29. 4. 99 - Lobutche (4.900 m n. m.) - Zítra nás čeká výstup na Kalapatar (5.540 m n. m.), kde jsou sice ušlechtilá panoramata, ale převýšení o víc než půl kilometru, kdy už tady, při každém pohybu navíc, se hlava rozbolí jak střep, dělá mnohému z nás starosti. Jít si umejt nohy do padesát metrů vzdáleného zamrzlého potůčku a k tomu někde za kamenem vykonat potřebu, je už docela výkon. Večer sedíme společně se šerpy v ‘kuchyni’, která je zároveň společenskou místností i jídelnou, posunutý placák v kamenné střeše tak napůl odvádí kouř z tújového a mechového ohýnku. Někteří z nás už ani moc nemají chuť k jídlu. To nejoblíbenější je - zdá se - acylpyrin a paralen. Což ovšem není případ můj. Já se pořád cpu jako Baloun a nabízené, takřka netknuté porce rýže či brambor s chutí bezdomovce dojíždím. Skoro bych řekl, že už chutná jenom mně a šerpům, kteří si dhalbath do hlav hrnou rukama, až se jim dělají boule za ušima. Všichni máme spálený tváře, z rozedřených nosů opratě (skoro jako šerpské děti) a zvolna načicháváme směsí kouře a potu, čímž se místním zvyklostem stále víc a víc přibližujem. Vypadáme už asi docela jetě - a bude hůř. Navíc se zespoda - z údolí - valí nějak víc mraků, než je obvyklé. A tak uvidíme, co přinese zítřek. Stejně se na něj těším.
                  Dan