1. 5. 99 - Gorakshep (5.200 m n. m.) -
Everest Base Camp (5.500 m n. m.) - Lobutche (4.900 m n.
m.) - Zatím moje nejhorší noc. Skoro nespím, jak lapám po
dechu - kapr hadr. Podle chrutí spacáků narovnaných na palandách
usuzuji, že ostatní trpí obdobnými problémy. Stejně ale
všichni nakonec zjistíme, že pravidelným otáčením se na
bok každých deset minut, více kyslíku nepřivoláme. Ráno
mrzne a je nádherně jasno. Pumori září přímo proti lodži,
orámovaná zatím ještě potemnělými svahy Kalapataru. A koho
hned po ránu nevidíme. Do Gorakshepu dorazil klasicky zachmuřený
Milan, který se v klidu včera v Lobutchi aklimatizoval a
vyráží hned dál na Kalapatar. Také nám sděluje, že Jarda
je na tom špatně a že i se ženou sestupují s první skupinou
do Lukly a na Mera Peak nejdou. Do Base Campu k Everestu
se nakonec ubíráme jen ve složení Míra, Jirka, Doutna, já…
a přidávají se k nám: pan doktor z Moravy s potomky. Všichni
ostatní mažou ke své vlastní smůle dolů. Dokonce i Doutna,
který je tu už potřetí, se přiznává, že v Base Campu ještě
nebyl. Cesta vede morénou ledovce Khumbu, a je čím dál tím
ledovcovatější. Balvany - tlačené do údolí gigantickou silou
pohybující se masy ledu - se na sebe kupí a všelijak se
bez naprostého smyslu pro řád a geometrii sesouvají. Balvaní
chaos. Na některé obzvláště pěkné kvádříky s Doutnákem 'boulderujeme'.
Doutnákovi to jde dobře, já jsem tak trochu v křeči. Ono
vyvrknout si kotník v pěti tisících uprostřed ledovce, z
toho by se mohl vyklubat vcelku hodně vážný úraz. Jak postupujeme
výš, ubývá skalní hmoty a přibývá ledu. Pěšinka se ztrácí
mezi nádhernými ledovými jezery s ostrými, 10 - 30metrovými
kolmými ledovými břehy, ze kterých visí do vody-ledu fantasticky
vymodelované rampouchy. Hlavně jen do těch někdy i stometrových
jezírek nespadnout. Naštěstí je cesta mužiky dobře značená,
my se ale do tábora dostaneme tak nějak jako ve snu - nebo
spíš v pohádce. Cestu samozřejmě opustíme - motáme se po
ledovci, kudy nás napadne. Možná trošku riskujeme, ale to
- co tady vytvořila voda, led, balvany a slunce - za trochu
mírné nebezpečí asi stojí. Průzračné potůčky v jasně modrých
ledových korytech mizí v hlubokých puklinách a trhlinách.
Obrovské ledové seraky - vymodelované do těch nejpodivnějších
tvarů - míjíme například skupinu snad padesátimetrových
ledových pyramid a jehlanů, která vypadá skoro jako model
Himalájí. Jelikož - jak již bylo řečeno - je letos extrémně
dlouho hezky, odtála někde ledová vrstva do jakýchsi krápníkovitých
stalagnátů - třeba patnáct centimetrů tlustých a třeba i
dva metry vysokých. Někde je jich stovky, malých i velkých.
I když nikdo z nás nechce, občas nějaký rozbijeme a máme
skoro až pocit slonů v porcelánu. Šikmé a vodorovné plochy
jsou doslova posety tisíci ledovými jehličkami, takže celé
(z dálky) vypadají nádherně, skoro parkově upravené - až
učesané. Zblízka se pak výhružně ježí ostrými bodlinami.
A zase - některé mají třeba i metr, takže upadnout tam -
musí i bolet, jestli by to člověk vůbec rozchodil. Ledovcové
hřiby jsou samostatnou kapitolou - a tolik najednou jsem
jich neviděl ani na Kavkaze, Pamíru či Tien Shanu. Útvar
vznikne tak, že led pod kamenem (nejlépe pravidelným placákem
či kvádříkem) odtává pomaleji, neboť se tam slunce neprodoluje
a kámen se za čas ocitne jednoduše na noze, takže připomíná
houbu. Takových hříbků je tu spousty a našli jsme i klobouk-kvádřík
o rozměrech dobrých osmi metrů. Několikacentimetrové trhlinky
i několikametrové (černě rozšklebené) trhliny (vedoucí evidentně
do pekla a možná i dál) nám neustále dávají na vědomí, že
jsme v končině krajně nestabilní a říkají: 'Dávej si bacha,
když už taky poskakuješ jako kozel.' Bizarní pohádková krajina
nás svojí krásou pohltí. Doutna dokonce homolkovsky navrhuje:
že by to sem hnal, ty lidi a viděli by. Dan