Možná to někomu zpozdilejšímu bude připadat, jako bych se chtěl chlubit, že mám kuchyni. Já mám ale dvě kuchyně, jednu ve městě a jednu na vesnici - a chlubit se tím nehodlám, protože jsem někdy až přehnaně skromný. Také na tom, že je vlastním, nemám vlastně vůbec žádnou zásluhu, tak bych se jen holedbal cizím peřím, což by bylo jistě tristní. Hospodu ve své vesnické kuchyni jsem však otevřel z prozíravějších důvodů: smějí tam jen lidé, které mám rád, takže tam nenarazíte na socialisty či jiné kriply. Také se tam smí kouřit. V podstatě se kouření od návštěvníků vyžaduje, protože nemám, světe div se, příliš mnoho nekuřáků ve svém přátelském okolí. Hospoda v mé kuchyni je taková záchranná bašta - až se u nás lidé pomatou jako v Irsku či Itálii, a sledujeme li naši vládu trotlů, není do toho zase tak daleko - až kouření vymizí z našich hospod, vyšlu signál a všichni nikotinuchtiví lidé se budou scházet na mém panství v Lukově. Někdo namítne, že něco takového u nás nehrozí a já dím: A co například ten pošuk, ten fantickej starosta co zakázal v městskejch prostorech v nějakym prdelákově hulit? První vlašťovka! Ne každé město má to štěstí jako Teplice, v jejichž čele stojí rozumný primátor s velmi tolerantním postojem k nikotinu. Třeste se ubozí, protikuřácké křížové tažení započalo, kdyby raději protikuřáčtí jezuité místo toho svého drozdího ševelení a znepříjemňování života huličů raději vymysleli něco proti rakovině. To jim ale jejich tři buňky mozkové kůry nikdy nedovolí - a proto v dobách pozvolna vítězícího zla a protinikotinového fašismu - nashledanou v mé začouzené kuchyni. (hrvn)