Dobrý den. První exhibicionista, kterého Vám dnes představuji se jmenuje MARTIN RYBA. Běžná ryba se cítívá ve vodě jako doma. Tento Ryba se cítí jako ryba ve vodě tam, kde vévodí. Narodil se v Teplicích, kde zároveň i vyrůstal a kde nyní tráví produktivní část svého života. Kdosi moudrý pravil, že člověk může po dlouhá léta žít v nevědomosti, ale neměl by zemřít jako pitomec. Proč tato věta? Zde jest vysvětlení: Několik let jsem si myslel, že ten černovlasý člověk, který mi prodává limonádu před filmovým představením v teplickém kině LÍPA (www.uzdekourit.cz), je 'pouhým' prodavačem limonád v tomto zařízení. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že je VEDOUCÍM filmového klubu teplicka a okolí. A jaké bylo TEPRVE mé překvapení, když jsem časem zjistil, že z výkonu své funkce je v podstatě skutečně převážně jen oním prodavačem bublinatých šťáv. A právě toto období se na jeho umělecko-osobnostním vývoji znatelně podepsalo. Představte si tu situaci… Světla v sále zhasla, diváci vnímají první vteřiny děje, jenž je jim prostřednictvím žárovky přenášen z celuloidového pásku. Ve foyeru se vyprázdnilo, uvaděčka klimbá v koženém křesle. Prodavač Martin si utírá rukávem bílého pláště orosené čelo. Dnešek začal slibně, prodal osm chlebíčků s debrecínkou, jeden s lutenicí a cca. šest limonád. Teď ale musí se stolků sklidit pomačkané kelímky a tácky, jít se vyčůrat, umýt si ruce a připravit další várku na večerní přestavení. Ze sálu se ozval smích. 'Čemu se asi tak smějí', říká si. 'Také bych rád zas nějaký biják viděl.' Nahlédne tedy alespoň na malou chvilku do sálu a okouzleně sleduje děj na plátně. Jakýsi elegantní latinoamerikánec stojí na balkóně velkého domu a mluví plamenně k davu. Dav jásá a skanduje jeho jméno, kráska co stojí vedle, se mu vrhá do náručí, vzduchem létají balónky… 'Zavři vole, pouštíš sem světlo', zazní ze tmy sálu nekompromisní požadavek anonymního člena teplického Filmového klubu. Martin tedy tiše a kvapně dveře zavírá a vrací se ke svým regálkům v koutku kina. Ten večer jej bude možno potkat na mnohých místech Teplic, zahloubaného, jakoby do sebe uzavřeného, pocintaného malinovkou. 'Jak jen přerazit tu smůlu? Jak se stát stejným jako ti, které obdivují davy dívek? Těch dívek, co si mne při odchodu z kina ani nevšimnou!!!' A jak již to tak v životě nebývá, spásná myšlenka se tentokrát dostavila. Vzpomněl si, že má doma z dob základní vojenské služby - kde byl desátníkem - velký vojenský stan. Protože měl doma i takovou malou promítačku, začal v tom stanu promítat filmy dětem na zahájení lázeňské sezóny v Teplicích, COŽ JE HEZKÁ AKCE. Martin se pro tuto příležitost oblékl do pruhovaného trikotu a buřinky a vykřikoval a všichni ho viděli a on byl najednou šťasten. Pravým štěstím pak byl pro něj náhodně procházející, jak bych to… no já, který jsem se po chvíli připojil, zimprovizoval vtipné skeče a scénky a narychlo Martinovi vysvětlil několik základních hereckých postupů. Martin byl chápavý a já jsem rád, že jsem měl možnost tento nesporný talent objevit, pracovat na jeho růstu a svou troškou tak přispět do ranečku jeho osobního štěstí. V důsledku této akce postupně vzniklo pouliční divadelní seskupení, jež jsme nechali Martinem nazvat PANOPTIKUM MAXE FISCHE a jehož se, za našeho velkého nadšení, zvolil Martin ředitelem. Od onoho osudného večera uplynulo již mnoho času a mnoho věcí se též změnilo. Martina Rybu je dnes možno vidět ob týden ve všech regionálních plátcích, při organizování různých petic, stal se požárníkem na jakémsi učilišti, zdravotníkem červeného kříže, dal se k loutkohercům a co chvíli prochází městem osvícen lampionem s kdejakou partičkou pomatených ekoaktivistů. Život ve světle ramp a lesku objektivů - to byl sen pana Martina Ryby z Teplic. Nám nezbývá, než mu k jeho naplnění pogratulovat a… máte-li chuť na kvalitní limonádu z rukou mistrových… každý čtvrtek až do konce června v teplickém kině Lípa. ZDDR - odborník