O EXHIBICIONISMU
Dobrý den. Téma mé rubriky je tentokrát jasné jak facka a nebudu Vás tedy zatěžovat dlouhými úvody. Nejdříve si ovšem společně zalistujme v celkem libovolném slovníku spisovného jazyka českého, aby bylo to gro, ten základ, řekl bych jakási jíška tohoto pojednání - zhotovena z kvalitních, vědeckých ingrediencí. Dle těchto pramenů je tedy exhibicionistou ten, kdo trpí exhibicionismem, kdo jej provádí a též to může být záliba ve vystavování citu. Kupodivu slovo 'exhibovat' může znamenat i zapsání čehosi do jednacího protokolu. Z toho jasně vyvozuji, že není třeba brát vážně úředníka, který s brunátným výrazem v gezichtu právě něco nepěkného, co se týká Vaší osobnosti, zapisuje na jakýsi papír. Je to jen exhibík!!! Ale raději bych u těchto ouřadů zůstal u jejich klasických jmen a přezdívek, neb bych tím urážel ty pravé exhibicionisty, v jejichž řadách mám mnoho přátel a mám je tím pádem veskrze rád. A jací oni vlastně jsou? Inu, za denního světla v hlučném provozu měst byste je jen těžko rozpoznali. Snad jen podle toho, že se vyznačují velmi nenápadným, zmateným a introvertním chováním a jednáním. Zpravidla mívají problémy s běžnou komunikací například v trolejbusech, obchodech, poštách atd. Nejednoho z nich pronásledují nepříjemné představy, že se naň všichni dívají. Takové popocházení ulicemi města se proto pro našeho exhibicionismu stává skutečným, nefalšovaným peklem. Jen co za ním pak zaklapnou dveře bytu, hroutí se do křesla, stírá pot z čela a znovu si před očima přehrává všechny hrůzy posledních hodin. Takto přibližně tedy vypadá všední exhibíkův den. To ovšem není to správné označení, neb onen den patřil všem ostatním, jen ne jemu. Podívejme se tedy na protipól a tím není nic jiného, než exhibíkův večer. Na ten se zpravidla těší po celý den. V zaměstnání je ještě nemluvnější než obvykle, na dotazy spolupracovníků nereaguje, nebo zmateně koktá, v očích šílený výraz v předtuše očekávaného. Večer se odehrává v libovolném, kulturně-společenském zařízení, kde mají alkohol. Ještě rozechvělý exhibík si objedná a vypije první dva až tři drinky a veškerý stres a vnitřní zmatek je rázem pryč. (Je samozřejmě též alkoholikem, to už k tomu patří.) Rozšafně pokřikuje na barmanku, rozevlátě korzuje mezi stoly, tu zapózuje, tam zarecituje a pokud zjistí, že odezva je příliš chladná, neřku-li žádná, postupně přidává na razanci. Vše kulminuje kolem půlnoci, kdy již náš malý exhibík stojí na pódiu, hlava nehlava řeže do vypůjčeného hudebního nástroje, jehož nešťastný majitel vyplašeně pomrkává na právě probíhající destrukci svého strunného, klávesového, či jiného miláčka. Záchrana nastane až v okamžik, kdy exh. rozezná mezi přítomnými redaktora místního plátku a jde mu poskytnout rozhovor o čemkoliv, jen aby se zase mohl potěšit sám sebou v pondělním vydání. Zhruba ve dvě ráno jej lze ještě spatřit při poskakování po rantlu městské šatny a následném rozdávání autogramů vožralým sasským turistům. Poté se náš hrdina nevšedních večerů odebírá ke spánku, který si tentokrát plně zaslouží. ZDDR - odborník

P. S.: Pokud někdo ze čtenářů nalezne v textu sám sebe, tak se tomu nedivím. Berte prosím tento jako úvod do seriálu 'EXHIBICIONISMUS a jeho slavní protagonisté', s nímž se budete v rámci mé rubriky setkávat již od příštího čísla NÚP.