 x pivo láhvové - Dorado; 2 x láhev místního červeného vína; káva (tu připravujou s kondenzovaným mlíkem, je to děsně sladký až nechutný). Jen pro zajímavost, to všechno stálo 5.300,- Ps, což je na naše penízky cca 1.100.- Kč, vzhledem k sortimentu a nabídce se mi to ani nezdálo moc. Domnívám se, že takto pojatou krmi bych u nás zaplatil totéž, případně i více. Sotva jsme z jídelny vylezli, ujelo se cca 1 km a zase do hospody, hotel Pueblo Romantica, kam se prej jezdí na svatební cestu a nebo staré páry před umřením - koňak, káva solo a doutník. Winston tam dělal střechu, hotel patří nějakému Němci. Nabízejí tam doutníky z humidoru, což je krásně vyřezávaná dřevěná skřínka se zaskleným víkem, uvnitř zvlhčovací zařízení s měřidlem vlhkosti a teploty - doutníky všech možných průměrů a délek. Winston pravil, že je ve Španělsku zvykem, že se Španěl výběrem vhodného doutníku ze shora uvedené nabídky před svojí doňou presentuje. Doutníky se zapalují přiloženým svinutým kouskem cedrového dřeva, před zapálením se špička namáčí do místního koňaku. Zajímavé jsou kleštičky na úpravu konce doutníku před zapálením, prý zlaté, nebo spíše pozlacené. Vraceli jsme se zpět západní stranou ostrova, cestou Le Fajanas, krásné koupání v lávových jeskyních, okolo betonové molo s otvory, furt čerstvá mořská voda, už byl večer. Jinak všude plantáže banánů, plantáž je uzavřena do textilu, údajně proti větru a výnos prý to zvýší až o 50%. Přes hory a tunely ve výši 1.300 m jsme postupně dorazili do La Laguna, kde má Winston vystavěný barák. Olíbal jsem jeho ženu s krásným španělským jménem Maria Tereza Olympia Rodriquez Diáz Casanova (jinak ve Španělsku se jméno sňatkem nemění), vyřídil jsem několik majlů, které mi tam došly už předem (odeslání 20 majlů na všechny světové strany - 15,- Pts = 3.- Kč). Šedina s Winstonem prolezli celej jeho barák, popilo se opět něco dobrého vína a vyrazilo do Fuencaliente. Tam jsem musel olíbat uklízečku v jedné restauraci nebo hospodě, aby nám ještě dala pivo (byla už popůlnoc), po tom obědě jsem až do druhého dne neměl hlad - na baráku pár keců a ve dvě hodiny do postýlek. Dost mě - a hlavně pana Šedinu - fascinuje fakt, že tam ve Fuencaliente skoro nikdo na ulici nezamyká auta a klidně se nechávají celou noc otevřená okna.
      Starej Bouška (bouska@pvtnet.cz)