Opět se dostáváme k tématu mezilidských vztahů, tentokrát na bázi muž - žena, a to ještě navíc z hlediska kosmického. Celé toto téma bych uvedl básní syřana Muhmmeda Ísmíla, který pobýval v polovině osmdesátých let v Čechách a svou poezii skládal zásadně v češtině !! Báseň se jmenuje Vyznání lásky a je tohoto znění:
Ž: Ty jsi muž!!
M: A ty jsi žena!!!
Tato poezie asi vznikala v dobách, kdy skromný syřan se studiem našeho jazyka teprve začínal, ale dejme si ruku na srdce, kdo z nás by byl schopen napsat v syrštině třeba jen jednu větu byť formátu takovéhoto blábolu. Nevím nakolik zmíněný Arab poté své znalosti naší mateřštiny prohloubil, či ustrnul-li nakonec u návodu na používání Semtexu, každopádně vlastní- li ještě někdo nějakou jeho poezii, rád si jí přečtu.
    Vzájemnými vztahy mužů a žen jsem se již nejednou zabýval, dnes je však posunu přece jenom do vesmírnějších rozměrů. Kdysi jsem, zcela zaslepeně počal psát poměrně protifeministickou knihu: 'Ženo, vrať se k plotně!' Torza této brožurky vyvolala vlnu odporu a znechucení, především mezi ženami a intelektuály (nejsem intelektuálem, protože si vážím lidské inteligence). Když jsem po letech přečetl (asi za dvě hodiny) knihu Dra. Josefa Hausmanna 'Základy mužského šovinismu', dílko napsané nejen ostře a břitce, ale zároveň i velmi vtipně a čtivě, zjistil jsem, že svou publikaci již sepisovat nemusím, ale zkusil jsem se podívat na věc z druhé strany. Pochopitelně ne z hlediska mužského feministy, na to je v našich luzích a hájích odborníkem hyperpodivín Miroslav Vodrážka, známý sufražetkomil, ale pohlédnout na věc z postoje muže k ženám víceméně shovívavého, tolerujícího jim i ty největší absurdity, jimiž nám naše samičky umějí ztrpčit společnou křížovou cestu životem. Abych se trochu vžil do ženského myšlení, snažil jsem se mu poněkud přizpůsobit. Po zranění, které jsem utržil při jednom divadelním vystoupení, jsem dva měsíce chodil po světě s dírou o šíři pět a hloubi asi deset centimetrů a po této zkušenosti jsem byl i já nucen konstatovat, že má-li člověk v sobě takovýto otvor (a ženy ho obvykle mívají), není život tak snadný jako bez něj. Zvláště nepříjemné je, má li člověk tuto džuznu na noze, pak se mu i špatně chodí, tady byly ženy zase oproti mně zvýhodněny umístěním. Rovněž jsem si záměrně z vědeckých důvodů nechal narůst velké břicho (to abych se přiblížil životním pocitům gravidních žen), k němuž se vzápětí přidala i velká prsa (zdráhám se v souvislosti se sebou použít termínu ňadra). Simulace ženské fyziognomie tedy byla opravdu dokonalá, ale myšlení mi to nikterak nezměnilo. K odstranění zbytků mého mužství jsem se však neodhodlal, neboť jsem smýšlením heterosexuál a dosavadní tělo mi celkem vyhovuje. Zjistil jsem tedy, že rozdílným tělem rozdíly v myšlení mezi mužem a ženou vysvětlit nelze. Odpověď tedy tkví v poměrně podobných mozcích. Kdysi mi otec (můj fotr) vyprávěl, že když prováděl na Univerzitě první pitvu, měl před sebou dva mozky - mužský a ženský. Otec prohlásil: 'Na první pohled byly úplně stejné, a přitom byl každý úplně jiný.' Má sestra se ho tehdy zeptala: 'A ti lidé byli mrtví, tati?' Na toto by se muž nikdy nezeptal. Přes veškeré naše rozdíly, které jsou ještě více duševní než fyzické však žijeme společně, společně se i množíme a koneckonců vytváříme i společnou civilizaci, v níž sice mužský kulturní, vědecký a filozofický prvek ostře dominuje, ale to neupírá v žádném případě rozhodující podíl žen např. na rozmnožování. Nu a bez toho by přeci nebyla žádná kultura, věda ani filosofie. Na shledanou po prázdninách se těší Vzzáš
           hrvn