Pánevní oblast mezi Ústím n. L. a Teplicemi zaznamenala ve 2. polovině 19. stol. značný průmyslový rozvoj. Ústecko-teplická dráha (ÚTD) byla dokončena v r. 1858. Podle ní vznikaly hlubinné doly. Pro zabezpečení plynulé těžby a dalšího rozvoje dolování byla potřeba velkého množství náhradních dílů k důlnímu zařízení. Místní podnikatelé založili ve Viklicích naproti chabařovickému nádraží v r. 1894 slévárnu oceli. Byla vybavená kysele vyzděnou martinskou pecí o kapacitě 10 t oceli. Vyráběla se zde příslušenství k důlnímu zařízení a soukolí důlních vozíků. V r. 1910 se provoz rozšířil, přibyla další martinská pec a počet zaměstnanců se zvýšil na 200. V první světové válce byla výroba převedena na válečnou. Třetí martinská pec byla uvedena do provozu r. 1917 a bylo zde zaměstnáno 500 lidí. Po válce se výroba vrátila k důlnímu zařízení. V r. 1920 byla ocelárna prodána a akciová společnost zde vyráběla pro export do celého světa speciální řeznické stroje špičkové kvality. R. 1938 byla továrna - jako židovský majetek (Taussig) - vyvlastněna a opět zavedena válečná výroba. Ke zničení výrobny došlo voncem války. Po válce byl provoz v menším rozsahu s novou technologií obnoven. Po znárodnění 1948 se ocelárna stala závodem Severočeské armaturky v Ústí n. L. Protože i ocelárna stojí na ložiscích kvalitního uhlí, byla v r. 1973 určena k demolici. Různé odklady a usnesení vlády ČR 331/91 ji zachránily. Při plném provozu se dočkala svých 100. narozenin. Po r. 1945 zbyly v ústecko-chabařovické oblasti v provozu již jen hlubinné doly Prokop Holý, 5. květen, Milada II. a Kateřina. Od r. 1963 zde netěží hlubinným způsobem žádný důl. Za německé okupace fungoval při ocelárně zajatecký tábor, aby doplňoval pracovní síly odcházející na frontu.
LOCHOČICE - V polovině 19. stol. nastal i zde prudký vzestup šachtiček - až chaotická uhelná horečka. Ústecko-teplická silnice byla přecpaná povozy, rabovala se půda a devastovaly zemědělské plochy. Důlní ohně v podpovrchových slojích byly podporovány vzduchem, které přiváděly četné nazdařbůh vrtané jámy. V katastru Lochočic, na Jedovině, probíhala těžba s dobrými výsledky. Rumpálová šachtička produkovala cent uhlí za 15 krejcarů (1887). (Správně se vrch jmenuje Jedlovina. Na temeni zůstaly trosky staré poutní kapličky). Těžba se pomalu vylepšovala i po stránce bezpečnosti práce. Začala se používat výdřeva a vyzdívání, později i střelivo. Příděl sledoval ‘štajgr’, díry pro uložení střeliva vyvrtával důlní kovář. Uhlí se třídilo na kusové, střední I. a II., ořech a mour. Pro mour nebývalo použití. Někdy ho upotřebili cihláři k posypu pracovních stolů, nebo se pálil na popel. Zachovala se stížnost přednosty chabařovické dráhy z r. 1859 - na zápach ze spalování mouru. V rámci plánované likvidace těžebního území byly Lochočice první na řadě. V r. 1976 přišlo o domov 95 obyvatel. Začal se vytvářet prostor pro výsypku lomu Chabařovice s návazností na stávající výsypku lomu Barbora III. Helena Borská Helena Borská

Foto: Mapa z roku 1910 - okolí Chabařovic (záběr od Lochočic přes Roudníky a Zalužany, Chabařovice, Hrbovice a Předlice)