5. 5. 99 - kóta 5.863 m n. m. - bezejmenný vrchol - A nastávají panoramatické kochací orgie. Vidíme gigantický plochý ledovec zabírající celé údolí pod sedlem Mingbo La. Přechod sedla Mingbo La patří prý k jedné z nejtěžších trekkových tras v Himalájích a pro jeho značné lezecké obtíže ho vyhledává jen minimum výprav. Pravdou je, že pod sedlem Ampu La, které mi lehké rozhodně nepřipadalo, taky není zrovna narváno. Kromě našich ksichtů, šerpů a pár yeti nikde nikdo. Pod Mingbo La se po ledovci prohánějí jenom dva. Vítr a sníh. Závěru údolí Huncu dominuje rozložitá Makalu, obklopena spoustou věrných 7mitisícovek. Z Everestu vlaje nepostradatelný mračnosněhový chochol. Modrozelená jezera hluboko pod námi. Hory všude vůkol. Sestup je utrpením. Skáčeme z kývajícího se balvanu na viklající se a zdá se nám, že cesty dolů absolutně neubývá. Navíc mě začala docela slušně bolet hlava. Asi z výšky a rozhodně i ze sluníčka, který dneska svítí jak o život (dej horský bože, ať svítí jak o život pořád). Každý krok se mi tou bolestí mění v zapíchnutí jehly do hlavy - při každém došlápnutí. Jelikož však nedošlapujeme, ale doskakujeme, je z jehly spíše pletací drát. Nakonec se s Honzou do tábora přeci jenom nějak došmajdáme, šťastni z vrcholu a úplně vyřízeni. Zajímavostí je, že ač ostatní nic nedělali a celý den se zvolna povalovali, je jim povětšině hůř než nám. Hlava bolí skoro všechny. Nakonec jsme si s Honzou hezky zaaklimatizovali a těšíme se z toho, že nám to určitě přijde k duhu. Horší je, že Láďu chytly zuby a celej natekl jako pučmeloun. A aby to zůstalo v rodině, tak Iva má náběh na hezkou chřipku, či angínu. Naštěstí Láďa tvrdí, že ho to nebolí, čemuž se mi ovšem nechce věřit. Iva neříká nic, jen ji tiše není dobře. Obětaví šerpové znají proti bolesti nějakou místní bylinu, ale jsme bohužel moc vysoko, prý roste jenom o kilometr níž. Zítra nás čeká 6tihodinový pochod víceméně po rovině a z kopce a šerpové přislíbili, že pro tu rostlinku zaskočí. Aby se z ní ale nevyklubala marihuána. A když by se vyklubala, taky dobře, jen aby nás pak zuby nebolely všechny. Chudák Jana nám chtěla udělat radost a uvařila z nafasovaných zásob obědovečeři. Bohužel vytáhla ze společného žracího vaku koprovou omáčku v prášku. Na poli experimentální biochemie jistě zajímavý počin, ale žrát se to nedá, a tak k Janině velké lítosti putuje skoro celý ešus do suti za stanem. Zajímalo by mě, jestli ve skutečnosti nejsme (konkrétně tedy Jana a firma Vitana) přímo zodpovědní za vyhynutí yetiho, protože jestli po nás tu koprovku dojel, nemohl to přežít. Ovšem druhý chod, tím si to zase totálně vyžehlila, protože plněné taštičky s krémovou omáčkou, to byla teda ňamka. Večer Honza zavěsí na stan z venku teploměr, je -12°C. Zatím se to ale dá vydržet, neboť si stan vždy řádně zadýcháme atd. Dan

foto: Liduprázdné údolí Huncu, v pozadí se sedmitisícovkou Chamlangen, je jedna velká romantika, když je hezky.