9. 5. 99 - 1. tábor - Mera Peak (6.475 m n. m.) - Tangdang (4.700 m n. m.) - Skoro celou noc sněží. Když se okolo 3tí probírám z polospánku a na víceméně formální kontrolu vykukuju ze stanu, vidím kdesi v dáli malilinko probleskovat hvězdy. Nad našima hlavama a Meara Peakem je ale absolutní černočerné temno. Zalézám na ostrý kameny do spacáku s tím, že je to v prdeli. V 5 se ale probouzím znovu - na tzv. povinnou prostatovou vycházku a když vystrčím hlavu do ranního šera, zaznamenávám radostně několik novinek. Za prvé: 2 šerpové - průvodci a 2 Američani - klienti, kteří do tábora přibyli patrně během odpolední vánice, už mají sbaleno a vyrážejí k vrcholu, za druhé: mám nad hlavou modrou oblohu jen zlehka protkanou bílými cáry mraků a vrchol Mera Peaku dokonce neuvěřitelně líže zatím ještě sotva znatelný proužek slunce a za třetí: ze stanu vyčuhuje i mžourající zarostlá Michalova tvář, která slovy ‘nevím, co na vrcholu uvidíte, ale kdo chce, tak za půl hodiny vyrážíme...’ odstartuje horečnou činnost. V rychlosti uvaříme akorát tak čaj, každý do sebe hodí sotva kousek na kost zmrzlého sojového suku (kromě Honzy, Jany a mě - kéž bychom taky nějaký měli - viz předchozí kapitoly), což je vskutku mimořádná pochoutka a opravdu se již za necelou půlhodinu ledovcem vine had našich postaviček směrem k vrcholu. Jen tak mimochodem, teploměr dnešní noc naměřil neuvěřitelných - 29° C, což je dost klendra. Vzhledem ke značné ‘zadýchanosti’ a tudíž dusnu uvnitř stanů to však skoro nikdo fyzicky nebral na vědomí. Stoupáme čerstvým sněhem a ze začátku nám na to dokonce i skoro hodinu nádherně svítí sluníčko. Nový sníh stříbřitě jiskří a kupole se zdá být nadosah. Panorama ozářených vrcholů vůkol - v čele s majestátným Makalu vyčuhujícím ze spodní vrstvy temných mraků, hrozících novou bouří - vypadá nádherně. Nebezpečně nádherně. Stoupáme zvolna - cik cak po ledovci, občas přeskočíme nějakou trhlinku, a tak - jak postupně nabíráme výšku, pomalu ale jistě se zatahuje. Jdeme po stopách šerpů a Amíků, kteří statečně takových 300 metrů před námi prošlapávají cestičku. Krok za krokem se tak nějak dostávám (spolu s Honzou Němcem z druhé party) do čela naší výpravy. Protože jsou na to hodní prošlapávači ještě ke všemu navázaní, asi tak po hodině výstupu je doháníme. Zrovinka u takový moc pěkně hluboký a určitě přes metr široký rozsedliny. Tma z jícnu na nás civí a evidentně se těší na nějakou živou návštěvu. Skoro už ono provázaní chápeme, ale já osobně si myslím, že pokud jsou JENOM navázaní a nejistí se, tak se stejně jedná pouze o iluzorní pocit bezpečí, který je ve skutečnosti několikanásobně nebezpečnější, protože jeden spadlý jen strhne i ostatní. A tak s Honzou jdeme sobecky každý na svoje triko. Kromě toho stejně lano nemáme. Raději si nasadíme mačky a protože jsme slušně vychovaní hoši, první partu poctivě v prošlapávání stopy vystřídáme. To už je solidně zakaboněno a celé okolí dostává známý, šedivě černobílý nádech. Naše skupina je pod námi roztažená na hada možná i kilometr dlouhýho. Každý si jde svým tempem a sám za sebe. Jít v čele s sebou ovšem nese i docela solidní riziko, a sice že do nějaké zasněžené pukliny zahučíme. Velké jsou ale vidět a je z nich patrný i směr případných prasklin skrytých, a tak začínáme šlapat stopu rovnoběžně s trhlinami. ‘Vůdci s klienty’ jdou za námi v uctivé 50timetrové vzdálenosti. Zdeněk začíná a během několika minut hned do jedný štěrbiny spadne. Zasekne se za baťoh a v tisícině vteřiny je z ní venku. Když se zklidní, prozradí mi, že ten pocit - když se mu nohy volně kinklaly ve vzduchu - mu dodal nadlidské síly. Každopádně tím odhalil slušnou, asi půlmetru širokou puklinu. Dna skoro nedohlédneme a tipujeme ho na nějakých 30 metrů. Může hovořit o z prdele klice. Teď je řada na mně, a tak si poslušně pro změnu jdu do nějaké spadnout já. Přebírám prošlapávání a už v solidní mlžné poloviditelnosti, kdy veškeré nerovnosti terénu splývají, šátrám jako slepec hůlkou před sebou, abych trhlinku - tu mršku - včas objevil. Nevím nakolik je metoda spolehlivá, ale pravdou je, že jsem už takové ‘štěstí’ jako Zdeněk neměl. Naštěstí. Zatáhlo se už tak, že je vidět právě tak akorát na nejbližší sněhovou bouli, která se tváří jako vrchol, ale ve chvíli, kdy se na ní doškrábeme, se ukáže, že nás tato klamala tělem a vršek je přeci jen až ta další sněhová polokoule, co už na ni momentálně dohlídnem. Konečně se v ledovém větru doplácáme až ke kupoli o převýšení 20ti, možná 30ti m a sklonu (sněhu) tak 50° - vypadá to na definitivní vrchol. Udělalo se mi najednou tak nějak divně - kupodivu ani od nedostatku dechu, či bolesti hlavy, ale zcela prozaicky - tzv. ‘když tu náhle’ potřebuji na WC a aby to mělo větší sportovní hodnotu, tak rovnou na velkou. V 6ti a půl tisících při mrazivém větru a za viditelnosti 20ti metrů před sebe je to doopravdická lábuž. Každopádně jsem si udělal osobní - srací - výškový rekord. To jen tak jako humorný příběh z natáčení. Vrcholovou kupoli se Zdeňkem zdoláváme v několika málo minutách i když - alespoň já při tom toho nadýchám jako normálně tak za hodinu. Pět, šest kroků, krátký oddechový čas na nabrání dechu a zase vzhůru do toho. Prsama.
Dan
9. 5. 99 - 1. tábor - Mera Peak (6.475 m n. m.) - Tangdang (4.700 m n. m.) - Skoro celou noc sněží. Když se okolo 3tí probírám z polospánku a na víceméně formální kontrolu vykukuju ze stanu, vidím kdesi v dáli malilinko probleskovat hvězdy. Nad našima hlavama a Meara Peakem je ale absolutní černočerné temno. Zalézám na ostrý kameny do spacáku s tím, že je to v prdeli. V 5 se ale probouzím znovu - na tzv. povinnou prostatovou vycházku a když vystrčím hlavu do ranního šera, zaznamenávám radostně několik novinek. Za prvé: 2 šerpové - průvodci a 2 Američani - klienti, kteří do tábora přibyli patrně během odpolední vánice, už mají sbaleno a vyrážejí k vrcholu, za druhé: mám nad hlavou modrou oblohu jen zlehka protkanou bílými cáry mraků a vrchol Mera Peaku dokonce neuvěřitelně líže zatím ještě sotva znatelný proužek slunce a za třetí: ze stanu vyčuhuje i mžourající zarostlá Michalova tvář, která slovy ‘nevím, co na vrcholu uvidíte, ale kdo chce, tak za půl hodiny vyrážíme...’ odstartuje horečnou činnost. V rychlosti uvaříme akorát tak čaj, každý do sebe hodí sotva kousek na kost zmrzlého sojového suku (kromě Honzy, Jany a mě - kéž bychom taky nějaký měli - viz předchozí kapitoly), což je vskutku mimořádná pochoutka a opravdu se již za necelou půlhodinu ledovcem vine had našich postaviček směrem k vrcholu. Jen tak mimochodem, teploměr dnešní noc naměřil neuvěřitelných - 29° C, což je dost klendra. Vzhledem ke značné ‘zadýchanosti’ a tudíž dusnu uvnitř stanů to však skoro nikdo fyzicky nebral na vědomí. Stoupáme čerstvým sněhem a ze začátku nám na to dokonce i skoro hodinu nádherně svítí sluníčko. Nový sníh stříbřitě jiskří a kupole se zdá být nadosah. Panorama ozářených vrcholů vůkol - v čele s majestátným Makalu vyčuhujícím ze spodní vrstvy temných mraků, hrozících novou bouří - vypadá nádherně. Nebezpečně nádherně. Stoupáme zvolna - cik cak po ledovci, občas přeskočíme nějakou trhlinku, a tak - jak postupně nabíráme výšku, pomalu ale jistě se zatahuje. Jdeme po stopách šerpů a Amíků, kteří statečně takových 300 metrů před námi prošlapávají cestičku. Krok za krokem se tak nějak dostávám (spolu s Honzou Němcem z druhé party) do čela naší výpravy. Protože jsou na to hodní prošlapávači ještě ke všemu navázaní, asi tak po hodině výstupu je doháníme. Zrovinka u takový moc pěkně hluboký a určitě přes metr široký rozsedliny. Tma z jícnu na nás civí a evidentně se těší na nějakou živou návštěvu. Skoro už ono provázaní chápeme, ale já osobně si myslím, že pokud jsou JENOM navázaní a nejistí se, tak se stejně jedná pouze o iluzorní pocit bezpečí, který je ve skutečnosti několikanásobně nebezpečnější, protože jeden spadlý jen strhne i ostatní. A tak s Honzou jdeme sobecky každý na svoje triko. Kromě toho stejně lano nemáme. Raději si nasadíme mačky a protože jsme slušně vychovaní hoši, první partu poctivě v prošlapávání stopy vystřídáme. To už je solidně zakaboněno a celé okolí dostává známý, šedivě černobílý nádech. Naše skupina je pod námi roztažená na hada možná i kilometr dlouhýho. Každý si jde svým tempem a sám za sebe. Jít v čele s sebou ovšem nese i docela solidní riziko, a sice že do nějaké zasněžené pukliny zahučíme. Velké jsou ale vidět a je z nich patrný i směr případných prasklin skrytých, a tak začínáme šlapat stopu rovnoběžně s trhlinami. ‘Vůdci s klienty’ jdou za námi v uctivé 50timetrové vzdálenosti. Zdeněk začíná a během několika minut hned do jedný štěrbiny spadne. Zasekne se za baťoh a v tisícině vteřiny je z ní venku. Když se zklidní, prozradí mi, že ten pocit - když se mu nohy volně kinklaly ve vzduchu - mu dodal nadlidské síly. Každopádně tím odhalil slušnou, asi půlmetru širokou puklinu. Dna skoro nedohlédneme a tipujeme ho na nějakých 30 metrů. Může hovořit o z prdele klice. Teď je řada na mně, a tak si poslušně pro změnu jdu do nějaké spadnout já. Přebírám prošlapávání a už v solidní mlžné poloviditelnosti, kdy veškeré nerovnosti terénu splývají, šátrám jako slepec hůlkou před sebou, abych trhlinku - tu mršku - včas objevil. Nevím nakolik je metoda spolehlivá, ale pravdou je, že jsem už takové ‘štěstí’ jako Zdeněk neměl. Naštěstí. Zatáhlo se už tak, že je vidět právě tak akorát na nejbližší sněhovou bouli, která se tváří jako vrchol, ale ve chvíli, kdy se na ní doškrábeme, se ukáže, že nás tato klamala tělem a vršek je přeci jen až ta další sněhová polokoule, co už na ni momentálně dohlídnem. Konečně se v ledovém větru doplácáme až ke kupoli o převýšení 20ti, možná 30ti m a sklonu (sněhu) tak 50° - vypadá to na definitivní vrchol. Udělalo se mi najednou tak nějak divně - kupodivu ani od nedostatku dechu, či bolesti hlavy, ale zcela prozaicky - tzv. ‘když tu náhle’ potřebuji na WC a aby to mělo větší sportovní hodnotu, tak rovnou na velkou. V 6ti a půl tisících při mrazivém větru a za viditelnosti 20ti metrů před sebe je to doopravdická lábuž. Každopádně jsem si udělal osobní - srací - výškový rekord. To jen tak jako humorný příběh z natáčení. Vrcholovou kupoli se Zdeňkem zdoláváme v několika málo minutách i když - alespoň já při tom toho nadýchám jako normálně tak za hodinu. Pět, šest kroků, krátký oddechový čas na nabrání dechu a zase vzhůru do toho. Prsama.
Dan
