Tak se nám to s tou občanskou iniciativou poměrně citelně rozjíždí a s občas hekticky postupující europizací provázenou mnohdy až překvapivě demokratickou cirkulací velikánů i nepatrných, upoutává pozornost některých z těchto hluboce a majestátně neotřesitelná stabilita gigantů exoticky velehorských, kol kterých pak ti nejodhodlanější v touze po dobrodružstvích krouží... Ba co víc, najdou se i tací, co jsou obdivuhodně srdnatě ochotni přinést vlastní kůži na trh v podobě literární. K těm pak náleží i autor následujícího dílu celé cestopisné sady p. Dan Eminger. (fR)
     20. 4. 99 - Praha - Frankfurt am Main - Dháka - Pokukujeme po sobě nejistě v chladném ránu na pražském parkovišti a v duchu odhadujeme, kdo jaký je. Kdo je dobrý, s kým budou potíže s kým bych asi tak chtěl kamarádit.Sympatie a antipatie se navzájem oťukávají. Pár lidí se zná a tak tvoří minihloučky a živě diskutují, aby ukázali, že je netrápí problémy nás - osamělých.
    Nástup do autobusu a několikahodinová pařba na snad čtvrté největší letiště světa, do Frankfurtu. Do toho nad Mohanem. Cestou přijde ke slovu a vhod české špecifikum. Šustí alobaly a mikrotenové sáčky, autobusem se line vůně řízků, klobásek a drahých dovozových paprik. Ve frankfurtské letištní hale se osměluji a jednoho z osamělých oslovím. 'Hele, ty vypadáš, že taky nikoho neznáš, tak to asi vyfasujem společnej stan. Já jsem Dan z Ústí.' Odpověď potvrdila, že 'svět je malý a o náhody na něm není nouze' jak by řekl klasik. 'Dobrý, já jsem Jirka a jestli seš z toho nad Labem, tak jsme rodáci, já jsem totiž kupodivu taky z Ústí.' Při pětimarkovém pivu nakonec zjišťujeme, že jelikož je Jirka doktor, tzv. ušař, tak už jsme se potkali jednou v noci na ušním. Vzpomněl jsem si, jak mýho kluka Filipa, když ho chytlo střední ucho ošetřoval rozespalý, otlačený, avšak sympaticky vyhlížející mlaďas a teď s ním sedím v moderní hale frankfurtského letiště a čekáme, až budeme moci nastoupit společně s exoticky vyhlížejícími domorodci a hrstkou dobrodruhů (to jsme teda jako my) do letadla jedné z nejlevnějších leteckých společností - Biman Air - Bangladesh. V Jugoslávii je válka, Američani to tam tak trošku bombardujou a maj při zabíjení v letovém řádu samosebou před-nost. To dá rozum. Z cca dvanáctihodinového letu je nejdůležitější poznatek, že jsme se zvolna přesunuli do dalšího dne. Ale přeci něco. Utržený prkýnko na letadlovém záchodě, a mýdlo smrdící jako zatuchlý ponožky naznačují, že se řítíme vzduchem do bohaté a vyspělé země, jakou Bangladéš bezesporu je. Indky -Bangladéšky jsou ale překvapivě hezký a nepřekvapivě po muslimsku zahalený, chlapi v sárí nebo v tesilu a nezbytně bílé košili. Všude hodně zlata a dětí. Však také ti co letí letadlem, jistě patří v jedné z nejchudších zemí této planety k hornímu tisíci. Jídla je na můj vkus málo, ale je dobrý a jak mi potvrdil Ríša - náš soudruh vedoucí, který letí do Nepálu s Bimanem už počtvrtý - pořád stejný. Muslimové se na sedačkách v letadle na minikoberečcích ještě pomodlí (samozřejmě směrem k Mecce) a může se promítat film. A film to bangladéšský, natolik zásadní, že je nutno se o něm zmínit. V původním znění s anglickými titulky začíná smrtí jednoho a půl milionu lidí při záplavách Gangy a to včetně manželky a dcerky hlavního hrdiny. Ten - s výrazem hodným protagonisty filmu němého - bloudí mezi mrtvolami a hledá je. Pak děj asi tři hodiny poklidně plyne a kromě jakýchsi nočních válečných hrůz jde jen o radostné události, jako založení nové rodiny, zplození nové dcerky, pití čaje, spánek atd. Zejména poslední jmenované jsou zobrazovány v časové 'zkratce' 1 : 1. Po třech a půl hodinách nehorázných dobrodružství z moře přijdou desetimetrové vlny a všichni opět zahynou. Náš hrdina to ale přežije a to jen proto, aby našel svou opětovně zhynulou celou rodinu, a taky proto, aby o tom mohl natočit film. Asi. Snímek v zásadě špatnej nebyl, ba naopak, byl ponurej až hrůza, ale… Při druhém bangladéšském filmu se všichni Evropani v letadle hroutili.
    Dan