Nějaký zvuk (aha… mobil), má mozková frekvence pomalu a nerada opouští hladinu alfa, ve které po ránu setrvávám rád a co nejdéle… nejčastěji na WC… prosím… zde-Rusín, ozvalo se vzápětí, ne-ruším? ZDDR rýmuje za každých okolností, napadlo mě, ale než jsem zareagoval, dostal jsem úkol: napsat pravdivou zprávu.
Milý Zdeňku DDR, tak tedy pravdivá zpráva o mém pokusu zúčastnit se veřejné přepravy osob. Před několika dny, při vyřizování pochůzek a schůzek s klienty, jsem se odpoledne ocitl téměř na opačném konci města, než je Okresní správa sociálního zabezpečení, kam jsem měl v úmyslu ještě zajít. Rozhodl jsem se (a myslím, že logicky) použít autobus MHD (což obvykle nedělám). Poptal jsem se okolo stojících lidí na zastávce, kolik nyní stojí jízdenka, rozměnil, připravil požadovaný obolus a vhodil jej do kasičky právě přijíždějícího busu s číslem 29 a nápisem Přítkovská (ulice souhlasila s adresou OSSZ). Bylo to jednu stanici od konečné, autobus byl téměř prázdný, pohodlně jsem si vybral místo u okna a začetl se do Abecedy obchodní služby Aviva plc. Věděl jsem, že u toho úřadu na druhém konci města je konečná zvaná Anger, to sice na autobusu napsáno nebylo, ale myslel jsem si, že to - jako germanismus - Dopravní podnik z názvů stanic vyřadil a nahradil názvem příslušné ulice.
Zpočátku jsem občas vyhlédl z okna a kochal se pohledem na rodné město. Protože však ve čtvrtích, jimiž bus projížděl, ke kochání mnoho nebylo, věnoval jsem se četbě. Když konečně autobus definitivně zastavil a motor ztichl, vzhlédl jsem od knihy a zjistil, že k zamýšlenému místu je to 6 km. Byl jsem v Přítkově. Šofér sice říkal, že pojede zpět a nemusím už platit, ale bohužel jel po jiné trase a až za hodinu. Nabídl mi, že si zahrajeme karty. Zjevně nechtěl čekat sám. Poděkoval jsem za informaci i za pozvánku ke hře a vystoupil do přírody. Bylo slunné podzimní odpoledne. Do konce úředních hodin zbývalo ještě 90 minut, tak jsem se vydal loukami a polními cestami konečně správným směrem k sociálnímu zabezpečení. Cesta mi připomněla klukovská léta: kopal jsem do kamínků, sbíral kaštany, pohazoval klacíky… procházka to byla bezesporu pěkná a odměnou mi byly nejen barvy podzimu, ale i syntetický líh, který jsem bez problémů (zapomínal jsem na něj už dva měsíce) zakoupil v malém venkovském Smíšeném zboží, ponechaném zde snad z minulého století.
‘Život je nádherný’ opakoval jsem si svůj oblíbený slogan a s nejasnou obavou se blížil k úřadu. Byl jsem tak ‘rozchozený’, že jsem zbytečně vystoupal o dvě patra výš, než bylo nutné. Obě původně zamračené úřednice (za necelou půlhodinu končila ‘úřední’ a zřejmě i jejich pracovní doba) v kanceláři označené K, se začaly usmívat, pak smát a nakonec se chechtaly, když jsem jim líčil cestu k nim. Problém jsme pak všichni tři vyřešili hravě a ještě jsem dostal na cestu několik rad, jak se vyhnout nepříjemnostem ve styku s úřady podobného typu. Opravdové soudružky. Obdržel jsem správný papír pro další úřad, uvažoval o nějaké zkratce a doufal, že příští den nepůjdu přes Milešovku. S úctou… Karel Kruška
P. S. A proč ti to píšu? Vždyť na tom není vůbec nic zvláštního, že nevím, jaké jsou trasy autobusových linek. Zadal jsi mi přece úkol, vzpomínáš si? Večer půjdu hrát stolní tenis, pokud dojdu těch 200 m do tělocvičny. Přijdeš také?
ZDDR - odborník