NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY

'nEMAdEMAglajz.nejenCZ #1' (nEMAdEMA 03) - Když se mi do ruky dostalo

todlencto cédé, hnedle mě zaujal obal. Říkám si, odkuď ho jen znám. Pak mě to trklo. Jestli si někdo ještě pamatujete na veselý obrázek, který vás v počátcích (?! - pozn. red.) vítal na (prý) oblíbeném serveru nemadema.cz. Je od poměrně čerstvého ženáče h.R.v.N. Čertovské sluníčko, šibalský měsíček, domeček vyvedený do písmena 'A' tak nádherně pasujícího do nápisu nemadema a do něho vedoucí cesta jakoby odnikud. Dále je tam ještě spousta vypečených detailů, ale ty vám nebudu prozrazovat, abyste si je mohli sami vychutnat, stejně jako já. Booklet obsahuje nikolivěk texty, ale stručnou charakteristiku a kontakty všech 26 kapel, které se na CD vyskytují. V pozadí jsou někteří interpreti v akci. Schválně jestli je poznáte? Dále pak poděkování a veselý slívnout. Když vyndáš nosič, jukne na tebe přehledná mapka, odkaď je kerá kapela, což je myslím si dobrý nápad. No a teď k písničkám. Hnedle na úvod vyvedená píseň Jan padá ve stylu Zikuratů by Mewa. Píseň zcela se hodící právě na začátek takové hodně veselé estrády. Navazující Volant, svižný, melodický punkrock umocněný dechy. Počin zdařilý, ale na můj vkus až zbytečně dlouhý (holt všeho moc škodí). Pak ožívám. Rose Means Rose hrají přesně podle mého Gusta(va). Hutný zvuk a libozvučný hlas jako Zvon(y). Poté mi členové jičínské kapelky První hoře, celkem ještě přijatelnou formou sdělují, že Znám svůj stín. Pro jednoduchého člověka jako jsem já, poněkud náročnější muzika. To se ovšem nedá říci o songu číslo 5 - Lady Lap. Přímočaří Imodium nedávají zapomenout na slávu stále ještě kupodivu oblíbené Nirvany. No a než se nadějete, už jsou tu Colosal (níkoliv už Omyl). Jejich poněkud utahané Děkuji, rozhodně neposlouchat, když máte deprese. Když pak přeskočím teplickou bandičku F.S., jejichž 'dunivý crossover' ztělesněný v písničce Pidilidi je možná na koncertíčcích síla, ale jinak mě vůbec neoslovili, dostávám se do tranzu společně se zpěvačkou z polské skupiny Blade Loki. Esli se nepletu, hráli tu někdy nedávno. Bezva kočkopsí píseň Psi i koty, založená na výtečném, prožitém zpěvu a nepřeslechnutelné trubce. Následují, pro mě do nedávné doby zcela neznámí Slováci, Sitňan, kterým Pevne verím. Hrají hezky rychle, melodicky, punkově. Punkově, ovšem ve stylu Anglie, hrají tepličtí Hysterics. Fakt námrd. Panksadu číslo 1 uzavírají NOFX z Prahé, silně 'politicky angažovaní' Jaksi Taksi. Kdyby to kucí nebrali tak vážně. Když konečně opustíme jejich Mc'Hovnalds, ocitneme se na chvilku na divokém západě se Supermanem 3 Dřeváků. Veselá píseň s píšťalkou. NeJen moře ví, ale i Monty Pičusův létající pes, jak mě uklidnit. Je to příjemný přechod do druhé poloviny. Petrolejová lampa je zažehnuta zvláštními rockery z Plzně s názvem Laik. Laici to očividně nejsou, ale muzika poněkud unylá. Když tedy dohoří, přichází grungeová sekce, zastoupena kapelami Zen a Daenesh Baan. Obě se prezentují dobře poslouchatelnou muzikou. Navíc zpěváci, zaplať pán Bůh, očividně umí anglicky, což jim není na škodu. Intimní život přiveze svůj Bílý Mercedes. Ten profrčí, aniž by ve mně zanechal záporný dojem a už je tu punková sekce numero duo. Nejprve Destroyself (Děčín) se svojí Oběťí z ňáký demošky (dobrej rozjezd), potom světoznámí Argies u kterých mohu jen litovat, že sem je neviděl naživo, když hráli u nás. Takovej ten sehrtypiš jižanskej punk. Jižanskej myšleno jižní země nikoliv ty z tý americký občanský války. No pa(n)k tu máme Houbu. Lituju jen trochu Majka, že je slyšet stále míň, ale píseň výborná, stejně jako celé nové albo. Hoši opět zrychlili?! Následuje klasika v podání Zeměžluče, nezaměnitelný hlas, no a sada končí opravdu brilantními anglicky zpívajícími němci - Mongrel. Rychlovka řízlá regéčkem. Po nich trochu nešikovně do nás Vítr se opírá v podání Sabaaky. Muzika sice dobrá, ale nic pro mě, zase až moc longiózní. To takový Hush z Liberce se svojí Be My Fire jsou mi muzikou o poznání sympatičtější. To bude asi tím, že tam zpívá žena (?! - pozn. red.). Taky nějaký housle a hlavně úžasná pohoda ala Chumbawamba. Pak Disharmonici z Plzně. Veselý texty. Takhle nějak si představuju, že by Michal Tučný zpíval punk. A na závěr opravdová perlička. Nenechat si ujít!!! Pepík Zíma by možná dostal infarkt, ale tahle francouzská dechovka se opravdu musí slyšet. Tolik energie pohromadě. Jen nevím, jestli to useknutí na závěr je záměr výborných Rétire tes Doigts. Podtrženo sečteno. Rozhodně stojí za to, si todle cd pořídit. Je na něm bezmála hoďka a čtvrt dobrý český, ale i zahraniční muziky a každej si tam najde to svoje. Za ty prachy (zde napsat cenu - 123,- Kč! - pozn. red.) no nekup to. Jo a komu se tadle recenze nelíbí, ať mi třeba Petra Jandu políbí. Mimochodem, stane se mi něco, když si to cd přepálim? (do držky... - pozn. red.) Subjektivně sestavil a rozebral Johny Mistr. (Pozn. CD k mání v CD bazaru UL + TP + e-mail: info@nemadema.cz, www.nemadema.cz, tel.: 47-560 20 81)

IN VAIN - 'Demo 2001' (D. I. Y. 01) - První, 5tiskladbé demo litoměřické 'depressiv-

grungeové' (můj terminus) čtverky In Vain není v hudebním světě žádným nováčkem. Kluci (Ondřej Matula - zpěv, kytara, Standa Novák - kytara, Martin Matula - basa, Pavel Staněk - bicí) ho nahrávali 17. 11. 01 a domíchával v prosinci téhož roku ve Studiu Strunka Mělník u Milana Drechlera (Vynález zkázy). Upřímně řečeno, právě zvuk je kamenem úrazu 24:15 minut trvajícího CD. Těžko říct, zda to hoši (komplet) odflákli, nemaj slušnější aparát, či zklamalo Strunkařské vybavení - výsledek mne spíš naplňuje pocitem, že mohli přece jenom ještě chvíli počkat - trochu víc se vyhrát, vyzrát a pak na to hupsnout. 'Demo 2001' působí jaksi uspěchaně, nedotaženě, ale zas na druhou stranu zastihuje kapelu v dané fázi vývoje, což není nikdy od věci. Tři z pěti zpívá Ondra anglicky, páč granž si to 'žádá', víc však oceňuju zbylé dva české texty. Nejen, že se s nimi člověk může víc ztotožnit, ale také mu jdou líp přes püsky. Pustil se totiž do nelehkého úkolu - stran projevu má co dohánět, kór dyž, nic ve zlém, mu výslovnost nedopřává zrovna nejlepších možností. Takřka všem podobně znějícícím skladbám pak chybí nosnější refrén, náboj a hlavně nápad - něco, co by In Vainy odlišilo od kupy dalších, bříbuzně znějících bandů. Rovněž kratší stopáž by nebyla od věci: poslední - 'Před usnutím' (znám lepší uspáváky) - má skoro 6 minut! Texty se docela nechaj, i když samozřejmě jejich jaksi obsahová monotónnost (aneb depky, depky a zase depky) mě taky příliš nenaplňuje. Pochválit zaslouží obstojně zmáknutý booklet s fotkami a texty, i obal CD (další depka). Opakuji: Od natočení uběh ňákej ten pátek, takže In Vain už dnes můžou bejt úplně někde 'jinde'. Doufejme. Jinak jde o - řek bych - fajn kluky, kteří vám v klubu ostudu určitě neudělaj. A to se dneska taky cení. Kontakt: 608-219 802, in.vain@seznam.cz, www.sweb.cz/in.vain. (Pozn. CD k mání v CD bazaru UL a TP + nemadema.cz). Emilio

MARK KNOPFLER - 'The Ragpickers Dream' (Mercury Rec. 02) - Kytarovej

čarostřelec s čelenkou je zas tady. A tentokrát s ním na desce, která je prezentována jako jeho další sólová, údajně hrají i jeho kumpáni z Dire Straits - aspoň se mi to doneslo z kruhů pravidelně dobře informovaných a taky ji najdete na webových stránkách skupiny (www.mark-knopfler.com), tak asi jo. Na 100% negarantuju, protože… znáte ty vykuchaný booklety, ne? Každopádně je pro mě překvapením a měla by být pro všechny, co znají dosavadní diskografii ať už MK nebo DS. Hned u první skladby by mě nikdy nenapadlo, že má co dělat s firmou Dire Straits. Bicí zvou do boje, je to country jak od nebožtíka Johnnyho Hortona, když klesal s křižníkem Bismarck ke dnu. Ale pak - nojo - ten hlas! Ještě dylanovštější, než kdy předtím. (Vždycky, když slyšíte Dylana, kterej zní tak nějak divně, hlavně míň hejká a je mu víc rozumět, tak je to Mark Knopfler.) Tak to je úvodní 'Why Aye Man' s nářečovou hračičkou v názvu. Je tu pochmurný až zlověstný 'Hill Farmers Blus' (jo, opravdu bez toho 'e'), mimochodem další country chuťovka. Nostalgická 'A Place Where We Used To Live' a hned za ní bezostyšnej swing se steel kytarou v pozadí 'Quality Shoe'. Vždyť taky chlápek a šťabajzna na obalu mají vohozy jak z 'Podrazu'. To 'Fare There Well Northumberland' působí silně traďácky - a kdoví, jestli není. Hra na foukačku udělanou snad ze šmirglu a na horní klapky piána. 'Marbletown', to už je přímo bluegrass. 'You Don't Know You're Born' se asi tak nejvíc blíží bývalým modelům Dire Straits. 'Coyote' se vyznačuje vskutku westernovými prvky. Jako když se od obzoru blíží parta kojota Calvery. (A supi krouží…) Titulní píseň působí jako leitmotiv z filmu z období ragtimu. A ještě jednou country s výraznou swingovou ujetostí, housle a zas ten steel - 'Daddys Gone To Knoxwille'. Tak tohle je celej tenhleten 'Sen vykupovače hadrů', na kterýžto job má ovšem ten panáček z přední strany opravdu kvádro podivně kvalitní. Ale třeba jsou mimikry jeho hobby. A ta deska, to je pohodička od začátku do konce ve 12 skladbách za 55 minut. (pic)

SANTANA - 'Shaman' (Arista, BMG 02) - Tak jsem ho asi v 'Chválení' minule přece

jen trochu přechválil. Při op-opa-opak-opakovaném poslechu ten popík poněkud vylejzá. Systém tahání si zajímavejch hostů je sice rozhodně zajímavej a v leckterým směru funkční… ne že by šéf neměl už po letech zajímavý melodický či sólistický nápady, ale při poměrně vyhraněné orientaci na určitý styl je to asi jedno z řešení, jak ozvláštnit svoje projekty. Koncepce tedy stejná, jako na 3 roky starém fenomenálním 9tigrammyovém 'Supernatural'. Jenom i přes další velmi zvučná jména neměl tentokrát v celkovém výsledku na hosty tak šťastnou ruku. Jsou tu samozřejmě zářivý momenty. Vedle prvního singlu 'Game Of Love', hustě větraného na hudebních videokanálech, kde svítí do daleka překrásná Michelle Branch se zajímavě současně přizastřeným i přiostřeným hlasem (že tý kytary se při tom jen tak drží, ani nevadí - od toho je tam přece dědek) je to hlavně kovově riffová 'America', kde pan Carlos symbiózuje s tvrďáky P. O. D., úvodní 'Adouma', jedna z mála, kde je možno po celou dobu slyšet hodně podobný 'vaření', na jaký jsme od něj byli zvyklí ještě před slabejma 30 lety - viz třeba causy Batuka nebo Caravanserai - dále 'Amoré (Sexo)' (neboť Macy Gray dovede svým pregnantním kňouráním ošperkovat cokoliv) a nakonec i ta utahanina 'Feels Like Fire' má podmanivou atmosféru - zde zas zásluhou dvouleté zatímtrvalky Dido, jejíž kariéra, založená na zpívání jedné a té samé povzdechovky dokola mi jinak vůbec není jasná… No a zbytek i po tom zmíněném opa-opa… nějak splývá. A to myslím zbytek čítající 9 čísel! Vlastně 8, protože poslední, 'Novus', naopak nesplynula s ničím a trčí jak kliková hřídel v záhoně macešek. To je ta s Placidem Domingem (nikoliv tedy s Pavarottim, jak jsem ulítl v minulém sloupku a dementuji i na jiném místě tohoto čísla). Čím to? Fachmani jsou oba na slovo, ruku i zobák vzatí - a přesto… Inu, příklad toho, že něco prostě nejde. Každej si tam dělá dost dobře to svoje… ale nesešli se, jak by řekl Vodňanský. Ostatní skladby, šmahem středního tempa, nepřinášejí vzruch ani překvapení, jsou jenom příjemný. Což taky není málo. Takže to není špatná deska. Jenom taková nějaká druhá za tou, co byla před ní. Ještě pořád to jde… Ale bude-li do třetice zvolen stejnej systém kotlíkového guláše s kořením 'kdo co přines', tak to už ti pak teda, Kadle, nevím. (pic)