8. 5. 99 - Base Camp Mera Peak (5.400 m n. m.) - l. výškový tábor Mera Peak (6.100 m n. m.) - Jo, jo a jo!!! Po 2 dnech zase třímám svůj zápisník a mohu vesele zaznamenat vše, co se vlastně přihodilo. Dobrá věc se podařila a byli jsme na vršku, za což děkuji bohu hor nastotisíckrát. Ale abych nepředbíhal. To bylo tak… Probouzíme se do pošmourného polojasna, spíš čtvrtjasna. Chuchvalce mlhy se převalují a jen velmi neochotně dovolují teplým paprskům slunce na krátké časové úseky k nám vůbec proniknout. Čeká nás pochod do sedla Mera La (5.650 m n. m.) a pak už po obřím ledovci až do 1. tábora. A aby se to nepletlo, tak máme poprvé vlastně všechno na vlastních hrbech, řekl bych minimálně o 5 až 7 kilo na hlavu navíc. To aby celá akce měla větší sportovní hodnotu a taky proto, že hnát šerpy v čínských plátěných teniskách do 6ti tisíc je nesportovní a nečestné. Protože jsou šerpové ale tvrdý chlapi, tak se 2 dobrovolně přihlásí k vynášce alespoň části stanů do 1. tábora (za patřičnou úplatu), a to ti, co jsou vybaveni speciální velehorskou obuví Made in Vietnam á 250 Kč kus. Bratru nás čeká přes 600 metrů převýšení a poprvé se dostaneme nad hranici 6000. I když už jsme ji několikrát skoro lízli. Cestou do sedla se dostaneme do mraků, neboli prádelní mlhy, takže vidíme stěží 20 m před sebe. Po pěšince ani stopy, a tak všelijak lavírujeme na hranici mezi ledovcem spadajícím ze sedla a sutí. I zde dělá led nádherné a nebezpečné špice, mnohdy vyšší než člověk. Proplétáme se šedivou mlhou mezi křehkými ledovými výtvory, které by nás zajisté v případě pádu s chutí prošpikovaly. Suť napravo se postupně změní ve vlhké plotny, a tak raději odbočíme do ledovce a zakrátko stojíme na rovině - na sněhu v sedle Mera La - obklopeni ze všech stran vcelku solidními trhlinami a mlhou. Himalájský pánbůh nás ale má asi přeci jenom trochu rád, a tak nám na chvíli mraky roztrhá a nastává kochací a fotografická pauza. Má nás sice rád, ale připraví nám ještě dost krušnou zkoušku, ale o tom za chvíli. Teď stojíme v sedle a kocháme se, až zíráme. Od nás směrem k vrcholu Mera Peaku se táhne gigantický ledovec rozbrázděný mohutnými trhlinami. Po něm se převalují chuchvalce mraků. Okolním stovkám vrcholů dominuje nádherně viditelná Makalu z jedné strany a masiv Everestu a Lhotce, odtud pro nás z nového a nezvyklého úhlu. Slunce na ledovci najednou pálí jako o život a udělá se pořádný, horký dusno. Je vidět, že se něco semele. Prozatím v poklidu tím mimořádným vedrem stoupáme mezi jednotlivými trhlinami směrem k 1. táboru. Není skoro žádný čerstvý sníh, a tak jsou trhliny víceméně všechny vidět, ani se zbytečně neboříme, starý sníh dobře nese, a tak nám cesta pěkně ubývá a výšky přibývá. Opět nás zahalí mlha a krajina i situace, ve které se nacházíme, dostane až mystický charakter. Jsme obklopeni nažloutlou hromadou teplé páry a stojíme na obrovské kupě ledu, zprava i zleva rozbrázděné vrásčitými trhlinami. Je jasné, že se schyluje k parádní velehorské bouřce. Do tábora dorazíme za sněžení - postupně přerůstajícího do solidní chumelenice - právě abychom si tak akorát stačili postavit stany. 1. tábor se nachází na kamenných plošinkách u jediného skalního hřebene vystupujícího (z této strany Mera Peaku) z ledovce. Rozkládá se těsně pod zvětralým vrcholem hřebene. Plošinky jsou nahrubo urovnané placáky břidlice a dalších nerostů, samozřejmě poskládané dle Murphyho zákonů tak, aby vždy minimálně jeden tlačil pod žebra, druhý těsně pod lopatky a další 3 na jiných místech. Při jakémkoliv pohybu nastupují další škodolibí kamenní tlačiči. Je tu už pár Japonců zalezlých ve stanech. Není jim asi 2krát volno, protože - když se tam přiharcujem - se ani neobtěžují vystrčit hlavu. Těsně za stany je směrem do údolí kolmá stěna - dobrých 400 m. Takže - když chce člověk na WC, nedoporučuje se odbíhat moc daleko. Tudíž chlapi chodí těsně za stany a ženský decentně až 2 metry za stan. Z pravé strany tábor ohraničuje 20timetrová kolmá stěna ledovce. Z ní vytéká čůrek vody, kterému se však raději podaří v krátké době zamrznout, než by se nechával do našich ešusů odchytávat na polívku. Ve stanu s náma je navíc Milan, kterému se ponurá situace moc nezamlouvá a neustále si při stavbě obydlí něco brumlá. Dokončujeme už za parádní chumelenice a s Honzou si nestačíme ani uvařit čaj. Raději všichni zalezeme mezi tlačivé placáky a pokoušíme se chumelenici postupně přerůstající v těžkou horskou bouři zaspat. Venku probíhá svatba čertů. Blesky, hřmění a přívaly sněhu. Bouřka jako víno. Ačkoliv venku určitě mrzne, uvnitř stanu je zadýchané parno. Alespoň nezmrzneme. Kolem 5té hodiny bouřka ustává a dá se vylízt ven. Už je zase vidět všechno. Odkrylo se celé údolí Huncu a na druhou stranu i údolí Khumbu. Mraky však jsou až nad hranicí 8 tisíc, jak si snadno pohledem k Everestu nebo Makalu ověříme. Makalu je přímo jako na dlani a všechny vrcholy jsou čerstvě pocukrovány novým sněhem. Šedivá vysoká oblačnost a k tomu temné kupy mraků, valící se od Bengálského zálivu opravdu nevěští nic dobrého. Monumentální krajina, která nás obklopuje, tím dostane jakýsi černobíle pochmurný nádech. Kdybych za zády neměl okrovou zvětralou skalní kupu a kdyby někteří z nás neměli červené větrovky, skoro bych si myslel, že jsem začal znenadání trpět barvoslepostí. Nálada je pochmurná stejně jako příroda. Ze sněhu vaříme čaj a hnusný instantní polívky. Konzumujeme je - vzhledem k velmi nesolidním výkonům našich vařičů - ve víceméně dřeňovité formě. Vypadá to všechno na pytel, skoro až na hovno. Budíček si dáváme na 3tí hodinu ranní, s tím že se pokusíme vyrazit k vrcholu. Nikdo z nás tomu vzhledem k šedi prostředí i našich myslí moc nevěří. Dan