(věnováno opravdu dobrému filmu: Tygr a Drak)
    Těžko se píše o věcech takřka tabuizovaných, ale je zapotřebí říci naplno, že tak jak se mnohdy krásné chutné a voňavé jídlo po průchodu trávícím ústrojím změní v ohavnou páchnoucí břečku či pastu (finsky se 'hovno' řekne 'pasta'), tak i člověk, po svém zemření se promění v poměrně neestetickou mrtvolu. Kdysi jsem dělal nádeníka spolu s jedním bývalým policistou na důchodku, který na mne jednou spiklenecky mrkl, jestli nechci vidět fotky nahých žen. Poněvadž za bolševika nebyly tyto příliš snadno dostupným artiklem, a mne vždy přece jen nahé ženy trochu zajímaly, rovněž jsem spiklenecky přikývl a druhý den pak nevycházel z údivu. Bývalý esenbák mi totiž přinesl několik snímků, na nichž byly poměrně hezké ženy, měly však jeden problém - nacházely se na pitevním stole a v jejich útrobách se zrovna hrabal soudní patolog (fotografie brutálních vražd nebyly tím co jsem chtěl vidět).
    Smrt je bohužel moment, kdy všechno končí, a v případě neuchopitelnosti času potká zřejmě nakonec každého jednoho z nás, mne nevyjímaje. Jen člověk - blb může o někom tvrdit, že 'měl krásnou smrt', to je nesmysl, to si jenom namlouváme. Smrt je výpovědí o tom, co jsme už nestihli udělat, co už nikdy nezjistíme a vlastní smrtí končí i vědomí časoprostoru. Navíc je vždycky hnusná. Tedy pokud samozřejmě nefunguje ten starý pán, který to všechno vymyslel za týden a třebaže jeho dílo nese všechny známky odfláknuté práce, v samotném důsledku jsme si na to zvykli a máme ho rádi, tedy až na ty, kteří neměli v životě tzv. štěstí. Z nich se pak rekrutují sebevrazi, lidé, kteří svou přítomnost mezi námi dále psychicky či fyzicky neunesou. Má osobní zkušenost se smrtí je sice již zasuta v minulosti, každopádně si na to pamatuji, jako by to bylo dneska ráno. Jel jsem tehdy, 6. dubna 1989 k vojenské posádce v Boru u Tachova, kde snad po mně i něco chtěli. Co tam po mně vlastně požadovali, jak velké vojenské skutky od mé osoby očekávali jsem vlastně nikdy nezjistil, neboť jsem svůj Povolávací rozkaz nechal toho dne propadnout. Osudné ráno mne můj kamarád, jehož budu označovat krycím jménem 'Závoďák' zvážil a odměřil mi osudnou dávku chlorprothixenu se slovy: 'Tohle by Tě nemělo zabít'. Když jsem se o pár hodin později probudil na ARO OÚNZ Cheb, pochopil jsem, že se mi skutečně podařilo jentaktak utéci hrobníkovi z lopaty. Právě díky této zkušenosti se mi podařilo získat nad věcí správný nadhled - kdybych tehdy odkráčel do věčných lovišť, nezažil bych pád bolševika a nástup estébáckého kapitalismu, nedobyl bych několik žen velmi různé kvality, nevyhulil bych několik kamionů cigaret, nepozřel pár tun kuřat a prasat a hovad, nezaložil bych legendární baletní soubor atd. atd. Nic pro lidstvo neodčinitelné by se nestalo, ale osobně bych to pokládal za ztrátu a co je doma, to se počítá. V současnosti, i když jsem se pořád s konečností života nevyrovnal a - jak by řekl i můj guru Josef Mahátmá Botek 'ze smrtelnosti zrovna dvakrát nadšenej nejsem' - vím, že až nastane čas, kdy se mé tělo bude rozpadat pod nápory chorob a dědkovství, půjdu a požádám nejbližšího 'dr. Mengeleho' o euthanasii. Neboť člověk má nesporně právo odejít ze života důstojně a na základě vlastní úvahy, ne zavalen kilogramy vlastních výkalů a vystaven zlovůli ošetřujícího personálu, jak tomu v nejednom případě bývá i dnes. Poučení z toho všeho mám však opravdu zřejmé - v červnu občas slavím své narozeniny, šestého dubna vždy své úmrtiny, resp. jejich demoverzi. A objeví-li se nějaký černoprdelník, jenž bude vyřvávat, že člověk nemá právo sáhnout si na život daný mu tím Satanem zvaným Pámbů co sídlí v Nebi, odpověď je nabíledni: ještě jednou zdůrazňuji, a jako bývalý sanitář v Léčebně dlouhodobě nemocných i vím o čem mluvím, je to každého osobní věc, každý si sám může vybrat, zda chce žít, třeba v bolesti, nebo v omámení, paralyzován na lůžku, s tekutou výživou nozdrou přijímanou.
    Tak nám ten lásky čas pěkně odstartoval, nu a příště se setkáme snad u něčeho trochu veselejšího...
    Váš hrvn