27. 4. 99 Dinbotche (3.800 m n. m.) -
Peritche (4.400 m n. m.) - Máme před sebou celkem slušný
převýšení a ráno je opět krásně, tak s chutí do toho. Překročíme
Duth Kósi přes dobrodružně vysoký visutý most a mírně stoupajíce
po lehce do kopce ubíhající vrstevnicovité pěšině se dostaneme
do vesničky Penbotche. Trekařů znatelně ubylo, spousta jich
dojde jen do kláštera v Tenbotche a vrací se zpět. Ama Dablam
(6.800 m n. m.) je už hrozivě blízko, všude na nás číhají
a jukají další a další óbrhory. Údolí uzavírá gigantický
masiv Lhotce (8.500 m n. m.) a Lhotce Šar. Přestože to vypadá,
že je to do cíle první části naší výpravy už za rohem, pořád
máme před sebou pár dní cesty a kilometr a půl převýšení.
(A eventuelně pět kilometrů převýšení na vršek) Naopak,
pětitisícovky nad Namche Bazarem se nám vzdalují každým
krokem, a to jsme pořád v jednom údolí. Zkrátka je to dost
veliký údolí. Pochybuji, že někde na světě existuje větší.
Vesnička Penbotche se pyšní jednou světovou kuriozitou -
dostatečně známou všem alespoň trochu věci znalým, a to
- že v tamním malinkém klášteru donedávna vlastnili 'skalp'
yettiho. Fotografii šišatého skalpu uchovávaného ve vitrínce
v malé modlitebně viděl snad každý. Tuším, že o něm první
zprávu přinesl právě Hillary a ihned o jeho pravosti vyvstaly
spekulace. Tvrdilo se, že se jedná o kůži z horské kozy
či jiný padělek, někteří záhadologové byli skálopevně o
jeho autentičnosti přesvědčeni. Všem spekulacím je však
již konec, neboť jej někdo nedávno ukradl. Ještěže jezdí
do Nepálu relativně málo Čechů, jinak by to bylo určitě
na nás. Po občerstvení garlik supem se s Jirkou a s doktorem
české horolezecké expedice na Lhotce, který jde trasu z
Lukly víceméně s námi, vydáváme do kláštera. Jako milovník
záhad považuji za naprostou samozřejmost klášter navštívit
a Jirka i doktor se rádi přidávají. Leží totiž na svahu,
v nejvyšších partiích vesnice, stranou od cesty a ostatním
se do kopce (mimo všechny povinné) nechce. Přece jenom už
jsme ve 4.000 m n. m. a každý krok (s dvanáctikilovým báglem
na zádech) navíc je znát. Nutno však konstatovat, že všichni
udělali velkou chybu - na tom jsme se s Jirkou shodli. Samotný
klášter, cesta k němu, vesnička, která jej obklopuje i pěšina
dál mimo hlavní trasu jsou nádherné. A ty panoramata! Chrámek
v Penbotche je vlastně jenom jedna oprýskaná budova s malým
nádvoříčkem a několika málo notně ošuntělými mnichy. Působí
- včetně svého osazenstva - jako chudý příbuzný chrámového
komplexu v Tenbotche - a tím také dozajista je. Ve svatyni
je skoro tma. V přítmí začouzených trámů sedí starý mnich.
V chrámu je všechno tak, jak to ve zdejších chrámech pravděpodobně
bylo po staletí, nic pro americké turisty. Když stojíte
ve vstupních dveřích, jste na rozhraní dvou světů. Uvnitř
je tma, vzduch prosáklý voňavýma tyčinkama a čas plyne tak
nějak jinak než venku. Jako med. Venku, na pozadí blyštivých
ledovců okolních horských hradeb, se třepotají potrhané
modlitební praporky. Vzduch jen jiskří. Smícháte-li to dohromady,
vyjde z toho mysteriózní, přírodně i lidsky zdařilý kus
naší planety prosáklý mysticismem, tajuplností a až kýčovitou,
drsnou krásou. Přesně to Nepál a Himaláje jsou. Před chrámem
pobíhá spousta ušmudlaných špuntů. S řevem a smíchem před
námi prchají do bočních kamenných uliček a odtamtud nás
pozorují - co se jako bude dít. Kráčíme po 'hlavní třídě',
asi metr široké udusané cestě, obklopené zídkami z nasucho
poskládaných kamenů. Na konci vesnice, což je po padesáti
metrech, je několik stup obsypaných kamennými deskami a
otvírá se výhled do údolí, nad kterým se tají dech. Že stále
otravuji s popisováním krajiny a panoramat zejména. Když
ona je to taková krása, že prostě musím. Po levé ruce věž
Ama Dablam, přímo před námi v poledním slunci září proti
modré obloze špice Tham Sercu (6.808 m n. m.) a za ní bílá
a zjevně hodně těžko dostupná Kang Taiga (6.685 m n. m.).
Za zády masivní hora Tawotche (6.542 m n. m.) a samozřejmě
masiv Lhotce s vykukujícím skalnatým černým vrcholem Everestu.
Dan