'Časy se mění' se jmenovalo LP Boba Dylana
z roku 1967. A 'Svět se pohoršil' (čili jinými slovy totéž)
jiné, o 26 let novější. Ten člověk musí mít zřejmě vždycky
pravdu a navíc, jak je vidět, nemění s léty názory… Nebo
začnu jinak: onehdy se jeden náš čtenář ráčil vyjádřit na
adresu jednoho našeho redaktora: 'XY je Bůh!' (Děkujeme,
vážený, jménem celého závodního výboru, pivo a pusu dostanete
v redakci.) Tak v kontextu tohoto výroku můžu odpovědně
prohlásit, že jsme svědky éry Soumraku Bohů. Ne snad, že
by jim došla šťáva. Ale nějak už skoro nejni pro koho. Zejména
pak na poli publicistiky hudební, kde je to nejmarkantnější,
asi proto, že to tam nejdřív začlo. Ale to nic, ono to dojde
i dál a nakonec to bude všude, jsem si skoro jistej. Podle
mého za něco může internet, za něco i stadium, do něhož
dospěl v posledních letech vývoj populární hudby. A vývoj
publika, s tím úzce související. Ono je docela pochopitelný,
že když je dnes většině hudebních konzumentů zatěžko sledovat
texty, hlavně ty, který o něčem jsou (vážně, textový sdělení
většinu techno-hopsalů velice obtěžuje a snad proto je většina
textů o příslovečným hovně), těžko se můžeme divit, že už
vůbec je nenapadne si o nějaký hudbě něco přečíst. Ostatně
nad hudbou, i tou 'jejich', už dávno vede tanec, auta a
v nejlepším případě sport. Tím pádem je čím dál nesmyslnější
o ní psát. Ale taky proto, že v případě oněch hip a trip
hopů, techen, housů, tranců, drum and basů a dalších perverzit
se skutečně velmi svízelně to obsahový vakuum popisuje.
A tak můžeme sledovat, jak zatímco v 80. letech likvidovali
hudební publicistiku komoušové a jejich pravá ruka, Stb
(třeba případ Melodie), dnes ty dobrý časopisy torpédujou
majitelé jejich akcií nebo sponzoři, ale i čtenáři, vrhající
se houfně od papírů k obrazovkám, obdobně jako od cédéček
k dívídíčkům a z klubů do tančíren. Může se na ně někdo
zlobit? (Ale může - to byste koukali!)
Jelikož nepsal poplatně nadvládě hudebních
tupáren, končí teď další kvalitní časopis. Vlastně ne časopis.
Končej ty lidi, co ho 13 let dělali. Časopis jede (snad)
dál, ale už se nejmenuje Rock And Pop, v záhlaví převládá
nesmyslný tvar 'musiQ' a teď právě z něj odchází stará parta
osvědčených matadorů. Co jméno, to pojem. Střídání obstará
kdovíkdo (já tedy nevím), známa je zatím jen postava budoucího
šéfredaktora. Bude to, podobně jako kdysi po pádu Melodie,
člověk, který nikdy psanou publicistiku neprovozoval a jeho
dramaturgické působení v TV mi vhání v oko 'Slzy hněvu'.
(A to je zas ten Dylan, víte? Aspoň vidíte, že fakt vidí
do všeho.)
Je nová doba, doba zkracování. Celostránkovou recenzi ve
specializovaném hudebním časopise si přečte jen podivín.
V denících je o novejch deskách vždycky tak dvacet řádek.
To ještě náš rychle žijící člobrda občas nějak zvládne.
V kulturním měsíčníku, jak račte vidět na našich posledních
stranách, není na tohle místa o moc víc. Co z toho plyne?
Nic radostnýho. Že musíme o to víc protáčet závity a vymyslet,
jak do toho nepatrnýho prostoru naprat tolik informací,
aby to mělo aspoň nějakej smysl. Abychom nebyli jako Melodie
v osmdesátejch. (Dobrej trénink jsou například esemesky.)
A abychom dokázali, že bozi jsou přece nesmrtelní. Yarda
Pichlík
