V našem městě a jeho okolí působila a působí celá řada výtvarníků. Mezi nimi zastává nezastupitelné místo malíř a grafik Antonín Procházka. V červnu vzpomeneme jeho nedožitých 70. narozenin. Starší pamětníci jistě vzpomenou na jeho 2 poslední větší výstavy. Stručný přehled malířské tvorby představil na výstavě v Mostě r. 1950 a v r. 1992 v červnu proběhla už vzpomínková posmrtná ‘Výběr z díla 1935 - 91’ ve Výstavní síni Emila Filly v Ústí n. L. Jeho dílo se předčasně tragicky uzavřelo. Neobyčejně citlivě o jeho životě i umělecké cestě vypravuje Miroslav Houra. Budu citovat některé jeho myšlenky z katalogu poslední výstavy. Velmi se ho váží, vzpomíná na společná setkání a s hlubokým smutkem lituje jeho předčasného úmrtí. A. Procházka byl důsledně svůj, osobitý v běžném životě i v umění - doslova zvláštní organizátor svého života i tvorby, důsledný i v práci. Všechno u něho mělo svůj řád. Věřil v dlouhý život, až bude starší, pak teprve bude malovat obrazy. Miloval stromy, které se v jeho tvorbě často objevovaly. Stejně tak České středohoří. Byl šťastný na chalupě v Třebušíně. Se svými syny chodil do lesa a stejně tak si rád poseděl v třebušínské hospodě mezi místními. Posledním místem se mu v Třebušíně stal hřbitov. Narodil se 13. 6. 1935 v krásné severočeské vesnici Ledvice, která už dávno zanikla. Byl sám bez sourozenců. Otec pracoval u dráhy, a tak rodina jezdila na výlety do přírody, do lesa vlakem. Zde někde je začátek symbolů přírody, motivů stromů, stvolů, květů, listů - vše se pak v jeho tvorbě objevuje. Les byl místem, kde hledal klid, po svých houbařských zákoutích prochodil hodiny. Připomínal mu dětství a dodával nových sil. Rád kreslil, a proto se šel učit do Severografie v Děčíně - obor litograf. Už tady se objevila další vlastnost - preciznost. Podmínkou kresby na litografický kámen byla úměrnost. Nikdy nezasedl k pracovnímu stolu, aby neměl tužku v hrotu pečlivě nabroušenou. Absolvoval 2letou vojenskou službu - škoda, že jeho jedinečné vyprávění vojenských příběhů už nikdo nikdy nezaznamená. Poté přichází na Vysokou školu uměleckého průmyslu v Praze (1958 - 64), a to do vynikajícího ateliéru profesora Františka Muziky. Neobyčejně ctil jeho znalost písma i filozofii malby. Jako diplomovou práci vytvořil soubor hudebních plakátů. Byl ‘užitý’ grafik, vytvořil řadu osobitých plakátů: upřednostňoval grafické řešení, nejčistší vazbu písma a výtvarného symbolu. Byl též velkým milovníkem hudby, a tak vznikaly plakáty k významným ústeckým hudebním událostem, např. ke klavírní soutěži, k Ústeckému hudebnímu jaru, pro Severočeský symfonický orchestr ad. Seriózně a spolehlivě přistupoval k výtvarným úkolům, které doplňovaly architektonické celky (nápis nad čelním vchodem do DK, výzdoba salónků v hotelu Vladimir, aj.) Další technikou byla mozaika. Vedle ní velice často převáděl návrhy do textilu. Vytvořil řadu tapiserií - především v technice aradecoru. Tato díla vznikla v Kdyni, kam jezdil a trpělivě, důsledně a zručně se věnoval barevným vlněným vláknům. Klasický gobelín ho neuspokojoval, a proto vznikl jen jediný pro obřadní síň v Litvínově. Plochu aradecoru vždy řešil jako celistvý tvar, přizpůsobil mu i okolí. S velikým vypětím (až posláním) vytvořil kompozici Hudby pro interiér pražského Rudolfina. Na aradecorech se objevovaly také motivy stromů. Jeho snem bylo však malovat. Malířské dílo zůstalo bohužel jen torzem. Ještě doplním, vymyslel a písmově pro aktivní podnikatelské přátele vycizeloval několik podnikových značek, ale to již na samém prahu nemoci. Vznikaly jako grafická hra, ne však pro A. Procházku. Profese mu byla posláním, určením, v ní hru, nahodilost, improvizaci neuznával. Každý úkol plnil z vnitřního přesvědčení, odmítal přetvářku a gesta. Prezentoval vždy až hotový návrh, za svou prací dovedl stát a hájit ji. Závěrem slova M. Houry: Byl výraznou osobností severočeského výtvarného regionu - nepřehlédnutelný, určující. Měl rád lidi. Dovedl žít pro rodinu, vytvářet pro ni unikátní osobité prostředí, žít, komunikovat s četnými přáteli. Měl dar člověčiny, být vypravěčem… dar humoru a smíchu. Měl rád život. V jeho ústeckém ateliéru zněla muzika, ať reprodukovaná či vlastní hra na klavír. Hudbou byl fatálně prostoupen. Měl dar absolutního hudebního sluchu, absolutní hudební paměti. Láskou mu byla hudba Dvořákova, Janáčkova a Martinů. Kamarádům také nostalgicky hrál Nedělní ráno (P. Bobek) a Suchého ‘Jó to jsem ještě žil…’ Tenkrát to byla jen hra. Antonín Procházka zemřel po krátké těžké nemoci 29. listopadu 1991. Mgr. Marie Peterková