11. 5. 99 - Tangdang - tábor před sedlem Čiri (4900 m n. m.)
- Po počátečních balících zmatcích, kdy nám neustále přebývá jeden bágl a není komu ho udat, vyrážíme notně odpočatí údolím k další cestě pod sedlo Zartva La. Cesta vede nejprve kotlinou podél do masa rozrytého koryta. Místy je stržená a sesuvy se musí všelijak obcházet křovinatým, tújkovým porostem. Ve svahu míjíme skalní minichrámek s jedním osamoceným mnichem, což zjistí Fríďa, který se tam vydal na fotografické výzvědy. Velice brzo se dostáváme do již známé vše pohlcující mlhy a při troše toho odpočinku a posilnění cucavými bonbóny (víc jídla už totiž skoro nemáme - nepočítaje už těžko stravitelné rychlovarné polívky) nás docházejí pouze 3 naši šerpové a sdělují zajímavou novinku, že totiž 4tý z nich se těžce zamiloval do jedné ze 3 didi co v Tangdangu byly a tráví s ní zamilované chvilky s tím, že nás dojde… a nějak nás pořád nedochází. Stejně musíme čekat na posledního Milana, aby v té mlze s námi správně odbočil pod sedlo a nepokračoval sto kilometrů údolím do tropických krajů. Milan však už s námi dávno svačí bonbóny, s šerpy hrajeme hru na vrh těžkým kamenem do dáli a náš milovník nikde. Nakonec se mu zpětně vydá neoficiální šéf šerpů Omšu naproti a po chvíli ho přivede. Potkali se za prvním ohybem. Smysl pro povinnost u zodpovědného šerpy zvítězil nad hormony. Přestože jsme ve výšce přes 4000 m n. m., je z okolních rododendronových lesů cítit těžká, teplá, vlhká vůně. Mlha se přeci jenom občas na chvilenku roztrhne a my se můžeme poněkud porozhlédnout. Jen škoda, že v sestupu ztrácíme cenné výškové metry, abychom je pak v potu tváře dobývali zase zpět. Ze sotva znatelného rozcestí pak už jen uzoulinká pěšina stoupá pořád vzhůru úbočími porostlými nádherně rozkvetlými rododendrony. Bílé a růžové květy vytvářejí na okolních svazích překrásné pestrobarevné koberce. Navíc z každého údolíčka se na nás fotogenicky směje vodopád, vodopádek, či alespoň 2metrová kaskádička. Zkrátka kýč jak bič. Míra Fridrich - při pohledu na vodopádo-rododendronovou okázalost, podpořenou filmově rozfoukanými chuchvalci mlhy - nadšeně mizí s nezbytným stativem přes rameno kdesi ve stráni, aby si našel to nejlepší fotografické místečko. Ztratí se tak na celé hodiny, až se obáváme, že jen co jsme našli zamilovaného šerpu, přišli jsme o dvorního fotografa. Naštěstí se vždy po čase alespoň na chvíli z mlhy kdesi hluboko pod námi vynoří. Cesta si nedá pokoj ani na chvíli a pořád stoupá. Postupně opustíme svět rododendronů, pak i zakrslých tújí a stoupáme dál - teď obklopeni už jen žlutou trávou, žulovými balvany a mraky. Už zase vidíme sotva pár metrů před sebe. Sem tam znovu narazíme na sníh. Náš dnešní cíl je několik plošinek ve svahu u obrovského převislého balvanu. Přímo pod ním je parádní prostorný bivak, kde se všichni po postavení stanů shromáždíme k hromadné vařbě. Šerpům věnujeme něco z našich notně prořídlých zásob rýže (ve varných sáčcích) a pytlíkových polívek a oni si hbitě na mecho-travnatém čmoudícím ohýnku uvaří dhalbath. Ta naše slavná rychlovarná rýže, kterou se nám snad nikdy nepovedlo nerozvařit, je v jejich ‘podání’ nádherně sypká. Jsou to holt léta praxe. Dnes máme vlastně poslední den ve stanu, a tak žereme všechno, na co přijdeme. Bohužel v podstatě přicházíme právě už jen na ty polívky, a z těch má většina z nás osypky, jen se na ně podívá. Nicméně dáváme s Doutnou a Honzou odpolední kávu a kakao o páté, prostřednictvím rukou, nohou a asi dvaceti anglických slov (jimiž oba dohromady disponujeme) se šerpama pokecáme. Protože to jsou dobráci, nabídnou se, že nám všem s dvěma 10tilitrovejma kanystrama skočí pro vodu. Je to prý kousek. Jako z udělání se mlha zase na čas rozptýlí, a tak vidíme jejich 2 postavičky coby tečky ve svahu snad kilometr pod náma. Už sotva pleteme nohama, jim zjevně menší hodinová procházka nevadí. Okolí tábora je obklopeno, jak již bylo řečeno, žulovými balvany a věžičkami. Přímo u pěšiny je hezká štíhlá, asi 5timetrová jehla. Procházkou postupně vylezu na všechny výraznější žulové útvary v okolí, jen na obří bivako-kámen, pod kterým je kuchyňka a spaní šerpů (kteří se stavbou stanu nezdržují) se mi vylízt nepodaří, protože převislá strana kamene má dobrých 10 metrů a brání mi v tom strach a z náhoří je zase vrcholová hrana (mimochodem taky lehce převislá) totálně zaledněná. Při průzkumu okolí spojeném s boulderováním a WC najdu ve sněhu i čerstvé stopy nějaké menší šelmy. Šel jsem po nich až k noře vyhrabané pod jednou ze stovek okolních skal. Obešel jsem ji v uctivé vzdálenosti, kdo ví, co by tam na mě mohlo vybafnout. Šeprové mi později prozradili, že se jedná o jakýsi druh horské divoké kočky (alespoň tak nějak jsem to pochopil). Nebo by to taky mohly být stopy bonsaiovité varianty sněžného pidimuže. Zítra nás čeká přechod 5tisícového sedla, nejprve však dobrých 300 výškových metrů do něj a pak náročné 2 tisíce metrů sestupu do Lukly. Musím říct, že už skoro nemůžu. V bivaku dlouho do noci hovoříme o politice a tak všelijak podobně. Strašlivě prdíme. Dan