PO STARÉ KAUSE JDEME (2)
Jak jste se minule dozvěděli, milí a drazí, rozhodl jsem se nedávno spolu s přáteli natočit dobrý dokument o tragédii, jež potkala kdysi dávno 2 milé sovětské mamrdy. Není však lehké hrabat se v historii a přiblížit ji současnému publiku zajímavým způsobem. Minulost zajímá v době tuc-tuc-méďa-Béďa-hudby tuc-tuc-tuc čím dál tím méně lidu. Ale Lipany jsou za 2ma kopci daleko. Najít si u lidí z venkova cestu k přátelství je mnohdy zapeklité. Nemůžete říci svůj záměr, i kdyby jste jej nakrásně znali. Prvními svědky se tudíž stali ti, kteří o celé kause věděli zprostředkovaně - redakční kolegové Emilio a šéfredaktor Fred Milan Pištěk. Z Freda vypadlo, že celou věc uvítal spolu s máničkami, jež v r. 1968 nosily dlouhé vlasy. Fred tehdy byl také mánička a s pádem sovětského vrtulníku se tím pádem ztotožnil. Dojatí z toho rozhodně nebyli a když ano, tak pro Rusy nepřívětivým způsobem. Emilio věděl úplný hovno, ale uměl to prodat. Do samotných Kostomlat jsme přijeli v chladném březnu a očekávaje jaro jsme vyrazili na místo relativního neštěstí. Tam jsme i přes hromadu sněhu nalezli kus spadnuvšího ocelového ptáka (viz foto), cestu k sobě a potažmo i k filmu. Staré trosky Brežněvova sokola nás dovedly k myšlence vlastní katarze. Neútulno a nepřívětivo vládlo plácku, kde kruhová výseč mezi stromy neustále poukazovala na točící se nosnou vrtuli. Patrik Linhart tam pronesl památná slova: ‘Tak tady bych teda spadnout nechtěl!“ Téměř v tu chvíli nám zavolal ppor. Mgr. Martin Novák a sdělil, že jeho žena, Gabriela H. se v rámci nejmenovaného českého rádia vydala rovněž po stopách případu. Existují snad náhody? Spojili jsme telefonicky síly dohromady a investigativní tým byl v podstatě utvořen. O co nám však doopravdy běží, ozývala se otázka v našich promrzlých vichrem ošlehaných lebkách. Jo větrno, to na místě neštěstí opravdu je. Vydali jsme se na první, nesmělý výzkum. Hospoda U Lucie nás uvítala bezmála přátelsky, místní hostinský - skvělý člověk - se s námi po chvíli dal do hovoru. Ihned jsme zjistili, že pro navázání kontaktu je pohostinství ideálním místem: pan Dědíč nás okamžitě odpálkoval s tím, že kauzu starou téměř 37 let s námi řešit nebude, neboť se obává kriminálu. Nikdo nechápal proč. Pak nám však sdělil, že mu imperialističtí nohsledi (jinými slovy) přivázali oprátku na dveře a zřejmě chtěli, aby se oběsil. Vyzrál však na ně a neudělal to, nicméně na kameru už nám víc neřekl. Jako by se - sub specie aeternitatis - vlastně udělal. Z trošku jiného soudku byl Vilda, učitel z místního výchovného ústavu pro padlé dívky. Byl ochotný, ale vzhledem k tomu, že se narodil v den okupace, tedy 3 dny před pádem vrtulníku, prakticky použitelný pouze jako poradce - ale konečně první člověk, a nikoli poslední, jemuž v hlavě fungoval mozek (vyjma vynikajícího hostinského, což je, jak zdůrazňuji, parádní chlap). V hospodě jsme se tedy napoprvé dozvěděli, že za vsí spadl kdysi vrtulník, což jsme ostatně již tehdy dávno věděli. Jinak bychom o tom asi těžko natáčeli film. Aby byl dokument dokumentem dobrým, točilo se i ve vsi. Při představování místního výchovného ústavu prošly za moderátorem Stejskalem kostomlatské dívky ze zlopověstné Bastily. Nejeden kostomlatský panic svou mužskou neřest ztratil kvůli nim. Jednou o to musí přijít skoro každej a je líp s kostomltskou mrškou, než třeba s kurvou z Brna. Kurevství je ostatně pojem velmi relativní, řekněme si my ženáči, jsme snad prvovýstup svých žen či nikoli? Moje manželka měla kupříkladu svou první sexuální akci se Slovákem, aby to k němu měla pěkně daleko. Nikdy pak už za ním prý nejela. A jestliže jsme prvními muži svých vyvolených, jsou naše ženy jen třesoucí se sexuální nedochůdčata. Jsou-li naše pro nás první samičky, tím hůře pro nás! Jednou prý několik uprchnuvších kostomlatek vytáhlo z traktoru jakéhosi traktoristu, ojelo jej, a když už nebožák, jemuž tajně závidíme, nemohl, nastrkaly mu do netopořivšího se penisu zápalky. Podle mne se jedná o mýtus, vždyť mohu - když to nejde - provádět přeci cunnilingus či fisting. Kódl z Bíliny však tvrdí, že je to pravda, neboť to prý byl jeho strýc. Za tímto příběhem jsme se však do Kostomlat nevypravili a o dalších skutečnostech se dozvíte příště. Ještě však k ovčínu: jak jsme zjistili, leží nedalek místa mysteriózní nehody. A skrývá jedno nemalé tajemství. Jaké? Kdo si počká, ten se dočká… (hrvn)
Příště: Druhá výprava. Konečně normální lidé. Zase na místě katastrofy. Močení v Hostomicích. Světélko v temnotách. Připravovaná akce. Tajemství starého ovčína.