u NOVÁ PANDORA - Editorka Kateřina Tošková připravila v minulém měsíci své opus magnum, 10. číslo literárního sborníku PANDORA, který vychází na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí n. L. pod záštitou katedry bohemistiky. Na téměř 70 stránkách je zastoupena především původní, mnohdy poprvé publikovaná tvorba poetická, prozaická. Autoři se profilují z řad začínajících (např. Jakub Čermák, Milan Sochora ad.), ale i pokročilejších autorů, kteří si již vydobyli uznání kritiky v rámci celonárodního literárního provozu (např. Lukáš Marvan). Tématem čísla je mikropovídka, která se v posledních letech prosazuje jako specifický žánr u početné řady autorů severočeské literární scény (František Řezníček, Radek Fridrich, Mnoháček Zgublačenko ad.) Naivní a insitní poezii se věnují stati Radima Kopáče a R. Fridricha. V Pandoře nechybí zprávy z regionu, recenze a všelijaké hrátky. Je k dostání ve studovně bohemistiky a historie na PF UJEP v Ústí n. L., nebo v Univerzitním knihkupectví tamtéž, popř. po dohodě na e-mailové adrese pandora@email.cz. Jarobal (jarobal@seznam.cz)

U ALOIS NEBEL je název nové původní inscenace Činoherního Studia v Ústí n. L. Měla premiéru 25. března. Jde o divadelní adaptaci komiksů ‘Alois Nebel’ a ‘Hlavní nádraží’ autorské dvojice Jaroslav Rudiš a Jaromír99 (foto). V kontextu české literatury jde o ojedinělou spolupráci: mladý a úspěšný spisovatel Jaroslav Rudiš, jeden z nejpřednějších koňů progresivního a ambiciózního nakladatelství Labyrint Revue, obdržel Cenu Jiřího Ortena za svoji prvotinu ‘Nebe pod Berlínem’. Společně se známým hudebníkem a amatérským kreslířem Jaromírem Švejdíkem pracoval poté na ojedinělém pokusu vytvořit literárně hodnotný český komiks. Atmosférou a příběhem navazují na českou literární tradici ‘Švejka’, ‘Ostře sledovaných vlaků’ apod. Vypráví příběh sudetského železničáře Nebela, který celý život pracuje na dráze. Občas se mu zde stane, že má mlhu a proto se dostane do psychiatrické léčebny. V těchto osobních výpadcích na Nebelovo nádraží přijíždějí vlaky s wehrmachtem a židy apod. Symbolicky zastupují kolektivní traumata českého národa. Režie inscenace ‘Alois Nebel’ v Činoherním Studiu se ujala Natalie Deáková, která ji postavila zejména na práci s hudebními a vizuálními efekty. Využívá účinku ostrých předělů mezi kytarovými rify Petra Kružíka a rockové skupiny Priessnitz, vážnou či ‘filmovou’ hudbou a současnou rychlou taneční hudbou drum´n´bass. Do živých dialogů také montuje přednatočené zvuky a ruchy. Pracuje s videoprojekcí a paralelními scénami. Na jedné se hraje ‘naživo’, na druhé se prezentuje stínohra. Použití principu stínohry připomíná vizuální podobu adaptovaného originálu: černobílého komiksu, jehož efekt je v mnohých scénách založen právě na hře světla a stínu. Kreslířský styl Jaromíra 99 bývá i v tomto ohledu přirovnáván ke stylu slavného tvůrce komiksů Mikovi Mignolovi. Komiksovost originálu je simulována také členěním hry do ostře oddělených sekvencí. Rychlost výměn scén klade veliký tlak na herce, kteří musí briskně reagovat na změny. Na premiéře se jim to příliš nedařilo. Poslední připomínkou komiksové předlohy je šablonovitost postav. Nepřítomnost psychologie a důraz na děj je komiksu vlastní. Logicky tedy také režisérka přistoupila na okleštěnou charakteristiku postav. Proč však téměř všechny kromě Nebela podřídila žánru grotesky, který v komiksu příliš patrný není, je mi záhadou. A kdyby šlo prostě jen o grotesku - budiž. Ale jde bohužel o grotesku lacinou, která nemá daleko k estrádám na Nově. Zvláště ve scéně, kdy si ‘hašišáci’ v blázinci ulítávají na červených pilulkách za zpěvu písně skupiny ‘Plastic People of the Universe’ ‘Muchomůrky bílé’. Leoš Noha svůj herecký naturel celkem zdatně podřídil charakteristice Nebela, na kterou měl autor komiksu Jaroslav Rudiš přeci jen více času, než na charakteristiku ostatních hrdinů. Vylíčil ho jako ‘malého českého člověka’, kterého skoky dějin drtí v nicku, která jako by svým konáním neustále vyjadřovala - ‘mouchy snězte si mne’. Zklamalo mě podání jinak výborného herce souboru Jiřího Černého, který představoval Nebelova přítele a vzor - ajznboňáckého kolegu Wachka, ale i bezdomovce a hašišáka (dvoj- nebo troj-role jsou pro inscenaci příznačné). Zdá se, že Černého je třeba herecky ‘krotit’, což se režisérce této hry nepodařilo. Tento fakt se podílí na ne zcela vydařené soudržnosti hry. Zdařilejší bylo herecké podání jedněch z opor souboru Činoherního divadla v Ústí nad Labem Nataši Gáčové a Marty Vítů. Hostující Michal Kern a Kryštof Rimský se se ctí zhostili těžké úlohy několika dvojnických rolí. V roli ‘Němého’ se představil člen personálu Činoherního studia Josef Kadeřábek. Tvůrci hry si zřejmě mysleli, že když nemluví, tak pro něj hraní nebude problém. Byl. Nechal sebou smýkat ostatními a dával najevo, že tu je vlastně trochu navíc. Nehledě k tomu, že fyziognomie a z ní odvíjející se povaha Němého v komiksu byla vylíčena o dost jinak, než jsou Kadeřábkovy. Nepromyšlené herecké obsazení a nedostatečnosti sladění hereckých projevů se záměrem hry považuji za minus inscenace, která je jinak ojedinělým pokusem adaptovat komiks s využitím bohatých audiovizuálních efektů. Jarobal (jarobal@seznam.cz)

U EBENI ZAS KONKUROVALI NEUBAUTENŮM - Klídek a pohodu, humor, nenápadný exhibicionismus v mezích kapely, slovní ekvilibristiku, poezii, žánrů hromadu. Folk country dost reggae rock eben music. Tohle všechno přivezli Ebeni, bratři a spol. do Domu kultury chemiků. S minule - to dorazili něco před aprílem 03 - se jejich repertoire kryl zhruba ze tří čtvrtin - Kryštof, Marek a ten třetí (jistě, David) plus jazzbassman Jaromír Honzák (svítil pódiem svou holou lebí), kytarista Etc… Pavel Skála (producent poslední Ebenoic fošny Já na tom dělám) a Jirkové Veselý (bg) i Zelenka (ds) dali i 4 novinky. Někam jsem si jejich jména napsal, někde zůstaly. Ale byla mezi nima i ježkovina Svítá, písnička kterou bych čekal spíš na koncertě O. Havelky. Skupina hrála/zazpívala i industriální Já na tom dělám, doprovodila ji zase kovovou rytmikou (kolejnice, šrouby a tak - velká konkurence pro Blixovy už dávno ne zběsilé Zřícené Novostavby) a stejným komentářem o shánění šroubu/vrutu v železářství, Marek zase zpíval/deklamoval Vidíš vidíš (z 2. desky Ebenů Tichá domácnost) za Ivu Bittovou. Nějak nepřijela nebo co. Otevíral si na nás taky po hejskovsku, s rukama v kapsách, neoholená ústa v písni Je to takový, kterou vzdává hold pražštině jako jazyku a zároveň je (ty Pra žáky) plácá přes pusu. A pro (anti)trampský song uchopil kamarád Skála steel kytaru a byl Sklíčko, přidali se Šíša a Troubel a zas to bylo Veselý. Znělka z Plovárny (to zas bylo, než lidem - i mě - došlo co je to za povědomej opus) zase fajn uvedla písničku Jak to dělaj´ kosmonauti - a zase jsme se to nedozvěděli. Proč každý radši klade otázky, než aby odpovídal? Z mě neznámých textů (textu?) jsem si poznamenal slogany ‘Ohrožený druhy už jsou dávno vybitý’ a zvlášť vypečenou hlášku ‘Ze všech novejch strojů koukaj starý páky’. Prostě a jednoduše, bylo to zase dobrý. Pane Jasnet, objednejte TO, prosím, zase za dva roky znovu, ano? Děkuji. Ale klidně můžete i dřív. (oho)

U Modely ultralehkých letadel/házedel , větráky na solární energii a další vychytávky, třeba mašinku na automatické zalévání kytek, stavěly děti ze Stanice mladých techniků s německými kamarády z Chemnitz s sobotu 30. dubna na dvoře ZŠ Mírová, kde stanice sídlí. Sluníčko větrákům přálo, letadla lítaly vzduchem i na simulátoru, prostě se to povedlo. Simulátoru si ušili i Vojta Truxa ze Střekova a Milan Ouška z Hostovic. Některá přistání sice vybraných letadel, a že je z čeho vybírat, byla tvrdší, a alespoň pak nemuseli spravovat svá havarovaná letadla, jako starší modelář SMT ten den. (uwe)

U NERVOUS NELLIE - 25. 3. 2005 - BOŽÁK, TEPLICE - Pětadvacátého březnového dne zavítala do klubu Božák v Teplicích velice zajímavá kapela, nesoucí jméno Nervous Nellie (www.nervousnellie.com). Byl jsem docela zvědavej, protože jsem se o nich zaslechl, že prý hráli i s Bad Religion, což je jedna z mých nejoblíbenějších skupin. Takže napřed bych N. N. trošku představil. Banda čtyř chlapíků se narodila ve Švédsku, přímo v hlavním městě, tedy ve Stockholmu. Tvoří ji charismatický na kytaru hrající zpěvák Henrik Johnoson, Manne Westerlund, který má na starosti bassy, kytarista Magnus Johnson a bicí nástroje obsluhující Andy Johansson. Začali oficiálně existovat v roce 2002, ale od té doby už toho stihli poměrně dost odehrát nejenom po celé Evropě, ale mají za sebou také pár koncertů v USA. Ovšem jejich oficiální debutové CD můžeme očekávat přibližně v srpnu letošního roku. Teď už ale k jejich koncertu na Božáku, kam jsme dorazili asi o dvě hodinky dřív, protože přímo nad hudebním klubem je moc příjemná hospoda, ale kdo ji zná, tak ví o čem mluvím. :o). Přibližně kolem půl deváté jsme se přesunuli po schodech dolů do prostor hudebního klubu, kde panovala celkem uvolněná atmosféra, ale lidí zde bylo k našemu zklamání velice poskromnu, což mělo výhodu ve výběru místa k sezení a samozřejmě také v rychlosti příjemné obsluhy za barem. Přibližně kolem deváté hodiny se už ale ke svému vystoupení začala připravovat domácí kapela Brač Chraň, která měla hudbychtivé diváky rozehřát (těch ale stále moc nepřibývalo, takže jejich vystoupení tak trochu připomínalo komorní koncert). Abych řekl pravdu, tak mě Brač příliš nezaujali, takže o jejich vystoupení toho bohužel nemůžu moc napsat, ale jen pro přiblížení šlo o jakousi folkrockovou hudbu s Irskými motivy. Něco po desáté už ale na pódium nastoupila čtveřice Švédských muzikantů a bez dlouhého zvučení začali hrát. Z jejich hudby byl cítit vliv kapel jako Pixies, nebo Sonic Youth, ale divokosti Nirvany, ke které jsou rovněž přirovnáváni jsme se nedočkali. Kapela působila na pódiu velice profesionálním dojmem a bylo vidět, že skladby, které předvedli mají perfektně secvičený. Možná k tomu přispěla i nízká účast diváků, kterých bylo podle mého odhadu přibližně 30 (a jeden chlapík, kterej to trošku přepísknul s alkoholem a v jednom kuse tančil jakýsi točivý tanec), ale po několika písních na mě kapela začala působit tak trochu unaveným dojmem, takže mi jejich pomalejší písně začali připadat jednotvárné. Odehráli asi 45 minut, potom se odebrali k baru, kde bylo možno s muzikanty prohodit pár slov, takže jsem se mimochodem dozvěděl, že jsou v Čechách poprvé a i když přišlo tak málo lidí, jsou rádi, že si tu mohli zahrát. Musím říci, že se mi s kapelou velice příjemně povídalo, ale protože jsme měli tak trochu naspěch, musel jsem se narychlo rozloučit a odjet. Doufám ale, že až snad někdy příště zavítá Nervous Nellie znova do Čech, dočká se také důstojné účasti diváků. Degi (8akDegu@seznam.cz)

U SETKÁNÍ ČLENŮ KLUBU OLD SKAUTŮ 003 - Městské muzeum v Ústí n. L. (12. května 05 v 15.00) - Na schůzce bylo vzpomenuto 60. výročí konce 2. světové války. Se zájmem všichni účastníci vyslechli přednášku ‘Betonová hranice’ - jedná se o stálé opevnění Československé republiky v l. 1936 - 38. Posluchače s námětem velmi zajímavě seznámili 2 členové Klubu Vojenské historie Praha: Pavel Šlégr a Karel Krchov. Problematice se věnují téměř 40 let, hluboce odborně pak let 17. Říkají si ‘bunkrologové’ a mají až celorepublikový záběr, ale hlavní zaměření je samozřejmě orientováno na severní části republiky. Záliba je skutečně pohltila. Přednášku doplnili videozáznamy pevnostních objektů, k nahlédnutí byla i související literatura. Mgr. Marie Peterková

u GALERIE V PRŮVANU (mezi Magistrátem města a Dlouhou ulicí) - Po dernisáži výstavy ‘Mravenci’ asistenta KSV UJEP Jana Civína, která probíhajíc ve večerních hodinách 17. 2. 05 (čt) dala účastníkům pocítit především sílu chladného průvanu, se v galerii V Průvanu představuje Robin Petlák. Pod přezdívkou Golem koncipoval ‘Lobotomii’ svých kreseb z období posledních 6ti let. Rovnoměrné zastoupení chronologicky seřazených prací ukazuje kresebný vývoj studenta PF UJEP. Komiksovou tvorbu zastupují nejen jednotlivá dílka, ale i cyklus sloužící jako podklad komiksu pracovně nazvaného ‘Zrada’. Jako ústecký patriot se podepsal na mnoha veřejných objektech rodného města svými graffiti (nedostavěné budovy na S. Terase). Mnozí studenti se s jeho tvorbou setkávají téměř denně. R. Petlák je totiž autorem výzdoby výtahu klíšských kolejí K1 a K2 neboli Klíšská 129. Vendula Bínová (vase.kvenca@post.cz)

u DÁMA A ŠVIHADLO - Kniha tohoto názvu s podtitulem ‘lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky’ (Votobia, Olomouc 04) teplické autorky Svatavy Antošové (* 1957) mě doslova přizdila k posteli (kterou považuji za nejlepší místo na čtení) - po dlouhé době ‘beletrizační nudy’, ze které mě nadlouho dokázali vytrhnout jen grafoman Patrik Linhart a nově objevená Elfride Jelinek. Antošové kniha je z hlediska válcujícího toku strhujícího příběhu, vyvážených intertextových deviací (v tomto případě míchání popisného diskurzu s ne zcela rozpoznatelně ironizujícími pasážemi) zvládnutá naprosto mistrně - čitelná je dlouhá praxe autorky v psaní článků a přípravě rozhlasových příspěvků. Kvalitou textu jsem byl zaražen především proto, že jsem básním a litaniím ‘lesbické autorky’či ‘Sapfó Českého středohoří’ nikdy nepřišel na chuť. Námětem připomíná ‘Dáma a švihadlo’ knihu ‘Konec světa’, kterou do českého literárního mainstreamu prorazil Emil Hakl: vysilující práce v profi-médiích, vedle níž osobní bohémský život, plný lásek, sexu a rozchodů, utíká bez jakéhokoli náznaku, že by měl nějaký smysl. Nemohoucnost vzepřít se práci, která ubíjí a která se podílí na konstrukci světa, jdoucí proti vlastnímu spektru názorů a hodnot, hrozí vybouchnout v iracionálních návalech, jež jediné mají punc autenticity, kvůli nimž stojí za to žít, být uvězněn i zemřít. Avšak i tyto existenční ‘skoky’ bývají překonány a kolovrátek existence, s kterou se nelze ztotožnit, spustí znovu. Jediným únikem z tohoto života je psaní, úsilí poetizovat, skládat mikropříběhy svého života s příběhy jiných nebo s vymyšlenými, do podoby sebeironizujícího, ale přesto melancholického TEXTU, který má z hlediska autenticity větší hodnotu než život. Životní postoj dnešní střední generace intelektuálů, aktualizovaný knihou S. Antošové, se odráží v řadě děl současného umění, ve filmu se mistrem stal Petr Zelenka. Jeho aktuální ‘Příběhy obyčejného šílenství’ může sloužit jako vzorový manuál pro life style dnešních 40tníků. Antošové text je zajímavý kvůli pozoruhodné demytizaci klišé a stereotypů ‘heteráků’ o životě homosexuálně orientovaných. ‘Dáma a švihadlo’ je kromě jiného osobní a otevřenou výpovědí o radostech a starostech v zakletí jinakosti a může fungovat i jako pracovní materiál genderových studií. Pro Severočecha přitažlivé je i dosti otevřené líčení osobních životů reprezentantů severočeské literární scény a situování příběhu do hospod a bytů mezi Teplicemi, Ústím a Prahou. Jarobal (jarobal@seznam.cz)

u VE ČTVRTEK 10. III. 05 se v DK Teplice zamodřilo od BLUE EFFECTU, kterýžto barevný jev se zde nekonal možná 30 let, aspoň ne samostatně - loňské mihnutí v rámci ‘Zahájení sezóny’ nepočítám. Koncepci omlazení souboru s jedním starým psem v čele vysvětlil Radim Hladík o týden později na ČT2 v ‘Krásných ztrátách’. A jak jsem měl možnost v DK vidět, ono to funguje! Začali dlouhým blokem starob z doby kolem LP ‘Meditace’, v tak či jinak pozměněných aranžích a - jak jinak - se zvukem 21. století. Zezačátku se mi zdálo, že vokály líp zvládá pan Křížek, známý z Walk-Choc-Ice, zatímco druhý junák, Pavel Bohatý (svého času v Eastpark - jo, to se mi líbilo!) bude mít asi potíže. Ale ty zmizely během prvních několika zahalekání a pak už kolegu svou chraptivou expresí převálcoval, nejvíc asi v ‘Sun Is So Bright’. V té byl kdysi Mišík ‘akademičtější’. Mladej to tam prostě víc nasolil. Abych nevynechal ostatní: basovka Wojttech, bicí Zima (bratr walk-choc-iceového bubeníka). Došlo samozřejmě i na několik skladeb z pera abych tak řekl ‘nehladíkovské’ části kapely. Všechno se dalo poslouchat, ale vzhledem k řádově nesrovnatelné zažitosti níže podepsaným nelze zatím blíž srovnávat se starým repertoárem. Snad jen postřeh (či dojem?), že při starých číslech to neznělo ani tak jako Blue Effect, jako spíš Radim Hladík a jeho doprovodná skupina, až při novějších písních z nich byla ta správná ‘sbórnaja’. Ale to je, jak módně říkají Super Stars, hlavně ty ‘nenalezené’, prostě můj názor. No a proběhli jsme se i po ul. Modrého efektu, slunce osvítilo hrob, jen co - ej! - spadla rosenka, z mých nejoblíbenějších snad jen pták Fénix křídly nemávl a odchod s kapelou do místního snacku předznamenala zmínka o jakési čajovně… teď mi možná rozuměli jen důchodci. Na rozdíl od některých… no - zase skoro důchodců - se domnívám, že od jiných návratů se tento liší: není trapnej. Ono totiž, jak je vidět, nejde ani o návrat, ale o regulérní pokračování. Yarda Pichlík

u WOLKRŮV PROSTĚJOV VÝSLEDKY postupové přehlídky Ústeckého kraje festivalu poezie WOLKRŮV PROSTĚJOV - I. kat. (15 - 17 let) - postup na celostátní festival - Monika Bérešová - Ústí n. L., Alena Brabcová - Louny - uznání poroty za mimořádný výkon: Hedvika Řezáčová - Děčín; II. kat. (17 - 20 let) - postup na celostátní festival - Ivana Krmíčková - Litoměřice, Eva Šofrová - Děčín, Ondřej Mataj - Benešov n. Pl. - uznání poroty za mimořádný výkon: Markéta Holá - Č. Lípa, Vítězslav Větrovec - Most; III. kat. (20 - 35 let) - postup na celostátní festival - Alžběta Vobejdová - Most - uznání poroty za mimořádný výkon: Radek Hásek - Teplice Hedvika Řezáčová

u SPIRITUÁL KVINTET v Teplicích, poprvé bez Zicha (Krušnohorské divadlo, 17. března 05)… Jiřího Tichotu (zpěv, kytara), Dušana Vančuru (zpěv, kontrabas, perkuse), Zdenu Tichotovou (zpěv, perkuse)a Irenu Budweiserovou (zpěv, perkuse) už před pár lety doplnil Jiří Cerha z C&K Vocalu (zpěv a úžasné perkuse) a teď tedy ještě Jiří Holoubek (zpěv, kytara). Bude se samozřejmě srovnávat všude, kam přijedou. Proti Karlu Zichovi je ‘nový hlas’ pochopitelně jiný, ‘obyčejnější’ - to ale kdo by (proti K. Z.) nebyl? Jde o nezasloužený handicap v důsledku velmi silného předskokana. Začalo se (kupodivu) - spirituálem! Jejich ‘znělkou’ o 12ti branách. Byla to zároveň jediná anglicky zpívaná večera. Střídalo se rozestavení u sólových mikrofonů s občasnou skrumáží v půlkruhu na rampě a zpěvem přímo do sálu. Někde v polovině koncertu zazněly 3 Cerhovy skladby. ‘Mít tak křídla holubic’ interpretoval sám a byla z jeho příspěvků nejjednodušší a nejbaladičtější. Další 2, podané postupně oběma dámami, ‘Babylon’ a ‘Zloděj času’, dokladovaly, nakolik je Cerha proti černošským lidovým autorům složitějším skladatelem. Žádné prvoplánové výkřiky z bavlníkového pole, ale čecháčkovsky sofistikovaná kompozice. (Taky jsem mu to hned po skončení vpálil! Ale teď nevím, byl-li dle mého zámyslu potěšen.) Občas jen trochu vadila mírná nevyváženost zvuku, kvůli níž některé hlasy (Holoubek, Vančura) tak úplně nezazněly, resp. nedozněly - to s sebou jistě neměli vlastního zvukaře! Ale celkově se mi to všechno líbilo dost - až se divím při své známé a špatně skrývané zapšklosti vůči celoakustickým skupinám. A stejného názoru bylo jistě i vyprodané divadlo, které vymámilo 3 přídavky. Yarda Pichlík

u SRAZ REDAKCE - to je jízda! To se toho vždycky vyřeší! A co se zapomene, dohání se den poté telefuněním. Na posledním srazu 2. III. 05 Na Šachtě (v Teplicích 100 m od nádraží, protože Ústečáci by dál nedošli), byli přítomni: Fred-šéf, Emilio-podšéf, Rusín-odborník, hrabě-neu, Lenka-ozdoba, Bárby-taky, ňákej pes (foto)… no a já taky, jak asi tušíte. Vyjasňovala se témata kolem psaní do jinejch periodik, dále pak otázky typu hamletovin, jako jestli vás (čtenáře) šetřit či nešetřit (i bez mé přímluvy bylo shledáno, že B je správně), taky stříhání pejsků, venčení těchže v mrazech, pak jestli to psaní má vůbec ňákou cenu, hraběte nový film, právě přicházející do kin, bude-li Blackfoot na srazu NÚP 9. III., no a to ostatní byly už opravdu jenom čiročirý krystalický číčoviny. Nejsilnější dojem? Hrabě svým neoddiskutovatelným břichatým charismatem dokázal, že se mi celá redakce směje, že píšu furt jen o Mišíkovi, Hrubým a Černým. Příčinu nutno hledat… - ne, špatně! Přítel Jerome razí: ‘Chybu nikdy nehledej v sobě!’ Takže je to jasný - chyba je v hraběti! Už když přišel, Lenky pejsek na něj řval. To zvíře prostě pozná… (Asi cejtí modrou krev a ví, že chutná hnusně.) Dále pak jsem vydedukoval, že hRvN neuznává Mišíka a Hrubýho proto, že na rozdíl od něj na pódiu nikdy nevytahujou pinďoury. (On netuší, že ho možností poměření nechtějí rozplakat.) Kromě toho taky umějí trávit, což je další jeho slabý místo, ostatně jak každý ví. V případě legendárního publicisty J. Č. je analýza náročnější, nikoliv však bez řešení. Po několika litrech Zlatopramenu jsem uznamenal šokující prozření: publicistova vlasová úprava, v Čechách notoricky známá, děsí v Neuvirtovi latentního Róma! Kolega o onom latentuálovi v sobě vlastně ještě ani neví, ale už to, jak podlehl vzoru nepřizpůsobivých a rozšířil svoji donedávna neškodně nepočetnou rodinu všemi směry stejnoměrně… No, končím, že aby mi nedali všichni výše (ne)jmenovaní do dršťky. Tak to byl teda sraz redakce NÚP. (pic)

u NOVÝ ČASOPIS NA TRHU - Jeden z velkých bossých šéfů nakladatelství a agentury GRAFOBAL PRES, Der Ryda, začal vydávat nový časopis Mladý sémiotik. ‘Navazuje na Ročenky vědeckého studia Stará milenka, kterou v Duchcově vydává Lux von Dux s Evou Voglerovou. Podobně jako ony má za cíl obrátit naruby žargon určitého směru humanitního bádání,’ řekl vydavatel na tiskové konferenci všetečnému Janni Vorlíčkovi z Ústeckého týdeníku. S Linhartovými para-vědeckými žurnály má Mladý sémiotik společnou i formu a grafickou úpravu, využívající možnosti programu MS-Word až na dřeň. ‘Připojujeme se tím k překvapivému retro-trendu současného grafického designu’, vysvětlil k vydání prvního čísla MS Násoír, který má grafiku tohoto časopisu v pácu. Na otázku Radka Strnada z Ústeckého deníku, proč vybral jako logo a ústřední grafický motiv postavu Supermana, odpověděl: ‘Eko si myslí, že když si poslechl 2 funkový desky a píše do Lidovejch novin, tak je superman. My si to myslíme také.’ Otázkou zůstává, jak se k Mladému sémiotikovi dostanou čtenáři. Pracovník GP, Fukó, zodpovědný za distribuci tiskovin, totiž přednedávnem zemřel na mor homosexuálních intelektuálů ajcvajdraj. Přestože je cena časopisu velice vstřícná (5 Kč), nemůžeme tedy čtenářům NÚP pomoci v tom, kde by ho mohli sehnat. Jediný způsob, který můžeme doporučit, je napsat na e-mailovou adresu semiotik@seznam.cz. Elektronická verze je dokonce gratis. Jarobal (jaroslav.balvin@volny.cz), autorka plakátu: Zuzana Musilová

u NEJMÍŇ PO 1/4 STOLETÍ (!) se zas do Teplic dostal pořad ‘Antidiskotéka’ nebo jinak ‘Rockování’, a to v autorské verzi, tedy s Jiřím Černým, nestorem a praotcem českých (potažmo československých) hudebních publicistů - ať už to bereme podle tiskovin, rádií či živých akcí. Zásluhu má Jarda Purkyt a jeho JAZZclub v ulici 28. října. D. T. O., tedy Den Teplického Obrození nastal ve středu 26. ledna 05. Přišli všichni ti, co na tohle jezdí do UL, plus ti lenoši, co by taky rádi, kdyby to nebylo posranejch 16 km. Klub se panu Jiřímu vcelku zalíbil, sešlost (ve svém průměru sešlá zhruba do mého věku - hehe, smrk smrk - dobře jim tak) taktéž, i nebylo čeho řešiti (zde užit genitiv záporný - viz narážka na jiném místě tohoto periodika). Z ukázek v první půli asi vedla Zuzana Navarová, při jejíž písni, posmrtně zde zaznělé, šel mráz po zádech. A to by platilo, i kdybychom si nemuseli uvědomovat, že to napsala asi už s vědomím, že končí. V druhé části si posluchačstvo dle regulí pořadu vybralo - tentokrát většinou z poklidných vod, takže některé bouřlivější povahy tím byly roztrpčeny, ale já jsem si celkem pošmáknul. Samotný Big George Black (to není jen tak samoúčelná přezdívka - on má boty č. 49!) nalezl v Teplicích taky konečně důstojného partnera k debatě o tzv. vážné hudbě a jevy s ní spojenými. Nebyl jím nikdo menší, než legendární teplická figura Jiří Jerome Bešťák, ex-reprezentant v zápase (oba viz foto, jestli ho hrvn poslal). Jirka (nyní míněn Černý) se normálně baví spíš s lidma, ale v tomto případě se nezalekl ani takhle velkýho zvířete… a nelitoval. ‘To se ti může stát jen v Čechách, že si popovídáš o vážný s řecko-římským zápasníkem’, poučil mě nakonec a já nemám důvod mu nevěřit. Viděl toho víc, než já. A 60 už mu taky bylo. Tak se už těšíme na duben, kdy ve stejných prostorách uvede pořad o Evě Olmerové. Yarda Pichlík

u FILE8 - V únoru vydala poslední číslo Filé redakce ve stávajícím převážně ženském složení z řad studentů třetího ročníku oboru Základy humanitní vzdělanosti - Estetika na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně. Další již má být v režii formující se redakce z řad studentů 2. ročníku ZHV - Politologie. Osmé číslo této ‘revue pro filosofii a umění’ je věnováno tématu prostorů pro story, sprostotám a prostotě. Obsahuje příspěvky autorů, kteří k tématu přistoupili vážně (exodus a modlářství Ondřeje Lehkého, sekty Michala Vrby, Mona Lisa Hany Netrhové, interpretace Lolity Petra Petříčka ad.), ale i netradičně a s nadhledem (pokračování mystifikace o Horstu Fuchsovi Whorsta a Frosta, Civínovy verbálně-grafické koláže a mixáže apod.) Poměrně mnoho prostoru, tak jak se již ve FILÉ stalo zvykem, je věnováno původní básnické tvorbě. Zastoupeni jsou mj. regionální autoři Mnoháček Zgublačenko (foto) a Luděk Marks. Za to, že editorka tohoto čísla Vendula Bínová z Markse, pověstného svým nonkonformním životním stylem, něco vytáhla, jí redakce NÚP posílá tričko ‘EDITOR ROKU’. Nedílnou součástí FILÉ bývá fotografický a výtvarný doprovod. Tentokrát byly zařazeny např. graffiti-komiksová dílka Milana Žáka, malby a satirické ilustrace amatérského výtvarníka Erkiho, s kterým Bínová udělala své autodidaktické okénko či fotografie Báry Kamarýtové. Jako přílohu k časopisu podávají vydavatelé kalendář BULDOK na rok 2005 z dílny Zuzany Musilové. FILÉ seženete ve studovně společenských věd na pajďáku a v univerzitním knihkupectví ve městě. Jarobal (jaroslav.balvin@volny.cz), foto: Zuzana Musilová

u AHOJ MAMI! - Tak ti zase píšu z Ústí. Nic moc se tady za tu dobu nezměnilo. Nudila sem se, a tak sem se ve čtvrtek 10. února vydala s kámoškou na koncert do Národního domu. Hrála tam totiž údajně známá punková kapela Visací Zámek. Přišly jsme tam v 8 hodin a už skoro nebyly lístky. Ačkoliv stály 120 a v předprodeji 100. Na plakátech bylo napsáno, že se začne v půl 9tý a taky se tak začlo. V Národním domě už si byla, a tak ti to tam nemusím popisovat, snad bych ti jenom měla říct, že tentokrát byl otevřený ten bar, co je tam nastálo daný a za ním se kmitaly 2 barmanky, který vůbec nestíhaly. Na to, že to byl punkovej koncert sme tam s Marcelou moc kohoutů neviděly. V podstatě jedinej, kdo měl kohouta, byl basák na pódiu. Tím se dostávám k aktérům. Mámo, na tom pódiu byly normálně pánové asi v tvém věku. Bubeník měl kudrnatý dlouhý vlasy a tepláky, podobný nosil táta, jak o nich mluvil, že jsou z vojny. Jeden kytarista na sobě měl dres fotbalovýho klubu z Anglie i s jménem fotbalisty, kterýho neznám. Pak basista, ten pro jistotu triko neměl, ani tílko, ale jenom to číro a džínsy a když brnkal do strun, tak se mu houpalo prso do rytmu. Druhej kytarista furt chodil sem a tam po pódiu a něco pořád naznačoval a byl takovej vilnej a nakonec zpěvák. To bylo něco. On prej slavil den před tím narozeniny, a tak byl celkem mi přišlo pod parou a pořád volal do mikrofónu Zlatopramen 11°. To asi proto, že ho tam ten den točili. Mámo, bavili jsme se o tom s Marcelou, a myslíme si, že ten zpěvák hrál v tom filmu, jak tam Bořivoj Navrátil stříhal ty knoflíky z těch gaučů zadkem. No a teda ten zpěvák měl taky dlouhý vlasy a měl tričko ČSSR se starým znakem ve předu, co o něm tak nehezky píšou v učebnici dějepisu. Na to, že to byli starý pánové, tak ale hráli docela dobře a hlavně dlouho, asi tak 2 hodiny odhadem a všichni lidi, teda pokud nečekali půl hodiny na pivo, se tam vlnili. Jeden chlápek si tam dokonce sundal tričko a tancoval oplzle jen tak, taky se mu houpalo prso do rytmu. Poslouchala jsem 2 kluky, co tam stáli, já je tak trochu znám, protože hrajou v tý kapele Brajgl, jak sem ti o nich už taky psala, a ty povídali, že ten zvuk je celkem dobrý. Víš já tomu moc nerozumim, ale oni řikali, že se to Veselýmu celkem povedlo. No nevim, jelikož to sem tam pískalo. Ale lidem to nevadilo. V 2hý polovině produkce už tam celkem řádili. Pak tam ta kapela vyhlásila soutěž o tričko. Pravidla byly takový, že holka s nějvětšíma prsama si ho mohla odnýst. O tom, která má největší prsa, rozhodoval ten jejich bubeník. Ze 4 nakonec vybral jednu, ale když jí řekli, že si ho musí převléct nahoře na pódiu, tak se ho vzdala ve prospěch jiný, která si ho tam v klidu oblékla. Ještě že sem se nepřihlásila. Za prvé bych to nevyhrála, víš proč, a za druhé jsem ten den neměla na sobě podprsenku. Po týhle pauze hráli písničky, který už sem někde slyšela. Například písničku o nějakým Johny Debilovi, nebo Traktor. Lidi už fakt dost pařili a já sem radši stála vzadu, jelikož se to tam začlo přiostřovat. Potom kolem 10tý přestali hrát a vypadalo to, že už hrát nebudou, ale lidi si je vyžádali, a tak zahráli ještě 2 písničky. Jedna byla fakt dobrá. Jmenovala se Dopravní značky. No a pak hned jak dohráli tu 2hou, tak se rozsvítilo a začalo se tam skládat a já si všimla, že tam je nějak srulovaný koberec. No řekni, napadlo by tě pokládat na punkový koncert koberec. Mě teda ne. Každopádně byl konec, tak sme se s Marcelou zvedly a šly ještě do Domova a pak ještě do Emca, to je takový klub na náměstí a pak jely na intr. Večer to byl každopádně dobrý. A nemusíš se bát, že by to bylo nějak hrozný, jelikož jsem tam zahlédla i ústeckýho primátora, a ten by přeci na něco nemravného nešel. No. Už musim končit, takže jenom snad, pozdravuj tátu a ségru a Čerta. Tvoje Jana, foto: Mychadlo

u www.MINIMAX.cz + MINIMAX UMĚNÍ - Tento server byl vytvořen za účelem podpory mladých a začínajících umělců, příp. fanoušků umění (amatérů), kteří mají zájem prezentovat svou tvorbu a hledají pro to prostor. Minimax má za cíl stát se volnou galerií i koutkem autorského publikování, kde mohou autoři příspěvky publikovat zcela zdarma a očekávat k nim hodnocení a komentáře. Doufáme, že případné pozitivní reakce ‘poňouknou’ autory k větší aktivitě a prosazování se na uměleckém poli i jinou formou, než publikováním na internetu a Minimax tak prospěje celkovému rozvoji umění. Zároveň si přejeme, aby kritika autory od tvorby či jejího publikování neodradila, ale byla přínosnou a motivující ve prospěch jejich uměleckého vývoje, tvůrčích schopností či osobnost - výsměšnou, zdrcující a hanlivou, která má za cíl jakkoli autora osobně invektivovat, proto budeme odstraňovat. Každý autor má právo upozornit na příspěvek pod svým či cizím dílem, který je v rozporu se slušností a nesouvisí s názorem na dílo, a požádat o jeho odstranění (minimax není diskusní server a komentáře u jednotlivých děl se musí týkat výhradně díla samotného; pro ostatní náměty je zde zřízeno přehledné diskusní fórum, kde může kdokoli svobodně vyjádřit svůj názor na jakékoli téma). Doufáme, že se MINIMAX.cz stane místem, kde se bude umění nejen prezentovat, ale také vyvíjet a růst. www.minimax.cz

u NEDÁ MI TO, ABYCH SI ZAS JEDNOU NEZANYL nad večerem ‘rockování’ v rámci ‘Antidiskotéky’ Jirky Černého (www.nacerno.cz). Stalo se tak opět po 2měsíční pauze ve svatostánku pana Dostála zvaném mezi prostým lidem Nároďák ve středu 12. I. 05. Nestor a guru českých hudebních publicistů, pouštěčů a komentátorů se dostavil s další várkou aktuálních i historických nahrávek, jak mu to tak pod ruku přišlo. A lid ústecký se tentokrát nenechal zahanbit a dostavil se ve množství nebývalém. Navíc i pozornost publika je v současném místě konání pořadů podstatně chvályhodnější, než bývala svého času v Kladívku, kde začasté nějaký ten opilec zprudil sešlost měrou vrchovatou. Z tentokrát uvedené sestavy bych pro sebe nejvýše vyzdvihl ukázky z posledních alb Zuzany Navarové, Briana Wilsona, Leonarda Cohena, Frames… a z vykopávek ‘Blues samotářky’ v podání Evy Olmerové. Z rarit pak ‘oskarovou’ ‘Things Have Changed’ Boba Dylana, jehož je mi ale fakt trapný vůbec s někým srovnávat. Ten večer se mi na chvíli zdálo, že to tu funguje podobně, jako kdysi v Praze 2, v Čáslavské. Nezáleží na tom, kolik lidí se sejde a třeba to můžou bejt vždycky ti samí, každej měsíc (tenkrát každou sobotu), ale vědí, proč tam jsou, proč tam CHTĚJÍ být - a nepotřebujou nikoho jinýho. Jak to ostatně říká Pan Nesrovnatelný: ‘Lidi blázněj a časy jsou divný/jsem svázanej nafest a mimo obraz, nevejdu se/Dřív jsem na to hleděl, ale to se změnilo.’ Yarda Pichlík

u SEVER SEVERU - Zástupci nakladatelství a agentury GRAFOBAL PRES Štefka Švestka a Der Ryda s básníkem Mnoháčkem Zgublačenkem se v únoru setkali s dámskou delegací z asociace New Writing North (www.literaturenortheast.co.uk) z Newcastlu v severovýchodní Anglii, která sdružuje autory této oblasti, vypisuje pro ně ceny, pořádá soutěže, vydává literární časopisy, podporuje kreativitu mladých lidí a příslužníků asociálních skupin atd. V restauraci U Vlka padl na zem nejeden hrneček rozrušením z konfrontace na koleně dělané sbírky Radka Háska (česká strana) s faktem, že je vypisována soutěž pro začínající autory s hlavní cenou 60.000 Liber, tedy 2.500 000 Kč (anglická strana). Po kompletním roztřískání restaurace se zástupci obou organizací odebrali do Teplic, kde byla místní bohémsko-literární scéna zastoupena již zmiňovaným Háskem a Patrikem Linhartem, který si pro tuto příležitost oblékl tričko s britskou vlajkou. Radek Hásek opět potvrdil nadnárodní srozumitelnost svých básní při jejich přednášení v hospodě Pod Letnou. Závěrečný mírný poklus na vlak byl pro ladies, které v náročných pracovních 3 dnech pobytu stihli již literární Prahu a Plzeň, jejich ‘most interesting experience in the Czech’. Výsledkem setkání je mlhavá vidina mezinárodní básnické výměny, překlad některých českých autorů do ingliš lenguič atd. Mají se ti Galové na co frojn! Jarobal (jaroslav.balvin@volny.cz)

u 95 LET OD ZALOŽENÍ ROUDNICKÉ GALERIE - V tomto roce slaví Galerie moderního umění v Roudnici n.L. 95. výročí od svého založení a zároveň 40 let působení v adaptovaných prostorách bývalé zámecké lobkowiczské jízdárny. Myšlenka vybudovat v Roudnici galerii moderního umění je staršího data. Mecenáš umělců a sběratel výtvarného umění August Švagrovský napsal již v r. 1904 svému příteli z mládí - tehdy starostovi města Ervínu Špindlerovi - dopis, ve kterém mu sděluje, že chce věnovat část své umělecké sbírky městu. Tehdy se jednalo o obrazy z 18. a 19. stol., které měly být prodány, a z výtěžku zakoupeno české moderní umění. V r. 1909 se Švagrovský rozhodl, že daruje celou svou sbírku jako základ galerie moderního umění, která bude zpřístupněna veřejnosti. R. 1910 byly obrazy převezeny do Roudnice a v r. 1913 byla galerie otevřena. V průběhu prvních desetiletí se několikrát stěhovala, protože neměla vlastní prostor. Tehdy se sbírkový fond téměř nerozrůstal, protože galerie neměla finanční prostředky na nákupy, takže se fond rozšiřoval pouze o dary. R. 1965 byla sbírka, již obohacená o další zisky, přenesena do nových prostor, kde působí dodnes. Získáním nových budov mohla rozšířit činnost a pracovat moderními metodami, a to jak v odborné, tak v esteticko-výchovné oblasti. Za posledních 16 let se její zřizovatel několikrát změnil. Dnes je zařízením Ústeckého kraje, který ji převzal v polovině r. 2001. Sbírka galerie se v průběhu let rozrostla o vlastní nákupy a o dary mecenášů. Fond dnes tvoří 3.200 obrazů, soch, kreseb a grafických listů. Mnozí autoři jsou zastoupeni větším souborem z několika tvůrčích etap. Mezi ně patří Antonín Slavíček, jehož 60 obrazů pochází z původního daru A. Švagrovského, které tvoří jádro sbírky českého impresionismu. K němu se řadí 11 obrazů Miloše Jiránka, získané ze stejného zdroje, nebo díla Antonína Hudečka. Z autorů, kteří již patří k následujícím generacím, je v galerii kolekce obrazů Otakara Nejedlého, Emila Filly, Jana Zrzavého, Františka Muziky, Kamila Lhotáka, Josefa Lieslera, Františka Hudečka, Jana Smetany, Václava Boštíka ad. Z daru Boženy Sudkové byla získána mimořádná kolekce obrazů, kreseb a grafických listů Františka Tichého a dále díla Viléma Plocka, Jana Bendy, Vladimíra Fuky, Václava Sivka a Andreje Bělocvětova. Díky uspořádaným výstavám Rudolfa Adámka a Františka Koblihy byla sbírka obohacena o díla těchto autorů, stejně jako v případě Jana Křížka, jehož manželka Jiřina darovala roudnické galerii po skončení výstavy celou kolekci kreseb a sochu. Získávat umělecká díla je hlavním posláním galerie, protože její věhlas tvoří sbírka. Přestože má být nejvýznamnějším sběratelem uměleckých předmětů, odvisí tato činnost od jejích finančních prostředků. V posledních letech se situace zhoršuje, galerie přestává být mecenášem umělců, protože má malé možnosti shromažďovat kulturní poklady národa, pečovat o ně a prezentovat je. Přicházejí nové generace, a jejich dnes přístupné dílo bude ve sbírce chybět. To se týká střední a starší generace, stejně tak jako možnosti nákupu ze sbírek soukromých sběratelů, kde se často nacházejí díla mimořádné hodnoty. K pravidelným programům patří výstavní činnost. Za dobu posledních 40 let se zde uskutečnilo více než 300 výstav pestré dramaturgie od malby, sochařství, kresby a grafiky k dalším oborům jako je fotografie, užité umění, sklo, scénografie, plakát ad. Z monografických výstav byli např. představeni autoři Jiří John, František Muzika, Jan Zrzavý, Kamil Lhoták, Miloš Jiránek, Otakar Lebeda, Olga Karlíková, Jindřich Prucha, Václav Boštík, Michal Ranný, Jitka a Květa Válovy, Josef Wagner, Jan Koblasa, Zdeněk Rykr, Vojtěch Tittelbach, Josef Šíma, Alois Wachsman, Jan Preisler, Josef Sudek. Jiří Toman, Josef Svoboda, František Tröster, Zdeněk Sklenář, Vojtěch Preissig, Jan Lauschmann, Josef Váchal, Mikuláš Medek, Zdeněk Tůma, Jan Křížek, Vladimír Kopecký, Pavel Nešleha, Rudolf Volráb, František Dvořák, Daisy Mrázková, Alén Diviš, Jiří Schmidt, Bohuslav Reynek, Miloš Ševčík, Bedřich Feuerstein, Václav Tikal, Květa Pacovská, Zbyšek Sion, Libor Fára ad. Z tematických výstav např. Stopy paměti, Prozařování, Alfa 2000 Omega, Starozákonní motivy v českém moderním umění, Novozákonní motivy v českém moderním umění, Dobré dílo Josefa Floriana, Magický realismus, Roudnice n. L. v proměnách staletí I. a II., Obrazy z původní lobkowiczské obrazárny aj. Mimoto galerie pravidelně připravuje kulturní program pro všechny věkové skupiny, od předškolní mládeže po žáky všech st. škol, dospělé diváky a seniory. Za dobu posledních 40 let se tu konalo na 1000 hudebních, literárních a divadelních pořadů, větší počet přednášek a komentovaných výstav. Protože výstavní prostory jsou vzhledem k rozsáhlé činnosti galerie stísněné, byl v r. 2004 vypracován projekt na rozšíření výstavního a přednáškového sálu, aby mohla být rozšířena stálá sbírka a výstavy se mohly konat v novém prostoru. galerie.rce@tiscali.cz

u JE LIBO MÍSTO KOFEINU PROTEIN? - Vychází sedmým rokem jako měsíčník pod křídly YMCA v ČR a k mání je za 12,- Kč/0,5 Ojro buď v kterékoliv z českých poboček YMCA (v Ústí např. Hradiště 4, kostel Sv. Vojtěcha), nebo v elektronické podobě na: www.protein.ymca.cz. A čím je takovej časopejsek formátu Přehledů (tedy A5) a obsahu 27 stran zajímavej? Pro křesťansky smýšlejícího člověka svým zaměřením, které informuje o akcích YMCA a její spolupráci vnitřně i s přesahem do zahraničí (např. s Norskem). Zbytek (tedy včetně mne) rozhodně neurazí, ba naopak. Lehce se přibližuje k charakteru u nás vydávaných zinů (myšleno hlavně hudebních, nikoliv však obsahem) a sympatický na Proteinu je také jeho širší záběr: V únorovém čísle např. zamyšlení nad vztahem války a víry (Severní Irsko + rozhovor s kaplanem, kpt. Z. Mikulkou), možná adopce na dálku (www.charita-adopce.cz), slovensky psané a velmi zaujmavé ‘Údolie monumentov’ o pobytu ‘u’ navajských indánov, Tsunami očima ředitele humanitární organizace ADRA, popř. filmová upoutávka/recenze (tu ‘Ženy pro měny’), ale i pozvánka na koncert. Speciální, všitou přílohu tvoří ‘Triangl’ - informační servis o. s. YMCA Praha (doporučoval bych lepší grafické zpracování, které mírně narušuje okolní chvályhodnou stavbu - obzvlášť velikost fotek se s těmi Přehledovými nedá srovnat...). Jako zajímavost se i pro samotné ‘ymcaře’ stává v Proteinu fakt, že YMCA je také členem Českého olympijského týmu. Zkrátka: dobrá práce, páni redaktoři (Š. Černý, F. Kroužil) i jejich spolupracovníci (V. Berger, J. V. Hynek, D. Zunt, V. Kočová), jen tak dál! Za redaxi Emilio@ukp98.cz

u ASIE POD LABEM - Někdy se voda valit příliš prudce (vlna Tsunami), přijít Ústecká kulturní platforma a Mima agency, krásní bílí muži Ertin a Mamil uspořádat 15. 1. benefici. Jako když 2002 se voda valit na nas (Ústí pod Labem). Udělat to v krytu ex-Metro. Tam nepříznivé podmínky pro koncert, ucpané hajzly ženské, kapat voda ze stropu, pódium fuč, tma atd. Přesto se sejít mnoho mužů a žen (431 nebo vice, nespočitat přesně), hlavně mladi a hlavně pankovi. Dávat si do nosu (pivo), hrat kulečnik, povidat si, pogovat (kopat na všechny strany) na kapely. Největši uspěch Houba, dav zahnat muzikanty do rohu, opravdu dělat bordel. Divit se, že pankači nevypiskat UDG (ty tvoje vuně, ty tvoje vuně). Básník Radek Hásek si připsat další vroubek, ale chtit byt už jen novinařem. Kromě toho např. Brajgl a Rose Means Rose pobídnout lidi do tance, Nirvana unplugged revival a teplicky Brač chraň a Michal David revival Luxus. Hvězda největši Insania, Brno hardcore. Přijit něco řict i Jana Eichlerova, tisková mluvči nadace Hand for Help, o.p.s. (www.handforhelp.cz), kera zkasnout prachy vybrane. Dat to na ošetřovnu pro děti tam za voda. Dobře veci, dobra činnost. Dostat utrženych 23.000. Ertin a Mamil byt hrdi. Jarobal, info: web.usti-nl.cz/asie, foto na www.maudcaffe.net

u BENEFIČNÍCH FESTIVALŮ JE SPOUSTA, tak jeden pro mne blízký: 15. 1. 05 od 16:00 Asie pod Labem (web.usti-nl.cz/asie). A bude to nářez, protože to je asi 12 kapel pomíchaných (nevím kdo to tak ďábelsky namotal na sebe) od akustickýho Nirvana Unplugged Revival přes lehkej rock Planýho polachu punk Houby po HC Insania. Vystoupí i vítěz Coca-Cola-Popstar UDG (klip ‘Zpěvy deště’ se občas objeví v hitparádách na TV). Všichni bez nároku na honorář samozřejmě. Každá z kapel má 20 min. Od 16 hod do asi 2 rána v bývalém protiatomovém krytu (ex klubu Metro - v současnosti bez názvu), vstup 60 Kč. Výtěžek jde na konto Dětské polní nemocnice. Info na: www.handforhelp.cz (podporuje V. Havel, P. Sobotka a další... tedy myslím tu organizaci Hand For Help. Na tenhle koncert by asi politici nepáchli, protože - to by si něco vyslechli - v některých textech) Těším se… * REPORTÁŽ Z BENEFIČNÍHO KONCERTU ASIE POD LABEM (so 15. 1. 05) - v prostorách bývalého klubu Metro v Ústí . L. - Otevřeno bylo už od 16.00. Nevěřil jsem, že tam přijde dost lidí před 19. hodinou. Ale přišli. Když jsme tam dorazili (asi v 16:15) už tam posedávala různorodá společnost. Od pankáčů s číry a v maskáčích po docela normální mladý lidi. Hlavní pořadatele zastupoval Martíček (basa - Houba) - hlavně technická stránka věci a Emilio (Nové Ústecké přehledy). Když začínala první kapela (Planej poplach) bylo tu už 150 lidí a zhruba polovina už na ‘tanečním parketu’ a houpala se v rytmu soft rocku. Pódium nebylo - jen vyvýšený stupínek pro bicmana. Na výměnu kapely bylo jen 10 minut, takže stálé bicí, kombo pro basu (Peavey TNT) a jedno kombo pro kytaru (Solton 60). Bicmani si ‘čenžovali’ jen činely a stojany na ně (kromě snad UDG - Jugi si snad vzal všechno svoje či co). Základ postavila Houba.Výměna probíhala poměrně hladce. Bohužel s panem zvukařem jsem se nějak nestihl seznámit. PP trošku přitvrdili a vynechali pomalejší věci. Po PP nastoupili Sněhy (Sníh na schodišti). I tam bylo znatelné přitvrzení a ozývaly se i punk rockový riffy. Po Sněhu šla vlna ‘Vlnola Rebels’ - Vozataj, Brajgl - společný bicman a spolupráce ve zpěvu. Oboje punk rock - rychle a tvrdě... tak jak to k tomu patří. Následovali Rose Mean Rose - zajímavé teplicko-ústecké seskupení - 2x basa(z toho jedna Martíček), kytara, bicí, hutný zpěv v ženském podání. Tou dobou jsem se ptal kolik už je prodáno lístků a bylo 431 - to je myslím slušné. Atmosféra byla už tou dobou ‘jedlá’, všude nepřehlédnutelná mlha z cigaretového dýmu, od úporných rockových a punkových riffů se potila i zeď a stékaly po ní ‘čůrky potu’, takže na podlaze se tvořila vrstva vody. Odpadkové koše nebyly v dohledu a kelímky od piva se válely po zemi a postupně byly zapracovávány do podlahy. Na záchodech to bylo pomalu na gumáky. Venku bylo poměrně chladno a šok z čistého zvuku a relativního ticha večerního města každého poměrně rychle zahnal zpět. Následovali NUR (Nirvana Unplugged Revival) - Kopie akustického koncertu Nirvany z 18. listopadu 1993 v New Yorku (info např. www.nirvanaweb.wz.cz/clanky/unplugged.htm). Vystoupení mělo poměrně velký úspěch i když se do celkového ‘stylu koncertu’ (hard) pramálo hodilo, Nirvánu a její songy si prostě chtěl zazpívat každý. Následovala Houba (punk). Tu diváci vytlačili až na stupínek pro bicí a kdyby to trvalo ještě několik minut tak jí snad samou láskou snědli. Po Houbě s obdobným úspěchem pokračovali UDG v oslabené sestavě (kytarista Čehý se nezúčastnil) - ale přesto se svého úkolu zhostili se ctí a zahráli, co se očekávalo, jen zřejmě pro nedostatek času vynechali koncertovej super hit ‘Ruská raketa’. No a pak už jsem toho měl fakt dost. Bolela mne hlava po těch asi 20 cigaretách, který jsem ne vlastní vinou vykouřil, pálily mne oči, všechno všude bylo vlhký a mazlavý a už jsem toužil prchnout... Což jsem taky udělal. To bylo asi tak 22:30. Asi se nehrálo nic, co by se nelíbilo. Největší překvapení byla zřejmě Nirvána Unplugged, tomu že to bude mít takový úspěch polovina členů kapely nevěřila. Nirvana je prostě už dnes klasika. Pořadatelé to kupodivu zvládali (což nechápu, jak to Martíček s Emiliem dokázali). Co mne mrzelo, byla nepřítomnost Čehýho (kytara UDG) - tak mu přeju, ať je mu líp. A jeden dodatek: Pokud něco takového jako koncert v Metru zažijete, nemusíte se bát, že někdy najdete místo, kde to bude vypadat hůř. Takhle nějak si lidi (starší) mohou představovat peklo… Lama (www.spirala.cz)
J (17. ledna 2005 18:13) Gratuluji, dobrá akce… PG (Primator@mag-ul.cz)

u BAŽI REGÉ - PodLetná byla narvaná, každý se těšil na Tepličana, který utekl do Ústí n. L., aby si tam pořídil... svůj vlastní hot-dok. Regé Club ztracen v neznámu velevelkého městečka. Zatím co příjemná hudba posluchače ze začátku nutila jenom poslouchat, po čase se emoce projevily z nemoce a všichni se uvolnili. Tančili a skotačili, 3 dívky, ty to roztančily. Byl to takový normální společenský regé sejšn. Když jsem vstoupil do místnosti, cítil jsem, že ve vzduchu měli vymalováno. Nejdřív na mě mluvila němá ryba. Další pofidérní trik Panoptika Maxe Fische (foto z ÚF 04)! Když jsem poznal tohoto šarlatána, zjistil jsem, že jediný, co je u nich pravdivý, je blecha Arabela. Maj tam v tom panoptiku taky 2 hady, ale ty ovládá duch Karla Čapka. Jsou z nich R. U. R. Viděl jsem, jak na tlesknutí dělali přemety dopředu i dozadu na jedné ruce. Největší Fischova atrakce je však nafukovací panna panice Radka Háska. Nevěřil jsem nikdy, že je živej. Sedl jsem si ke druhému stolu, sedělo tam pár mých Prima kamarádů a popíjely Prima pivo. Přitom jsme polemizovali o povšedních pokecech. Chvílemi se myslí vracím do hudby a pozoruji Maky. Vlastně jen tak koukám do blba a přemýšlím o věcech. Má Maky znamená v Eskymáckém jazyce přezdívku pro Bohyni slunce. Bohyně rozzářila tmavou místnost na PodLetný paprskovitým zlatým rounem, ale jak legenda Eskymáků vypráví: když slunce hřeje, je možné, aby měl led 40 stupňů horečky? Byla v té době doba kamenná! Vašek Hášek

u NA RADOST, NEBO JE TO ČISTÍRNA? Sudička u kolébky stála, na Pepu Pondělíka se smála... V pondělí se podělíš, tím že se narodíš, budeš Pondělíkovo dítě... Takhle bych mohl shrnout předzrození Pepy Pondělíka, trumpetisty a prcipála teplické skupiny Radost. A tak jsem měl radost a přišel jsem se podívat na oslavy a pozerať, ako sa kto bavi... Skupiny vyhrávaly pro radost, všichni se bavili a nikdo neměl zlost, nikdo se nedávil a nikdo nespolk žádné rybě kost, vždyť hrála hudba pro radost... Tajný agent, kterého nebudu jmenovat, náš špijón Zdenek Rusín, mi měl předat jisté tajné informace o podivném spiknutí Pepy Pondělíka… Už dlouhodobě tohoto tajného agenta na Pepu nasazujeme. Nyní objevil něco prapodivně spikleneckýho, oslavil své narozeniny né po pondělí, ale záhadně v sobotu, to jest před před pondělím. Otázka Háska zní, kde můj tajný agent zanechal tajné informace. Proto jsem musel pátrat na svoji vlastní pěst. Abych nebyl nápadný, neboť na Božáku se u této příležitosti konalo pravý popondělíkovský pecheché. Včlenil jsem se čile v čele do davu a zaposlouchal jsem se do hudby. Prnkali první hráči, Karlos nažhavil svoji basu. Tomáš Kňávis rozdrnčel kytaru, za bicí si sedl požehnaně, nečekaně Čeldner a pak stačilo, aby přiběhl oslavenec a trubka byla na světě. Když si dali pauzu, abych nebyl nenápadnej, vběhl jsem na pódium a začal jsem recitovat pošukoviny. Vlastně jsem recitoval Radka Háska, já - Jirka Štěpánek - jenom kvůli utajení své mise. Odporná role, být pošuk, ale pro neodhalení jsem musel udělat vše. Opět se sestava vystřídala, ale tu na pódium vběhli FS... Fekál Sortymejšn a Jirka Štěpánek měl radost. Zvlášť když Pepa Pondělík roztančil loutku zmrzačenýho prezidenta Hurvínka (barbaři z Radosti mu usekli ruku). Mají štěstí, že Spejblovi se o jejich zločinech nedoneslo. Co na závěr říci: někdy je dobrý přijít a nenechat si číst z ruky, ale nechat se mile překvapit a pak z toho mít RADOST. Jirka Štěpánek

u Na CECEK RECORDS právě vyšla 2 zajímavá CD. ‘Točte se pankáčové...’ je název nového CD kapely VOLANT. Na novince najdete 13 melodických písní v klasickém Volantím stylu se specifickým humorem a tradičním saxofonem. Součástí CD je i videoklip k písni ‘Když už nezahynu’. CD stojí:200,-Kč.+ poštovné. Pražská kapela ŽABÍ MAJER vydává debutové CD ‘Člověkomlejnek’. Obsahuje 14 skladeb kvalitního punkrocku. Stojí: 150,-Kč + poštovné. Pro fandy kazet zde máme kazetovou verzi alba N. V. Ú. ‘Vzorek bez ceny’, stojí:100,-Kč + poštovné (+ plakát N. V. Ú. zdarma!) Výše zmíněná CD/MC můžete objednávat na mailu: bravogril@seznam.cz a pokud Vás zajímá více nejen o těchto CD/MC jukněte na stránky: www.cecek.com. S pozdravy... Jakub Cecek Tauber (bravogril@seznam.cz)

u Desetiletý člověk je ještě malé dítě, 10tiletý pes už stařík. Desetiletý časopis je alespoň v českých podmínkách slušně zavedený titul. Deset let existence slaví v letošním roce TÝDEN. K tomu, aby se stal standardní součástí české mediální scény, vedla cesta ne vždy zcela běžná. Restaurace v luxusním curyšském hotelu Dolder s výhledem na město a jezero. Krásnou scenerii jednoho letního dne r. 1994 vychutnával miliardář Viktor Kožený. Ve snobských kulisách,obklopen bodyguardy po komunistickém prezidentu Československa Husákovi, které tehdy najímal, očekával finančník návštěvu z Česka. Novinář Karel Hvížďala a podnikatel Jaroslav Kovařík mu vezli do Švýcarska ukázat maketu připravovaného časopisu TÝDEN, na jehož rozběh se nedostávalo peněz. ‘Z jakého důvodu Kožený? Východisko z nouze. Měl jsem za sebou nejhorších 10 dní v životě. Naslibovali jsme nový časopis, a najednou nebyly finance’, vysvětluje Hvížďala, proč se obrátil na muže, o jehož serióznosti už tehdy mnozí pochybovali. Kovaříkovi s Hvížďalou právě zkrachoval jejich plán vycházet pod křídly zpravodajské agentury Reuter. Projekt nového časopisu se dostal na pokraj zkázy. Novinář si vzpomněl na Koženého. Finančník měl vůči němu malý dluh. Před několika měsíci, kdy byl zakladatel Harvardských fondů ze všech stran zhusta kritizován, s ním Hvížďala udělal obsáhlý rozhovor pro MF Dnes.
* Miliony od velkého dítěte - Když v hotelu Dolder položili oba příchozí na stůl maketu nového, v Česku dosud nevídaného, velkoryse pojatého zpravodajského týdeníku, byl bohatý Čechoameričan nadšen. ‘Řekl, že nám dá 30 milionů, protáhl nás nočním Curychem a bylo to. Připadal mi jako velké naivní, ale geniální dítě. Všechno splnil, peníze v několika splátkách skutečně dodal’, vypráví první šéfredaktor rodícího se TÝDNE, respektive Kovaříkovy a částečně také Hvížďalovy vydavatelské společnosti K Service, se ujalo nakladatelství Koženého Victoria Publishing. Očekávaný ostrý start v září 1994 musel být přesto o měsíc odložen. Když TÝDEN konečně v pondělí 3. října 1994 vyšel, byla to do jisté míry událost, protože podobný zpravodajský titul na českém trhu dosud chyběl.
* Jak předělat Mladý svět - Od prvního čísla se Hvížďala spolu se zástupci Petrem Buštou a Alexandrem Kramerem, obrazovým redaktorem Jiřím Pekárkem a výtvarným ředitelem Vladimírem Nagajem snažili vyrábět časopis, který by byl zároveň prestižním zpravodajským titulem, ale také čtením pro všechny. Aby na jedné straně přinášel závažné informace a na straně druhé dokázal ‘pobavit celou rodinu’. Pro někoho to může znít jako ‘kočkopes’, v zásadě jde ale o celkem běžnou, nikoli však snadno realizovatelnou koncepci moderního magazínu. Hvížďala se ji snažil uplatnit už rok předtím v časopise Mladý svět, jemuž šéfoval a který měl narozdíl od TÝDNE dlouhou tradici. Jenomže narazil. ‘Šlo to těžce, lidé tam byli zvyklí na svoje fejetonové psaní a chtít po nich důraz na informace bylo téměř nemožné. A když už se to začalo dařit, koupilo časopis vydavatelství Passauer Neue Presse. Po 10ti minutách našeho prvního rozhovoru bylo jasné, že končím a zpravodajský časopis musím udělat jinde’, říká Hvížďala. První čísla TÝDNE se prodávala velmi dobře. ‘Pravda je, že náklad po počátečních skvělých číslech kolem 60ti tisíc prodaných výtisků postupně klesal’, vzpomíná. Nakonec se prodaný náklad na delší čas ustálil někde mezi 30ti a 40ti tisíci výtisků s občasnými výkyvy oběma směry. Postupem času vedení týdeníku rezignovalo na široké žánrové rozkročení a více se soustředilo na klasická zpravodajská témata pro náročnějšího čtenáře. V r. 1995 se objevil starý problém. Opět došly peníze. Kožený sice své závazky splnil, víc už se ale od něj čekat nedalo. Byznysmen, maje svých starostí dost, se o TÝDEN přestal zajímat. Také tentokrát si Hvížďala vyhlédl bohatého muže, knížete Karla Schwarzenberga. Požádal jej tedy o pomoc a měl úspěch. Schwarzenberg, který je dnes vydavatelem týdeníku Respekt, vložil do vydavatelství K Service 18 milionů. Dalších 10 si společnost půjčila od banky a černé mraky nad vysočanskou redakcí byly načas rozehnány.
* Vyhazov od Ringieru - Po více než roce od Schwarzenbergova záchranného zákroku se zdálo, že finanční problémy jsou definitivně pryč. Hvížďalovi se ozvali jeho staří známí z německé emigrace, zástupci tamního vydavatelství Axel Springer. Projevili o TÝDEN zájem a v lednu 1996 jej skutečně získali. Odkoupili podíl Schwarzenbergův a Koženého a později také původní podíly Kovaříka a Hvížďaly. ‘Nikdo na TÝDNU neprodělal’, komentuje transakci tehdejší šéfredaktor Hvížďala. Ani Springer nakonec nedotáhl TÝDEN do klidných vod. Ve stejném roce začal na českém trhu spolupracovat se švýcarským vydavatelstvím Ringier. Němci stagnující a ve finanční ztrátě topící se časopis švýcarskému koncernu o 2 roky později prodali a trh opustili. Ringier, který se svými tituly od Blesku po Týdeník Televize zaměřoval, snad s výjimkou Reflexu, na méně náročné čtenáře, měl o TÝDNU a jeho ‘oživení’ odlišné představy než stávající redakce. ‘Já bych spíš řekl, že TÝDEN chtěli utlumit’, odmítá Hvížďala tehdejší tvrzení zástupců vydavatelství, kteří zdůrazňovali zájem o rozvoj magazínu, který by byl konkurencí Reflexu. Šéfredaktor, přesvědčený, že vydavatel jde proti zájmům časopisu, začal na vlastní pěst shánět někoho, kdo by TÝDEN od Ringieru odkoupil. Zájem projevila například tehdy expandující finanční skupina Motoinvest Pavla Tykače. Jenže Ringier obchod odmítl a Hvížďalovu samostatnou akci ocenil vyhazovem jako porušení loajality zaměstnance k zaměstnavateli.
* Pád a vzestup - Do 3 měsíců po Hvížďalově odchodu opustila TÝDEN, vesměs dobrovolně, většina píšících redaktorů. Nový šéfredaktor Aleš Lederer, majitel nakladatelství Prostor, oznámil, že hodlá magazín posunout směrem od ‘sterility k zábavnosti’. K vytčenému cíli vyrazil s týmem stavěným za pochodu. Od června 1999, kdy nastoupil, až do listopadu téhož roku připravoval nový koncept časopisu. Ani tím ale nezastavil úpadek čtenářského zájmu. Od převzetí TÝDNE Ringierem spadl prodaný náklad až na zhruba 16 tisíc výtisků v květnu 2000, a to přesto, že vydavatel zlevnil jeho cenu z 25ti korun na 15. ‘Asi se nám nepodařilo vtisknout TÝDNU úplně ideální tvář. Ať už formálně, tedy po grafické stránce, tak i obsahově’, říká Lederer. Po neúspěšné resuscitaci magazínu se Ringier odhodlal k jeho prodeji. ‘Došli jsme k závěru, že naší hlavní strategií je vydávání bulvárního deníku Blesk a vysokonákladových časopisů. A přiznám se, neviděli jsme tehdy možnost, jak z TÝDNE učinit takový časopis, který by tomu kritériu vyhověl’, říká Tomáš Böhm, tehdejší finanční ředitel české pobočky Ringieru, nyní její generální ředitel. V dubnu 2000 koupil TÝDEN Sebastian Pawlowski, švýcarský podnikatel žijící v Praze. ‘Cítil jsem, že je zde na trhu stále místo pro dobře dělaný zpravodajský magazín.’ V tu chvíli si zřejmě nejvíce oddechli redaktoři týdeníku Reflex, kteří na dveře své redakce na jaře 1999, kdy se k nim do domu na Žižkově přistěhoval nevítaný soused, umístili cedulku se sarkastickým nápisem ‘REFLEX tu bude i za TÝDEN’. Pawlowski se s Ledererem na další spolupráci nedohodl. ‘Mimo jiné proto, že jsme se ještě ani pořádně nepoznali, a pan Lederer mi nabídl účast na privatizaci Našeho vojska, při které měl prý možnost k výraznému snížení ceny. Chtěl jsem šéfredaktora, který se bude věnovat TÝDNU’, tvrdí Pawlowski. Od 1. června 2000 najal na šéfredaktorský post novináře Dalibora Balšínka. V krátkém čase po sobě došlo k další masivní obměně redakčního týmu a úpravou prošla grafická a obsahová podoba časopisu. Rozšířil se počet redakčních stran, zavedly se nové přílohy, jako například kulturní Panská, poslední novinkou je samostatná Ročenka 2003. Tentokrát vedly změny k lepšímu výsledku. Prodaný náklad časopisu je dnes oproti květnu 2000 téměř 4násobný. TÝDEN má všechny předpoklady k tomu, aby tu byl i za dalších 10 let.

u ÚSTEČTÍ KARATISTÉ NA REGIONÁLNÍM PŘEBORU USPĚLI - O uplynulém víkendu se uskutečnilo v lovosické sportovní hale první kolo regionálního poháru karate mládeže a dospělých, kterého se zúčastnilo přes 200 startujících, z 18 klubů karate celého kraje. Velmi dobře a úspěšně se zúčastnili této první letošní regionální soutěže ústečtí karatisté školy Kamura-ryu shotokan, v jejichž řadách startovali nyní již i někteří noví členové sportovního centra mládeže a širšího výběru státní reprezentace na kumite. Tato ústecká karatistická mládežnická výprava zde získala celkem 27 medailí, z toho 10 zlatých, 9 stříbrných a 8 bronzových medailí a stala se tak nejúspěšnějším klubem na turnaji. „Do této první regionální letošní soutěže jsme vstoupili úspěšně. I přes to, že nám chybělo hned několik stěžejních závodníků v kategoriích dorostu z důvodu absence, jsme jako tým dosáhli dobrých výsledků a většině našich svěřenců se zadařilo. Také jsme na tento první turnaj v letošní soutěžní sezoně vzali několik nových mládežnických talentů a ti se dokázali také prosadit. Naopak pro naše některé zkušenější závodníky to byla spíše náhrada tréninku,“ řekl vedoucí trenér klubu M. Leška. Nejúspěšnějšími závodníky za školu karate Kamura – ryu shotokan se na tomto oblastním turnaji karate stali žáci Canincová Denisa a Hodina Jaroslav, kteří se stali vítězi všech tří disciplín turnaje (kata jednotlivců a družstev, kumite). V kategorii bojových sestav kata se vítězi stali žáci Hodina, Canincová a kata družstvo žáků a žákyň. Druhá místa získali Šrettr, Smolařová a Zámečníková. Bronz pak vybojovali v kata Bytyqi Fabiána, Smolová, Špatenka a Jedrýsková. V soubojích kumite se vítězi svých kategorií stali žáci Hodina, Hovorka, Loubal a dorostenci Hála a Hovorka. Druhá místa vybojovali dorostenec Krojidlo a žáci Lipčák, Jedrýsková a Smolařová. Bronz si odvezli žáci Kouba, Jansta, Špatenka, Šrettr a Švanda. Tyto ústecké mladé karatisty čekají nyní v tomto týdnu výběrové zkoušky na vyšší technické stupně, pásky a další příprava na blížící se druhé kolo ligy kumite družstev, které se uskuteční za 14 dní v Příbrami. karate@kamura.cz