Největší rozmach Trmic se datuje od poloviny 19. stol., kdy byla zahájena plánovitá těžba objevené zásoby hnědého uhlí. V l. 1858 - 59 dochází k otevření nového Nosticova hlubinného dolu Alžběta - Elisabeth (průmyslový způsob těžby - 40 m hluboký, se slojí o mocnosti až 13 m, po r. 1945 ‘Důl Květen’, hlubinnou těžbu ukončil 1956, v l. 1949 - 67 těží povrchově s průměrnou roční kapacitou kol. 360 tis. tun), zabral mnoho starších, zaniklých šachet. Horníci pracovali ve 12 okolních dolech a těžili ročně 100 tisíc tun uhlí. To se přepravovalo koňskými potahy k Labi na čluny. Přepravu uhlí zrychlila výstavba ústecko-teplické dráhy (1858) a bělské (1874). Kvůli uhlí se také rozvíjel textilní a strojírenský průmysl. Trmice měly štěstí i ve válečném roce 1866, kdy pruské jednotky prošly městem bez násilností a drancování. Roku 1880 měly Trmice 2.545 obyvatel. Největšího počtu dosáhly v r. 1930, a to 7.593 obyvatel. Roku 1880 se k české národnosti hlásily jen 23 osoby, v r. 1930 již 2.318 obyvatel.
S výstavbou elektrárny v těsné blízkosti Alžběty se začalo koncem 19. stol. V polovině r. 1899 byl její provoz zahájen. Nesla název ‘Městská elektrárna ve správě rady města’. Měla za úkol dodávat elektrický proud do městských domácností a veřejného osvětlení ve městě, dále pro městskou tramvajovou dopravu a část energie i místním závodům. Po r. 1922 začala elektrárna sloužit jako teplárna pro nově zaváděné dálkové topení. Ústí n. L. bylo jedno vůbec z prvních míst, kde bylo dálkové topení zavedeno. R. 1962 byl provoz kvůli exhalacím ve městě zastaven. Také doprava uhlí hrála svoji roli. Dováželo se nákladními tramvajemi z tehdejších dolů v Dělouši.
V r. 1912 byla postavena jedna z nejdelších tratí vedoucích mimo město. Začínala u hlavního nádraží a měla řadu zastávek a otevřený nástup, takže se dala občas ‘chytit’ i po opuštění stanice. Jízda trvala celou hodinu, jízdenka (obsluha průvodčími) stála ve staré měně 2,50 Kčs. Trať byla využívána v létě i v zimě. V létě turisty a sběrateli lesních plodin, v zimě pak lyžaři. Konečná stanice se nacházela pod železniční zastávkou Telnice. Pak už se pochodovalo pěšky, byla to ale romantika. Jednou ze zastávek byla právě Dělouš, ještě dlouho po 2. světové válce stálo na palouku vedle státní silnice mohutné dělo. Helena Borská