Ladislav Tycler - významná osobnost veřejného života nejen v našem městě, ale v celém kraji, vynikající učitel, čestný člověk. Byl velmi dobrým učitelem i vzorem, dodnes na něho bývalí žáci vzpomínají s láskou a obdivem. To se podaří málokterému učiteli. Ladislav Tycler se narodil 30. ledna 1907 v Dolním Ročově na Lounsku v učitelské rodině. Po absolvování učitelského ústavu v Žatci začínal na obecné škole v Komořanech u Mostu. Současně pracoval v Dělnicko-tělovýchovné jednotě (DTJ), byl vychovatelem. Jako učitel se snažil pomáhat dělníkům. Nastoupil vojenskou službu a po jejím skončení se vrátil zpátky. Měli ho tam rádi a také on tam byl spokojený. Plně se věnoval práci v DTJ, hrál ochotnické divadlo, ve škole loutkařil, řídil smíšený sbor. Pilně navštěvoval zkoušky Pěveckého sdružení severočeských učitelů v Mostě. Měl řadu přátel mezi horníky. Byl pln obdivu a úcty k T. G. Masarykovi a k legionářům. V r. 1932 učil na obecné škole v Mostě. Měl rád vycházky do Krušných hor. V Mostě se také oženil (1934) s učitelkou Boženou Chmelíkovou. V té době zažádal o definitivní místo v Trmicích. Na tamní škole byl od začátku spokojený a opět se plně zapojil do veřejného života. Pokračoval v DTJ a byl aktivním členem v sociální demokracii. Pravidelně psal do ústeckých novin. V době okupace pohraničí se s rodinou stěhuje na Berounsko, kde také učil. Po skončení války se ihned do Ústí vrátil a okamžitě se zapojil do práce. Stal se ředitelem měšťanské školy. Velmi činný byl i v dění politickém. Měl řadu významných funkcí - např. poslanec Zemského národního výboru. V r. 1948 se na sjezdu strany jasně přiklonil k pravicovému proudu. Období bezpráví těžce nesl. Byl nucen vzdát se funkcí. Ředitelovat mu zatím bylo dovoleno. Pedagogické činnosti se věnoval s láskou, práce ve škole ho bavila. Nastalo těžké období, byl zbaven místa ředitele a převeden na školu do Předlic. Tam učil do 1. 11. 1954. Přímo ze školy si ho během vyučování odvezli příslušníci StB. Tak začala největší životní kalvárie. Byl zatčen, obviněn z protistátní činnosti, následovaly výslechy a byl označen za velezrádce. Po 5 měsících rozsudek zněl - 8 let odnětí svobody a ztráta majetku. Dcera na první setkání s otcem vzpomíná s hlubokým smutkem. Dříve silný vysoký muž, nyní vyhublá, zhroucená postava, oblek na něm jen visel. Směli s ním mluvit jen 5 minut. Následovala místa: Vykmanov u Jáchymova, Ostrov nad Ohří, Leopoldov na Slovensku… ta nejhorší komunistická vězení. S těžce podlomeným zdravím byl podmínečně propuštěn 5. 3. 1959. Stále mu hrozilo zatčení, nikde ho nechtěli přijmout do práce. Tu nakonec dostal v ústecké chemičce, v jednom velmi nebezpečném provozu. Zdravotní stav se zhoršoval. Jen krátce mu bylo nabídnuto místo učitele v rodném Ročově v dětské psychiatrické léčebně, protože nikoho nemohli sehnat. Tam pak působil až do důchodu. Na konci 60. let se dočkal rehabilitace, ale během normalizace soud rozhodnutí zrušil. Až do konce života se spravedlnosti nedočkal a trápil se tím. Zemřel 29. dubna 1973 ve věku 66 let. Rehabilitován byl v r. 1990. Celý život zasvětil práci, měl silný smysl pro spravedlnost, demokracii a pravdu. Jeho památka by neměla být zapomenuta. Mgr. Marie Peterková