Jsme v Kathmandu (21. 4. 99) - jednom z nejbizarnějších míst, jaké jsem dosud poznal. Po vyřízení nezbytných formalit (koupě víza ŕ 25 USD) jsme vypuštěni do kathmandských ulic. Člověk neznalý poměrů, což jsme prakticky všichni, musí ihned po opuštění letištní budovy pod závalem služeb nabízených desítkami taxikářů, rikš a jejich rikšařů, či nahaněčů cestovních kanceláří doslova hynout. Pokud si zoufalý turista-zelenáč bagáž pevně nedrží, ihned o ni přijde. Ne snad že by ho chtěli okrást, ale jakmile máte v Nepálu batoh, vždy se najdou spousty lidí, co jej za vás rádi odnesou kamkoliv. Už na letišti jsme si ověřili, že v tom neuvěřitelném a všude okolo nás vládnoucím chaosu kupodivu všechno funguje. I s taxíky na nás čeká náš styčný důstojník - mister Govinda, takže kordonem pokřikujících domorodců pouze vytřeštěně proplujeme. Govinda odežene i tradiční dětské žebráky, po pěti nás i s bagáží narve do indických aut připomínajících modernější variantu trabanta a jedeme. Z vytřeštěnosti nevycházíme. Na čtyřproudé silnici se volně procházejí krávy, posvátná to zvířata Hindů. Řidiči je - nutno říci - mistrně objíždějí. Než srazit krávu, to raději zemřít. Neuvěřitelný provoz - barevné, cingrlátky ověšené náklaďáky, rikšy kolové, rikšy motorové - neboli tuktuky, mopedy, kola, všemožné káry a vozíky, povětšinou tažené seschlými staříky, osobní vozy všech velikostí... a vše bez zpětných zrcátek. Všichni troubí - pořád. Do toho se zručně proplétají lidé, děti, ženy v barevných sárí, žebrající stařenka, prodavači všeho, tam kráčí zcela nahý svatý muž dlouhých vousů - sadhu, oděn jen do své dřevěné hole... Všichni účastníci včetně chodců dodržují max. 30ticm rozestupy, u lidí jsem přesvědčen, že by už i při 30 cm trpěli samotou. MUMRAJ... Míjíme hliněné slumy plné činorodých lidí, krámků, dílniček a bůhví čeho, ženy na hlavě nosí vodu z veřejných studní. Někteří lidé zmožení vedrem přímo v prachu na ulici vedle hromad odpadků klidně spí. Kolorit dokreslují občasné obří tropické stromy, zaprášené banánovníky a spousty pobíhajících či povalujících se psů roztodivných ras. Obstarožní taxíky s našima ksichtama naplácnutejma na okýnka se ženou rychlostí nejméně 10 km v hodině. Po chvíli jízdy se podezření mění v jistotu. Hliněné ulice a slumy nejsou vůbec slumy, ale normální, běžná skoro až 'výstavní' ulice a lidé nespí na ulici pro velké vedro, ale proto, že jediný jejich majetek jsou jen oni sami a hromady odpadků jsou jim leckdy důležitým zdrojem 'obživy'. Jen tak mimochodem se každou chvíli za oknem mihne plně funkční, obydlený hindský chrám, nebo nádherná, barevnými praporky ověšená buddhistická stupa s věčnýma očima Budhy. Nikoli zakonzervované památky pro turisty, ale životem kypící a přitom stovky let stará posvátná místa. Nádhera chaosu. Čumíme jako z jara. Kathmandu vypadá tak trochu jako nereálný kus světa - jako filmové kulisy. Po sprchovém 'vyklidnění' z cestovního úmoru sraz na střeše hotelu Potala - vhodná chvíle k představení členů expedice. První, menší skupině velí Lída, energická to ženština, milující problémy a jejich řešení, tudíž pro vedení výpravy do Nepálu naprosto ideální. Malá výpravka jde 'jen' klasický trek pod Everest (ve skutečnosti máme všichni možnost na vlastní kůži poznat jaká je to fuška) a skládá se dále z již zmiňovaného Dr. Jirky, manželské dvojce s krycím názvem Lékárníci a pana doktora zubaře v nejlepším věku se synem a asi budoucí snachou (nebo s dcerou a budoucím zetěm?). Vypátrat pravdu se nepodařilo. Naší větší a 'dobrodružnější' partičku řídí náčelník-soudruh vedoucí Ríša alias Doutnák. Pohodář, pod jehož takřka neznatelným velením expedice nakonec zdárně dopadla. Dvoumetrový Láďa a jeho čtyřicetikilová žena Iva z Liberce - tudíž sportovci, další Iva - atletka s pohodovým 'krevnatým' (bude vysvětleno později) Mírou - rozeným nákupčím, manželé středních let Lída a Mirek co se jen tak mírnix-týrnix vydali do Nepálu a rovnou na Mera Peak, bručounovitý Milan (přes počítače), co už v Nepálu jednou byl a protože se mu to líbilo, tak je tu znova a maskuje to tím, že to všechno stojí za hovno - s tím, že stejně v horách asi všichni zemřeme. Moravský kliďas taky Milan, Jana a Jan (krycí jméno Honza) - bezvadný lidičkové, co jsou oba hrozně chytrý, protože uměj anglicky tak dobře, až se tím musej živit (což nechápu, dyť je každý slovo úplně jiný) a poslední Míra - fotograf, další kliďas a nepálský veterán, se svým nezbytným třicetikilovým batohem fotoserepetiček (mimo běžnou bagáž), který nesundá ani na okamžik a který pro panoramata nachodil počítám o 50 km víc - ale ty panoramata, ty sou! Jo a taky já. Tichej, nemluvnej. Další miniexpedice vedená samotným svérázným Michalem Brunerem je v Himalájích už týden a dostaneme se k ní posléze. Cíl: Trek (na)pod Everest (5400 m n. m.), přechod sedlem Ampu-La (5900 m n. m.) do údolí Hunku a na vrchol Mera Peak (6450 m n. m.). Smysl: Vidět všechnu tu krásu a aby se nám nic nestalo. Bujará večeře 'U Tibeťana'. V tý Asii ale stejně dobře vařej. Likvidací nadnormativních zásob whisky si v pozdních nočních hodinách někteří z nás tréninkově přivodí lehkou horskou nemoc.
           Dan