10. 5. 99 - Tangdang (4.700 m n. m.)
Údolí z kompaktních skal uzavírá ledovec, ještě nedávno asi spadající až do jezera, dnes z něj vytéká nádherný vodopád. Podmračené počasí, černé skály, led, kalná voda a otevřená - jakoby rozrytá - moréna vytvářejí ponuře bolestivou atmosféru. Kam dohlédneme, vidíme jen obraz zkázy. Zcela jasně si uvědomuji, že v porovnání s nekonečnou rozlohou hor všude okolo, se tady vlastně skoro nic nestalo. Za pár stovek let zaroste obnažená suť řídkou trávou a mechem a bude zase všechno, jak má být. Hory jsou totiž takřka věčné a nerozbitné. Doutnákovi nějak není dobře, a tak se vrací stejnou cestou zpátky, Honza a já se rozhodujeme k sestupu nestabilní sutí až k jezeru. Když řeknu, že je to docela nebezpečný podnik, není to vychloubání. Sestup vcelku nedávno utrhlým břehem bývalého jezera mezi zcela volně loženými balvany (od 1 cm do 5ti m, to vše propojeno jakousi uschlou jílovitou spraší) se odehrává v oblacích žlutého prachu a za mohutného nedobrovolného shazování volných (tedy prakticky všech) kamenů, na které šlápnem. Rozestupy a čekání na druhého vždy minimálně 20 metrů bokem od místa sestupu, zajišťují alespoň NĚJAKOU bezpečnost. Snad. Jsme dole u hladiny zbytků kalného jezera. Pár mužiků signalizuje, že rozhodně nejsme první, kdo toto dílo zkázy zatoužili spatřit přímo u zdroje. Pravdou je, že co se tady stalo, vypadá zespoda ještě impozantněji a velkolepěji, než když jsme na celou situaci shlíželi ze zdravé morény. Musíme si na chvíli sednout, abychom dokázali nasát atmosféru tak obrovského přesunu gigantického množství materiálu, který tady proběhl. Stometrové šikmé stěny složené z miliard balvanů, zapíchaných do již zmíněného jílu, tak jak se v moréně ukládaly možná miliony let, se nám hrozivě tyčí nad hlavou a zejména napůl vystrčené balvany o velikosti skříně, či nákladního auta, nám na klidu moc nepřidají. Materiál připomíná slepenec, tak jak ho znám třebas z Meterory v Řecku, s tím rozdílem, že tam se po oblázcích dá krásně lízt a tady by to v pohodě rozhrabaly slepice. Snažíme se raději moc nedýchat, abychom nějaký z těch tunových dárečků, číhajících nám nad hlavami, neuvedli do pohybu. Napadá mě, že co se rozprostírá kolem nás, je naprosto unikátně mrtvá krajina, která ještě nestačila být oživena ani známými životními držáky - mechy. I když nějaká ta bakterie by se už určitě našla. Každopádně myslím, že spousty vědců by daly nevímco, aby si tu mohly zastudovat Dan