CROSSROAD BLUES (Blue Rec. lsd. 03) - Ach jo, to se to blbě píše o deskách, kde není nic špatně, kde hrajou samí skvělí muzikanti léty prověřenej repertoár, navíc ještě ke všemu blues, který člověka prostě nemůže zarmoutit, když se ovšem umí, což v tomto případě platí… Tak snad jen to, že opačných případů, kdy se toho na blues dá dost zkazit, známe taky dost, ale tohle není ani jeden z nich ('…a proto marně čekáte, kdy k tepání se přikročí…', dovolil bych si citovat J. Suchého). Tepličtí muzikanti Crossroad Blues, tedy Martin Herbst - kytara, zpěv, Igor Šikula - foukací harmoniky, Petr Samek - kytara, spolu už nějaký pátek jamují na různých akcích a konečně teď vydali regulérní CD, nahrané v Krušnohorském divadle v Teplicích 1. listopadu 2003 zvukovým mistrem Miroslavem 'Humbukem' Košnarem. Deska měří 42 minut a obsahuje 10 standartů ze světově bluesové pokladnice a jednu původní skladbu Igora Šikuly. Nejdřív se podivíte, co je to za praskot, když jste si přece nepustili vinyl, ale cédéčko. Ale to je jen symbolické uvedení do starých dobrých časů. A už na vás dejchne Chicago a všechen ten mud, dirt, mrousky černejch koček za kalnýho časnýho rána, dokonce lokomotivy… a za každým rohem vykukujou něčí hučikučimeni, aby vám vyčórovali vašeho ševroleta. Názvy na obalu najdete psané foneticky. Ne tak, jak je psali Slade, aby to znělo Angličanem vysloveno stejně, ale ČESKY foneticky, takže to může skoro správně vyslovit i neanglofilní tuzemák. A vidět napsáno třeba 'tel mí brajt' nebo 'ýrl in d mórnink' je opravdu půvabný. (Uvnitř desky je pak alibisti napsali radši správně, cheche…) Herbst zpívá skoro srovnatelně s někdejším zpěvákem B. B. Bandu Orlovským a ten zpíval skoro jak starej černoch. Tady je to ale přece jen trochu víc při zdi, chtělo by to občas se víc odvázat. Nejvíc mě tohle napadá u 'Hootchie Cootchie Man'. To ale můžu srovnat jen s jediným Čechem, a to s Michalem Prokopem. A prohrát se silnějším není ostuda, pane Herbst. Největší devízou skupiny je bezesporu harmonikář, kterej jede prakticky po celou dobu a ve stylu se pohybuje s takovou jistotou, jako kdyby se někde v deltě narodil. Nejvíc asi připomíná Jacka Bruce. To byl ostatně taky jediný hráč, jehož vzal na milost, když jsem mu své oblíbené borce onehdy pouštěl. A mimochodem - když si pustíte jeho 'Locomotiv Boogie' (to 'e' na konci lokotky jim tam opravdu chybí), které začíná trochu jako Hartův/Rodgersův 'Blue Moon', nezdá se vám, když se to pak rozjede, že je to nějakej příbuznej 'Traintimu' z 2LP Cream 'Wheels Of Fire'? V poslední 'Key To The Highway' je záměrná zvuková staroba nejvychytanější. Celkově vám tahle deska poskytne stejnou bluesovou atmosféru, feeling a pohodu, jako kdybyste si pustili některého z černých velikánů. A o to jde hlavně. Doutníček nebo ubalenej dlouhej jávskej kouř, bourbon do druhý ruky - a kluci jeďte! Nějaká chyba? Samozřejmě: kdyby byla takováhle deska natočena v Teplicích před 20 lety, tak už bylo pozdě.
Yarda Pichlík