10. 5. 99 - Tangdang (4.700 m n. m.)
- Zpátky do tábora chceme jít korytem říčky, vytékající z jezera. Že balvany drží jen na čestné slovo, se potvrdí, když Honza při překonávání potoka jeden takový bratru 2metrový balvan v pohodě uvolní a jen tak tak se mu vyhne. Dál postupujeme jen s největší obezřetností, našlapujíce jak baletky Lenky. Jakmile se kaňon vytvořený rozběsněnou řekou rozšíří, přeci jenom jdeme už víc v pohodě. Narazíme na naprosto neuvěřitelné seskupení 5ti až 10timetrových balvanů (stojících všelijak na špičkách, zdánlivě skoro visících ve vzduchu), lokrů a tak - všelijak zajímavě do sebe zaklíněných, že by to statik nevymyslel. Bizardní kamenné město nabízí i bezpočet boudrových možností na chladné, dohladka a dopevna zbroušené žule na balvanech, které jsou přeci jenom bezpečněji zapíchnuté v blátě. Toho se nedá nevyužít, a tak na nich chvíli popolejzám. Do tábora se vracíme fascinováni tou nevšední podívanou vůkol. Po vitano-knorrovém obědě konečně nastává kýžený klid na lůžku, který mě popravdě ovšem moc dlouho nebaví. Vydávám se sólo na kratší výletek do bočního údolí přímo nad Tangdangem, kde je i z dálky patrné velké množství věžovitých, žulových balvanů, skýtajících dozajista nepřeberné množství boulderových možností. A taky že jo. Když dorazím k prvnímu výraznému špičáku, nejedná se ani tak o balvan, jako o regulérní 10timetrovou věž ve tvaru žraločího zubu s nádhernými hranami. Bohužel o lezení na žulové věže poblíž Tangdangu není v Himalájích moc zájem, a tak je skála porostlá na hodně i kolmých místech lišejníkem, krásným ke koukání a nepříjemným k lezení. Navíc se zase už nějak horší počasí a za chvíli už jsem zahalen konspirativní mlhou a vidím sotva od balvanu k balvanu. Čím výš údolím nad vesnicí stoupám, tím jsou věže větší a mlha hustší. Některé obří balvany mohou mít skoro ke 20ti metrům a bez jištění na ně absolutně nedokážu vylízt. Vrcholem je kámen z tmavě oranžové žuly, zvící 20ti metrů a ze 3 stran převislý. I tak si ale na menších kusech nádherných rajbuňků, sokolíků a položených hran užiju do sytosti, vše vyvedeno v kompaktní žule. Mít sílu a počasí k ruce, dalo by se v údolí vydržet docela dlouho. Kameny rozložité, kameny štíhlé, kameny vypadající jako sochy z Velikonočního ostrova… a ještě spousty dalších všude kolem. Bohužel začíná pršosněžit, a tak se pěkně vylezený a celodenně odpočatý vracím zpět do tábora. Večer už jenom sněží. V ‘putyce’ u ohně, pečených brambor a čangu večer přemýšlíme, jak že se to asi tak dostaneme do Lukly a jak že se asi z té Lukly - v případě, že se tam dostaneme - dostane třebas takový letadlo. (Ukáže se, že hodně těžko.) Šerpové se dnes čangování neúčastní, alébrž po včerejší bujaré šerpí pitce jim není příliš volno, asi mají horskou nemoc. Navíc v opileckém furiantství včera v sázkách prohráli kdeco, včetně třeba i čepic a bund, a tak je (v zájmu toho, aby s náma vůbec došli) musíme od jiných šerpů - výherců zase zpátky odkoupit. Takže tygři skal dnes večer jenom sedí a smutně zírají do kamenných zdí. Alespoň poznají, jaký to je, když hlava bolí a hrozí rozpadnutím, žaludek jak na vodě a tělo neposlouchá a chce se mu umřít (což se nám v horách dělo poměrně často). Naši šerpové si museli si pro svojí ‘vejškovku’ dojít až do Tangdangu Dan