u RACHID TAHA veze do AKROPOLE arabskej bigboš - V úterý 25. května přijede do pražského Paláce Akropolis (www.palacakropolis.cz) muzikant, který spojil do jedinečné podoby tradiční hudbu severní Afriky a Středního východu se západním rockem, punkem a tanečními elektronickými rytmy. Muzikant, který vyvedl arabské písně a melodie z místních bazarů na nejvyšší stupně světových žebříčků. Rebel a bojovník proti rasismu, nesnášenlivosti a chudobě. Vystupoval v mnoha arabských zemí, v Evropě (i festival WOMAD), USA, Kanadě, Asii i Austrálii. Jeho koncerty s kapelou jsou velká show, ovládne diváky rockovou, taneční energií a uhrančivými arabskými melodiemi a rytmy. Taha (www.rachidtaha.com) se narodil v r. 1958 v Alžírsku. Když mu bylo 10, stěhoval se s rodinou do Francie. Vyrůstal na předměstí Lyonu v době, kdy nacionalismus a rasismus vůči arabským imigrantům v některých částech francouzské společnosti nabíraly na síle. V r. 1982 založil skupinu Carte de Séjour (Povolení k pobytu), jejíž 2. album 'Deux et demi' ji katapultovalo na výsluní francouzské hudební scény. Obsahovalo i kontroverzní singl 'Douce France' - ironický cover francouzského hitu Charlese Treneta s arabskou hudbou v pozadí. Singl se postaral o velký rozruch a zájem médií. Následovala řada koncertů a turné. Po rozpadu skupiny v r. 1989 se vydal na sólo dráhu: jeho debut nazvaný dle známé přistěhovalecké čtvrti v Paříži 'Barbés' vyšel v r. 1991 těsně před 1. válkou v Perském zálivu. Francouzské stanice považovaly jeho hraní za příliš citlivou záležitost. Neúspěch ho neodradil od nahrání 2. CD 'Rachid Taha', které produkoval britský kytarista, tranceový mág Steve Hillaga. Ještě více multižánrové CD bylo 'Olé olé': kombinovalo techno rytmy a elektrické kytary s alžírskou hudbou chaâbi, mexickými mariachis a tradičními arabskými citerami. Následovala CD 'Carte blanche', 'Diwan' (s novou verzí tradičních arabských písní, vč. hitu 'Ya Rayah'), 'Made in Medina' (00) a 'Rachid Taha Live' (01). V květnu připravuje vydání nového CD. (oho)
u NoSYMPATHYcký KŘEST CD - 'Tisíc špatných slov' vyřvala v sobotu 24. 1. do útrob Metra čtverka Hřebík - Hrdla - Martíček - Saly, takto kytara/zpěv - bicí - basa - kytara ústecké punkové úderky No Sympathy. Cenzůra oněch 10ti songů v čísle únorovém, ke koncertu můžu říct, že a) měl díky Láďovi Veselýmu dobrej zvuk (resp. tak dobrej, jaxe jenom dá v protiatomovym krytě uďát), b) slušnou návštěvnost kolem +-130 lidí, c) chybějící kapelu v podobě pardubických Face Of Dalí, d) nedošlo pivo... Mnichováky Missbrauch bohužel nestíhám, ale ten brejlatej (foto + Hřebík) od nich pak zhruba v 10tisekundový rychlosti, což byla snad i celková dýlka celýho křtu polil nesympathycké CD No Sympathy, kerý - mi přišlo - si to ten večer fakt užívali. Po nich ještě Podivně teplická formace a 'díky, čau!' (PS: NoS. 29. 5. v havlíčkobrodskym Wagóně spolu s Houbou ad.) Emilio + foto
u SASŮM VDĚČÍ ZA SVŮJ VZNIK keramický trpaslík - Severočeské keramické manufaktury, které od 20. let 19. stol. uváděly na rakouský a později i světový trh zboží nazývané teralit a siderolit, vděčí za svůj vznik saskému podnikateli Johannu Eugenu Philippu Leyhnovi. V r. 1817 založil v Pirně manufakturu na výrobu dýmkových hlaviček a různého nádobí, které nazýval 'Bunte Ware' (pestré zboží). V r. 1822 z Leyhnova podniku odešel Karl Friedrich Huffzky, který si v Unčíně (Krupka) zřídil vlastní manufakturu. Vyráběl zde podobnou keramiku jako v Pirně pod obchodním názvem teralit. Jeho obchodní úspěchy v Čechách inspirovaly další Leyhnovy zaměstnance - Wilhelma Schillera a Friedricha Gerbinga, kteří v r. 1829 založili ve vsi Podmokly (dnes Děčín) keramičku a své výrobky označovali jako siderolit. Do Podmokel přišli i s dalšími dělníky z pirenské manufaktury, mezi kterými se nacházel i modelér Adolf Bähr. I jeho celoživotním cílem bylo zařídit se pro sebe, a tak v r. 1841 od Schillera s Gerbingem odešel a pokusil se založit konkurenční podnik na druhém labském břehu - v Děčíně. Měl již vyhlédnutý dům, jehož část si chtěl pronajmout, od děčínské městské rady dostal povolení ke zřízení podniku, záměr mu ale překazili jeho bývalí zaměstnavatelé, kteří se obávali konkurence. Gerbing tehdy promptně zakoupil dům, ve kterém chtěl Bähr rozjet výrobu a zklamaný podnikatel musel jinam. V červnu 1841 zkusil štěstí v nedalekém Ústí n. L. Zde se mu podařilo získat pronájem domu za městskými hradbami a rozjet v něm výrobu. Bährův podnik byl vůbec prvním průmyslovým podnikem v Ústí! Začátky nebyly příliš slavné, ale díky obchodnímu talentu ústeckého měšťana Johanna Maresche, který v Bährově podniku vedl účetnictví, začala manufaktura prosperovat. Po smrti zakladatele se J. Maresch oženil s jeho dcerou Marií a do r. 1860 vedl podnik s vdovou Wilhelminou Bährovou pod firmou Bähr & Maresch. Pro další úspěšný rozvoj podniku bylo nezbytné výrobu rozšířit. Podnik se proto z dosavadních stísněných prostor v ulici Velká Hradební (vedoucí přibližně od dnešního magistrátu k obchodnímu domu Labe) přestěhoval do novostavby v Revoluční ulici (na místě části dnešního autobusového nádraží). Zde byli zřejmě od počátku 80. let 19. stol. vyráběni proslavení zahradní trpaslíci. Dodejme, že prvního keramického trpaslíka vyrobila v r. 1872 firma Augusta Heissnera v duryňské Gräfenrodě. Podnik po Mareschovi postupně převzal jeho syn Ferdinand (foto) a po něm syn Wolfgang. Největších obchodních úspěchů firma dosahovala v 90. letech 19. stol. Po r. 1918 ztratil podnik svá tradiční odbytiště a ocitl se v krizi, ze které se již nikdy úplně nevzpamatoval. Ani umělecká keramika značky 'Ostia' někdejší úspěchy nenavrátila. Továrna přečkala 2. světovou válku a přes poškození budov během anglo-amerického náletu se národní správce profesor Jaroslav Doubravský pokoušel o obnovení výroby. To se mu ale podařilo jen z části a podnik byl jako nerentabilní v r. 1947 likvidován. (doporučujeme: home.earthlink.net/~artifactsco) Jan Němec
u NERAD SE OPAKUJU, ale každej jednotlivej pořad Jiřího Černého si zaslouží zaznamenání. V Národním domě (UL) tentokrát 14. IV. bylo naladěno proti jindy více etnicky a world-musikově. I složení 2. poloviny si lidi tak podobně vybírali. A když se Jirka ptal, jestli si vůbec někdo v sále pamatuje jeho rozhlasovou 'Houpačku' (dohoupáno cenzurním zásahem v září 1969), hlásil se kromě mne jen pan ředitel Dostál. (Ale seděl tam ještě takovej dědeček, tutově starší než my a ten nic neříkal…) Každopádně je to trochu neuvěřitelný, že už je to taková doba. A ten člověk Černý to dělá furt stejně dobře. (pic)
u V PÁTEK 2. DUBNA SE NA TEPLICKÝM BOŽÁKU konala dlouho očekávaná akce - koncert Jolly Joker and the Plastic Beatles of the Universe (www.jollyjoker.org). Na tenhle koncert jsem se bála těšit, neboť kdykoliv se na něco těším, tak se to samozřejmě nevyvede. Ale v tomhle případě jsem mohla bejt natěšená jako jaro a stejně to bylo ještě lepší, než bych čekala. Jolly jsem naživo viděla naposledy před 9ti lety - jako kovaná puberťačka, a tak jsem se přeci jen trochu obávala zklamání. Marně. Předvedli velmi energický a kvalitní výkon. Staré i novější pecky na (tančící) diváky fungovaly naprosto bez debat. I já jsem se celý večer na parketě svíjela a v půlce jsem sotva dechu popadala. Lidí bylo přiměřeně, pivko dobrý, nálada vesměs dobrá… Taky jsem Vám chtěla zprostředkovat rozhovor s kapelkou, bohužel ale z toho nakonec sešlo. Každopádně, budete-li mít možnost zajít na Jolly kdekoliv jinde, určitě to udělejte a nebudete litovat. Jedou jak za starejch časů - fakticky! -bio-
u NA POHÁDKU DO MATEŘSKÉHO CENTRA? Slyšte, viďte a hlavně přiďte: V pátek 2. dubna dopoledne bylo díky finanční podpoře Komunitního centra UL slavnostně otevřeno první mateřské centrum (dále MC) v Ústí n. L. Zaštítěno dobrými křídly YMCA UL (www.usti.ymca.cz), nazváno POHÁDKA, nachází se v kláštěře sv. Vojtěcha u 'staré tržnice' a Národní banky (Hradiště 4). Pobytné činí 35,- Kč za dopoledne (členové čerpají výhody), hlídání dětí v herně pak 40,- Kč za hoďku (max. 2 h). Otevřeno: PO - PÁ 8.30 - 12.00, tel.: 475 220 831 - kl. 64 (L. Černá). Pásku oddělující prostor dětské místnosti s chodbou přestřihl pan starosta obvodu ÚMO - město, Radek Vonka, s nímž byl projekt realizace konzultován a který rovněž přislíbil podporu ze strany města. Sám zmínil, že jeho vztah k podobným aktivitám je o to bližší, čím víc se přibližuje k chystanému otcovství druhéhopotomka. Úvodní slovo měl i ředitel YMCA Filip Hušek spolu s koordinátorkou MC Pohádka, Lucií Černou. Darem v podobě obrazu přispěla společnost Glaverbel v zastoupení Andrei Michálkové (takto mé spolužačky ze ZŠ). Starosta s ředitelem následně vsypali balónky do ohrádky tak, aby děcka z vrchu klouzající dopadla do měkkého. O výrobu dřeveného domečku, vzdáleně možná připomínajícího část hradu, skluzavku ad. vybavení, se postarali borci z chráněné dílny Fokus UL (www.fokusul.cz). Mamky potěšeně sledovaly řádění ratolestí a některé budoucí, jako např. akční fotografka MF DNES, Iveta Páliová, se snažily o co nejlepší momentku. Nabízené koláčky a chlebíčky, jakož i káva, splnily očekávání hodné takovéto události, a o to spokojenější je teď můj výraz při vzpomínce na visitu MC Pohádka. Nechť jeho návštěvnost není nepřečtenou pohádkou pro většinu ústeckých mamek a taťků a jeho užitečný kredit roste každým dnem. V rámci mezinárodního roku rodiny sepsal jednou taky (asi) taťka… Emilio + foto
u TRADIČNÍ 'LÁBUSOVINY' v kulturáku v Dobroměřicích, tentokrát s podtitulem 'Čtyřicet a dost!', se vydařily maximálně. Už před osmou večerní začala hrát kapela BBP, křtící tu své CD. Kropicí akt s následným vrhem diskem provedl Franta 'Čuňas' Stárek (foto - vlevo) a s oslavenci si trochu zahrál kmotr českých alternativců Mikoláš Chadima. Následovala Posádková Hudba Marného Slávy, androš do skoku. A pak už šly ty nejtěžší šarže - Dg 307, kteří mě dostanou vždycky. Plastici - jo, je to pohoda, teď po letech, když už se i naučili hrát. A Kabeš je čím dál dekorativnější. A Echt! To už jsem tančil i já, ale moc si to nepamatuju. Oni totiž do 6.00 nejen hráli, ale taky točili. Takže to byla současně slušná tréninková příprava na Memoriál A. V., o němž pojednávám jinde. Návštěvnost jsem odhadoval asi na 500. A doufám, že si to Lábus s tím '…a dost!' ještě rozmyslí. Snad do příštího roku změkne. (pic)
u JEDNOU Z NEJ- ZAJÍMAVĚJŠÍCH AKCÍ REGIONU se na samém počátku jara stala letošní oslava narozenin současného ředitele lounského divadla pana Drápala. Tradiční narozeninový večírek, kde tentokrát ke 40. narozeninám jmenovaného, jinak obecně známého jako 'Lábus' vystoupili a pogratulovali BBP s hosty, DG 307, POSÁDKOVÁ HUDBA MARNÉHO SLÁVY, PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE a ECHT! (namísto původně ohlášených The Doors Revival). Začátek byl sice avizován na 20.00 hodin, ale když jsme dorazili do kulturáku obce DOBROMĚŘICE U LOUN, vypadalo to už na plný sál. A že je ten sál opravdu pěkně velký. V průběhu večera ale přijížděly stále další a další máničky, vypadalo to na sraz všech pozůstalých po českém undergroundu let 70tých a 80tých. Podle časového plánu bylo jasné, že se nejedná o festival, ale o několik plnohodnotných koncertů, a předpokládaný časový program se posouval tak, že když jsme ve 3:18 zimního (a tedy už 4:18 letního) času odjížděli, ještě nezačala závěrečná skočná tancovačka hospodských miláčků Echt. Tím jsem prozradil, že jsme na Echt nevydrželi, ale co se dělo na sále předtím, určitě stálo za to. První účinkující - BBP jsou dle Lábuse resp. serveru jeho vydavatelství Guerilla Rec. (www.guerilla.cz) 'v současné době nejundergroundovatější ze všech undergroundových kapel v Praze a širém okolí'. A asi to tak opravdu je, protože zatímco všichni ostatní se snaží přizpůsobit době a jít s časem, BBP podle mne zůstávají věrni klasickému a osvědčenému receptu českého undergroundu, jak si jej pamatujeme (tedy ti, kteří si můžeme pamatovat) z normalizačního období komunistického vládnutí v Čechách, a taky jako reakci na něj. Je tam slyšet hodně Zappa, Beefheart, King Crimson… a ještě spousta dalších legend, ze kterých hudebně mnohé kapely let tehdejších vyrůstaly. BBP prezentovali na koncertu zejména svoji čerstvou desku 'Valetolman', kterou sami charakterizují jako 'psychotabletický opus jedenáctičlenného podzemního orchestru'. Když už jsme u toho CD, tak první polovinu vyplňuje téměř 40timinutová kompozice, navazující na tradici ucelených kompozic Plastic People, zatímco 2. polovina obsahuje 6 regulérních skladeb (Podivný Vánoce, Poslední tango válečného hrdiny, V komorách srdce, Golgota, Až za hrob, Hyeny). Rád bych upozornil všechny zájemce, že přes server Guerilla Rec. se můžete dostat na stránky kapely, kde jsou z desky ke stažení 3 písničky. Muzika samotná vydá za všechny recenze koncertu a třeba vás zaujmou natolik, že si necháte narůst dlouhý vlasy a fousy a budete za nimi jezdit, tak jako se jezdilo kdysi. BBP měli s sebou na svátečním večeru i hosty, já jsem registroval zejména pana Chadimu se ságem. Musím se přiznat, že v době koncertu jsem potkal ve frontě na pivo několik známých, které jsem neviděl tak asi 15 let a proto jsem nesledoval moc pozorně. O to víc jsem se ale naladil na moji oblíbenou kapelu DG 307. Jedna ze 2 největších legend klasického undergroundu, pro mne zejména spojená s Pavlem Zajíčkem, úžasnou osobností, básníkem ticha a mysteriózním přednašečem svých textů (pro přiblížení těm, kdo neví - hrál v Knoflíkářích moderátora Radia 1, který vede rozhovor s americkým pilotem z druhé světové války). Historicky se kapela pohybuje na podiích už přes 30 let, první koncert na podzim 1973 v Klukovicích se stal legendární událostí. Dégéčka byla spolu s Plastiky opravdovým symbolem odporu proti protivné, hnusné a plíživé bolševické nudě a šedi let 70tých, takovým symbolem, že komunistům stálo za to, pokusit se je zničit a definitivně umlčet. Společným svorníkem obou byla na české scéně nepřehlédnutelná osobnost Mejly Hlavsy a jejich podobné zakotvení v podivně mrtvém prostoru naprosté kulturní 'Biafry ducha', jakou bylo ČSSR těch let. Věznění a emigrace - to byl výsledek komunistické kulturní politiky té doby. A pro mladé čtenáře - nemyslete si, že by se snad dneska soukmenovci Stalinovi chovali u moci jinak. Ale prrrr! Odbočka končí. Důležité je, že se Pavel Zajíček vrátil po převratu zpět do Prahy a obnovil činnost skupiny, která se nesnaží pouze 'navazovat' a žít z legendy. V posledních 5ti letech vyšla pod hlavičkou DG 307 alba 'Siluety', 'Koncert', 'Šepoty a výkřiky' plus 'dekonstruovaná' verze 'Artificially Flavoured/Uměle ochuceno' (původně 1992), která jsou poměrně ojedinělým útvarem na současné české hudební scéně. Kapela se vyrovnala se ztrátou Mejly Hlavsy ('Šepoty a výkřiky' byly Hlavsovi věnovány) a jde si nekompromisně dál svou vlastní, výrazně originální cestou. Zatímco v 1. etapě byla tvorba DG spíše zoufalým výkřikem do tmy, po obnovení činnosti v 90tých letech se její hudba dostala k vyzrálým písním často až rockového charakteru, kde nad křehkými a průzračnými melodiemi vévodí mystická Zajíčkova deklamace jeho úžasných textů. Jejich hudba stojí stále 'mimo jakýkoliv společnosti, mimo jakýkoliv jazyky, mimo jakýkoliv hnutí tohoto světa' (Pavel Z.). Každý z toho mála koncertů DG 307 je proto mimořádnou událostí a ten lounský byl vyloženě povedený. Zahajovalo se starou známou skladbou 'Nic zvláštního', po ní přišlo ke slovu album 'Šepoty a výkřiky'. Tady kraluje Tomáš Schilla, který v hudbě dégéček zvýrazňuje temnou a mystickou strunu. Je vidět a slyšet, že si se Zajíčkovými texty dobře rozumí, některé písně jsou vyloženě vystaveny na souhře jeho cella a Zajíčkova hlasu. V dalších kouscích ale dokáže skupina spustit i vyloženě narvaný rockový zvuk, a tahle poloha jí také sluší. Vracejí se staré osvědčené písně - 'Růžová mlha', 'Básníci ticha', 'Křídlo anděla', u kterých to vypadá skoro jako na koncertu rockových hvězd. Publikum slova dobře zná, tyhle 'hity'si zpívá a výborně se baví. Lidé v sále tančí nebo se jen tak pohupují v pomalém, ponurém rytmu. 'Praha New York Paříž' se sloganem '...a všechno je úplně jinak...' je dalším výrazným místem koncertu, který jako by neměl končit. Ale protože jsou tady i další kapely, loučí se diagnózy blakeovskou 'Tyger', po které může následovat jako úplný závěr 'Papírový absolutno' a odchod na bar. S výjimkou Zajíčka, pak celá kapela začne v duchu narozeninového večírku slušně pařit, a je na nich vidět, že se výborně baví. Krásná muzika, příjemná partička, hezký večírek. Co víc si přát? Snad něco do skoku, protože DG jsou přeci jenom zadumanější než běžné rockové kapely, a tohle je přece Birthday Party. Ale 'standardní' bigbít v provedení hospodské tancovačky Echtu přijde až na závěr. Takže je tu překvápko - POSÁDKOVÁ HUDBA MARNÉHO SLÁVY. Typický příklad něčeho, o čem tady na severu Čech 'každý slyšel, ale nikdo to na vlastní oči neviděl'. Opět legenda z 80tých, která v současné době koncertuje opravdu jenom výjimečně. O kapele se lze dočíst, že vznikla ve Vsetíně v r. 1985, a její úžasný název vznikl celkem jednoduše: 'Název vznikl přispěním všech členů; toto netypické pojmenování je složením slov, která ani nemají nějaký hlubší význam, ale nám se tento slovosled zamlouval a dost nás v té době pobavil.' (houslista Ivan Ryl). Samotní PHMS pobavili máničky na většině uskutečněných akcí na Moravě i v Čechách a stali se vyhledávanou atrakcí těchto polonepovolených/polozakázaných akcí. Ve snaze přiblížení muziky Posádkové Hudby MS tomu, kdo ji neslyšel, použiji popis, který se mi zamlouvá nejvíc - jedná o směs šlapavého bigbítu typu Etc…, 'plastikovského' soundu a moravského folklóru. Ryl se navíc nikdy netajil obdivem k houslistovi Etc… Janu Hrubému a dalším světovým houslovým veličinám. Sám pak s kytaristou 'Dennym' Olšákem přinášel do kapely nejvíc hudebních nápadů, ale spousta muziky také vznikla při kolektivních improvizacích. 'Od samotného začátku jsme se snažili hrát po svém, beze snahy se někomu podobat… Tenkrát jsme nepřemýšleli nad tím, zda to, co hrajeme, je big beat, alternativa nebo underground, neměli jsme potřebu být někam zařazováni.' (I. Ryl). Zajímavé je také spojení poměrně veselé hudby s depresivními a ponurými texty ve stylu mordýřských balad. Co k tomu dodat - opravdu příjemné překvapení, nadupaná muzika se spoustou fintiček a fines, sehraný soubor výborných hudebníků, kteří hrají lidem a sobě pro radost. PLASTIC POEPLE OF THE UNIVERSE, neboli 'Plastici' jsou podle mne ve své současné podobě lehce vyčpělou legendou, která se podobá psu, honícímu svůj vlastní ocas. Staré kousky, na které byly 40ti- a 50tileté máničky zvědavé nejvíc, už moc nehrají, po předčasném odchodu Mejly Hlavsy se repertoár hodně stočil k věcem z připravované a nedokončené desky, která se měla ubírat někam úplně jinam a také z CD Na konci léta Vráti Brabence. Toho hodně baví hrát dlouhá sóla na saxofon, hraje mu to - stejně jako ostatním - náramně, ale od nálevního pultu slyším z jeviště a orchestřiště samé plochy, plochy… a zase plochy... A překvapivě ani v sále to není takový hukot, jak jsem si myslel. Trošku mne to nudilo, a tak jsem si dal závěrečné pivko a sledoval přepestrou návštěvnickou obec. 25tiletá kamarádka, která jela s námi a celou cestu se bála, že bude na sále nejmladší, se hodně přepočítala. Je tu totiž docela dost teenagerů, z toho pár dětí těsně po základce, a ani nevypadají, že by je sem přivezli rodiče a že by tu byli z donucení. Samozřejmě převládají pamětníci, narození povětšinou v 50tých letech minulého století, často i dříve, pro které je tahle akce vzpomínkou na mladá léta, zakázané koncerty a věčné harcování po malých vesničkách, kde se zrovna podařilo někoho ukecat a uspořádat koncert, ale taky příležitost se setkat se známými, které neviděli rok, 2 nebo 20 let. Úžasné. Všechno nejlepší pane Drápal, a moooooooc velké díky za tuhle akci. Jo, a ta malba na zádech je vskutku dekorativní. PéeM