‘Vážit si musíme nejen zakladatelů Sokola - Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera, ale i těch, kteří jejich myšlenky uváděli ve skutek, tedy těch, kteří to dělali a uváděli v život tady v Ústí n. L.’ Tak začíná vzpomínání bratra Vojtěcha Šnorka - významného učitele a nadšeného vyznavače sokolských myšlenek. Narodil se 12. března 1920 v malé vesnici Bzí v jižních Čechách (okr. České Budějovice). Vyrůstal v početné rodině. Tatínek byl zedníkem a maminka se starala o domácnost a malé hospodářství. Vojtěch měl ještě 5 sourozenců. Po ukončení měšťanské školy - na doporučení učitelů - souhlasili rodiče s dalším studiem. Na přijímací zkoušky se vydal - poprvé vlakem - až do Mukačeva na Zakarpatské Ukrajině. Na studium byl přijat. Během 4. ročníku (1939) došlo k převratu, území převzali Maďaři, a tak se složitě - přes Polsko - vrátil domů. Maturoval r. 1940 v Kroměříži. Učitelská místa nebyla. Jeden rok učil zdarma v okr. Týn nad Vltavou. Asi 2 roky byl nezaměstnaným. Pracoval buď u rodičů, nebo v lese. V r. 1942 získal místo v Jílovém u Prahy, nejdříve na obecné škole, později na měšťanské. Učil přírodopis, chemii a fyziku. Dokončil kvalifikační zkoušky, po nich byl přeložen do Zbraslavi. Krátce nato byl ještě totálně nasazen v podzemní továrně v Praze na Smíchově. Konec války prožil u rodičů. Uposlechl tehdejší výzvy a odešel učit do pohraničí. Sám na toto období vzpomíná: ‘Do Ústí jsem přišel jako mladý 25letý učitel r. 1946. Neprodleně jsem se přihlásil do sokolského oddílu mladých mužů, který tehdy cvičil v Masarykově škole na Klíši. Náčelníkem byl bratr Tomáš Dvořák. Stal jsem se brzy cvičitelem starších žáků. Oddílovým vedoucím byl bratr Oldřich Glos (úředník finančního úřadu). Cvičili jsme 2x týdně a sdružovali až 80 cvičenců, kteří si cvičení oblíbili, možno říci, že je milovali. V oddíle panovala kázeň a přesnost. Pokud někdo rušil nácvik, byl ihned poslán domů. Na následující cvičební hodinu ho pak obvykle přivedl otec s žádostí, abychom syna opět přijali mezi sebe. Bratr Glos s oblibou na konci hodiny zavelel sed na zem a vštěpoval cvičencům zásady sokolské morálky. Po našem cvičení následovalo cvičení dorostenců, kterých byla plná tělocvična. V prvém družstvu cvičil např. Emanuel Kodat, dnešní starosta Sokola. Sokol byl bohužel brzy zakázán. Muži se pak scházeli v menším počtu pod vedením bratra Hansvencla. Tato neutěšená doba tu trvala až do r. 1968.’ V Ústí začal jako učitel V. Šnorek působit na škole u Smetanových sadů r. 1946, ve stejném roce se oženil a r. 1947 se mu narodil syn Miroslav. Později působil jako zástupce ředitele 5. ZŠ a ZŠ v Trmicích. V r. 1969 se stal ředitelem 6. ZŠ. Nebyl členem komunistické strany, a tak byl r. 1973 z ředitelského místa odvolán. Dlouhá léta učil matematiku a fyziku na 23. ZŠ při PF v ul. České mládeže. Byl cvičným učitelem pro budoucí učitele a okresním metodikem fyziky. Pro řadu z nich byl svými vědomostmi a čestným postojem v kritické době příkladem. Vrátím se ještě k jeho sokolské činnosti. R. 1968 byl členem přípravného výboru, který brzy sestavil cvičitelský sbor a Sokol opět zahájil činnost. Zaměřili se hlavně na cvičení v tělocvičnách. Věnovali se i tradičním sokolským společenským počinům. Příkladem byly Šibřinky. Ráz i provedení těchto slavností v krajích bylo slavnostní a důstojné. Na tato zviditelnění Sokola vzpomínal velmi rád. Bohužel, příznivá doba však brzy vzala za své. Obnovená sokolská jednota byla opět začleněna do sjednocené tělovýchovy. Cvičilo se sice dál, ale o obsahu sokolství se mluvit nemohlo. Po listopadu 1989 Sokolové zase začínali. V. Šnorek se stal členem nového výboru, byl zvolen místopředsedou a vzdělavatelem. Obětavě se zapojil do sokolských aktivit. Stal se členem sokolské - tzv. Staré gardy, aktivním členem oddílu - muži. Věnoval se také přípravě přednášek o M. Tyršovi i o historii Sokola v Ústí n. L. Při oslavách 110. výročí TJ Sokol v Ústí n. L. (2004) byl za svou činnost právem vyznamenán. Po těžké a dlouhé nemoci 22. ledna 2005 zemřel. Vojtěch Šnorek celým svým životem plnil zásady sokolského hnutí. Jako vynikající učitel byl příkladem pro řadu generací žáků i kolegů. Jistě na něho nezapomenou. Mgr. Marie Peterková