Jsou bezesporu hospody, v nichž se člověk zastaví, projde jimi a v životě si už na ně nikdy nevzpomene. Takovou ovšem teplický Havran není. Poprvé jsem vstoupil do oněch vlídných záměrně oprýskaných cihlových zdí v suterénu někdy v roce 1996. Od té doby prodělal Havran pochopitelně nejednu změnu, ale dojem první návštěvy ve mně zůstává dodnes. V těch dobách tam dělal pingla mj. Jarda Č., zvaný Slizkej Jarda. Poté co zmizel v propadlišti dějin, vystřídala ho o poznání méně slizká barmanka E. S ní jsem U Havrana strávil jeden bouřlivý večer, kdy pak došlo i k milostnému aktu na barové stoličce. Od těch dob je pro mne něco takového nemožné, neboť mám své stálé děvče a barmani tam jsou povětšinou chlapi. Pinglové se pak střídali, zlatým písmem se do historie hospody zapsal Max, v době jehož panství bývalo běžné, že mi hoši z Havrana zavolali ve dvě v noci, abych přišel a pěkně s nimi popařil. Takových výzev nešlo nevyslyšet. Probíhaly zde výstavy významných i méně významných malířů, koncerty kapel, vždy policejně ukončené (díky intervenci báby z prvního patra, která prý 'nemohla spát'), performance i vystoupení divadel. Na zahrádce před hospodou jsme jednoho jara leželi všichni my - kluci, co se spolu kamarádíme a srkajíc své pivo nadávali na prudké dávky slunečních erupcí. Bylo by toho hodně, nač se dá v souvislosti s Havranem vzpomínat, i svou nynější družku jsem poznal... kde jinde než tam. Hospoda je rozdělena do dvou částí, v té menší ještě přednedávnem sedávali levicoví intelektuálové (než se je podařilo vyštvat). Jeden z nich ode mne jednou dostal ránu pěstí. V zadní cimře je šipkový stroj, na kterém můžete (chcete-li) do sytosti excelovat. V místnosti hlavní je pak hospodský fotbálek (takoví ti dřevění paňáci na tyči otáčivé), který hraje povětšinou pohyblivější mládež. Posty pinglů v současné době zastávají mrštný Jaschkič a lakonický Chroust Votický, který Vás - pokud mu budete sympatičtí - i obslouží. Havrana jsem nedávno navštívil spolu s mým nájemníkem panem Rufertem, bratrem známého ústeckého zlatníka a ten si velmi pochvaloval laciný ústecký Zlaťák, který ovšem v současné době U Havrana končí a bude nahrazen pivem nesporné kvality - značky ovšem doposud utajované. Pan Rufert s chutí pojedl šťavnatou klobásu, která je jedním z nemnoha jídel, co je zde možno si objednat. Do hospody jakou je tato, se ale přece nechodí jíst. Havran se nachází v Teplicích v ulici Pod Doubravkou, pokud vyrazíte od teplického nádraží a půjdete pořád rovně, tak tam prostě dojít musíte. Hajzly jsou tu obstojné, snad jenom na chlapském (ženskej ostatně neznám) se dvěma borcům vedle sebe dobře nestojí, neboť je zde takový rožek. Mýtického Havrana definoval pan Rufert - ovšem nikoliv zlatník, ale bývalý horník - slovy Jima Čerta: Havran se nebojí, má silný dráp… a já jen dodávám, že zde neplatí Poeovo Nevermore, ale naopak hrvnovo: Havran? Kdykoliv!!!    (neu)