u MÁTE PROBLÉMY S DĚTMI? - Nevíte kam se obrátit, kde hledat potřebné informace? Jakou pomoc vlastně potřebuji, kdo mi poradí? To jsou časté otázky rodičů v problematických situacích v různých fázích výchovy dětí. Často bezradně přešlapují a obávají se, že nebudou vyslyšeni, pochopeni. A někdy přitom stačí drobná pomoc či rada, která odkloní, zmírní nebo dokonce rozpustí rodící se problém. Jak ale postupovat? Řada občanů se doptává blízkých, kam jít, koho o pomoc a radu požádat. V Ústí n. L. naleznete instituce a organizace, které podobný ‘klíč’ k vyhledání nejlépe se hodící služby nabízejí. Na Magistrátu města Ústí n. L. můžete oslovit například Odbor péče o občany, který spolupracuje s se skupinami odborníků v konkrétních oblastech. Zde získáte aktuální Katalog sociálních služeb, kde si můžete vybrat z řady kontaktů. V oblasti péče o děti a mládež zde působí také tzv. ‘Koordinační skupina za oblast sociální pomoci a péče o děti a mládež’ složená ze zástupců nestátních nezisk. org., dlouhodobě pracují s dětmi a mládeží, jako například Spirála - centrum krizové intervence, Oblastní Charita se svým centrem Světluška, YMCA v Ústí n. L., Dobrovolnické centrum, Dům dětí a mládeže a další. Do Koordinační skupiny dále dochází několik ředitelů mateřských a základních škol, Poradenského centra služeb pro děti a mládež, Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí a dalších specialistů. Rodič se sem může obrátit, je zde zajištěna vzájemná informovanost a dostane aktuální a adekvátní informace. Koordinační skupina nejen podá potřebné informace, ale mapuje, jaké služby v Ústí n. L. nově vznikají a podporuje vznik těch, které jsou potřebné. Na Ústecku chybí rodinní terapeuti, ambulantní i lůžková dětská psychiatrická péče, která je již řadu let postrádána (rodiče musí za svým lékařem či hospitalizovaným dítětem dojíždět do jiných měst) a škála preventivních a volnočasových aktivit pro děti různého věku. Na druhou stranu již existuje řada nabídek, které rodič potřebuje znát, aby se mohl rozhodnout, kam se svým dítětem půjde. Vedle cílové skupiny dětí a mládeže se obdobně setkává dalších 8 skupin, které čítají více než 100 zástupců organizací poskytujících na Ústecku sociální služby - oblast pro pomoc a péči o mentálně, zdravotně, duševně postižené, etnická skupina a další. Pro bližší informace se obraťte na Odbor péče o občany Magistrátu města Ústí n. L. Váš dotaz bude postoupen do té konkrétní Koordinační skupiny nebo se budete moci zúčastnit v roli hosta některého z nejbližších jednání a informace si získat osobně. Mgr. Lenka Černá - manažerka KS děti a mládež
u DÁLNICE D8 POD ČAROU - V mediálních kampaních se mnohé opisuje, nebo z různých důvodů zamlčuje i viditelně lže. Čert aby se v tom pak vyznal. Ale záleží na těch kterých novinách i na novinářích samotných, jak se k danému problému postaví a k čemu se propůjčí. Chci se zmínit o tom, o čem se v médiích o dálnici D8 nepíše. Nebudu psát o anonymech, které dostávají Děti země (www.detizeme.cz), kde jsou osočováni a obviňováni např. za všechny mrtvoly na komunikacích. Pozoruhodné je také různé navyšování let a miliard vinou ekologů. Před několika týdny šlo při variantě Kubačka (tunelkubacka.ecn.cz) o prodloužení o 2 až 3 roky, pak o 4 i o 5 a stále víc. Už miliardu prý stála příprava a více než miliardu budou stát ekologická opatření. Za tu první by měl být někdo osobně odpovědný, a ke druhým by nemuselo dojít právě tunelem Kubačka. Jistě nemálo peněz stála propagace, že dálnice krajinu zkrášlí, že zvolená varianta je nejekologičtější a teď už dokonce že ekologicky napomůže krajinnému rázu. Nepíše se, jaké následky mohou být v extrémně složitém úseku přes České středohoří. Podklady a odborné studie ŘSD ČR (www.rsd.cz) se o nich nezmiňují. Budou tedy náklady na skutečné a ne ideální podmínky vyšší o miliardu, o 2 nebo o víc? A jaké budou časové skluzy? Kdo pak ponese odpovědnost, že se zvolila varianta dálnice méně šetrná ke krajině a přírodě i přesto, že časové a finanční parametry převýší dnešní předpovědi investora? Proč se má i po dokončení dálnice monitorovat? Je to běžné i u ostatních dálnic? A pokud pak dojde k sesuvům, kolik budou stát? A pak existují tzv. negativní externality. Bývají už dnes v odborných studiích pod čarou. Jaké kvalitativní a kvantitativní újmy dálnice způsobí unikátní krajině evropského významu a tím nám všem. Bude v budoucnu České středohoří ještě spadat do kategorie Chráněných krajinných oblastí, když ho protne dálnice? Jaké to může mít další dopady pro obce, kraj, stát? Ztratí potenciální rozvoj turismu v regionu, tak zatíženém průmyslem? Nařídíme stromům a rostlinám, aby dál rostly v narušeném ekosystému? Bude se zvěř radovat z ekoduktů pro přechod…? Věra Bartošková (verabar@volny.cz)
u LITERATURA V DIVADLE - v novém dramaturgickém plánu ‘nového’ Činoherního studia je poměrně široký prostor věnován literárním akcím. Po lednovém čtení mladé autorky Kateřiny Rudčenkové se v únoru ústeckým představil Jaroslav Rudiš (www.aloisnebel.com), autor, který tady na severu rozhodně nebyl poprvé (četl např. v Circuse, v bývalém klubu Metro nebo v děčínské knihovně). Rudiš se v průběhu několika minulých let stal hvězdou českého literárního nebe, především kvůli prestižnímu ocenění Cenou Jiřího Ortena a úspěchu dnes již kultovní novely ‘Nebe pod Berlínem’. Nutno poznamenat, že bez péče vydavatele Joachima Dvořáka - Labyrint (www.labyrint.net), který při propagaci svých ‘koní’ a jejich děl používá chytrých marketingových tahů, by se Rudiš do povědomí tak široké veřejnosti asi nedostal. Na druhou stranu i on sám ví, co platí na diváky, kteří by jinak na klasické autorské čtení přišli jen jednou. Rudiš miluje kromě železnic i rock, a jím inspirován čte podmanivým zvučným hlasem, nestydí se, doprovází se gesty, zvyšuje hlas a někdy i zpívá! Navíc je výstavba jeho juvenilií vcelku nekomplikovaná. Jak ‘Nebe pod Berlínem’, tak i načrtnutá novinka ‘Grandhotel’, z které 15. 2. (út) četl vyprodanému sálu foyer ČS, má silný a jednoduchý příběh, který se skládá z jednotlivých mikro-příběhů, nesoucích se na vlně pohodového humoru, plného odkazů na sdílené socio-kulturní povědomí jeho současníků okolo 20 - 35 let (např: v holandských coffeshopech se Čechům neřekne jinak než potápěči, protože, jak jsou zvyklí na špatnou trávu, drží ten brutální skunk v plicích půl hodiny, jako lovci perel, kteří se pouštějí do hlubokých vod se zadrženým dechem…). Pokračuje tedy v tradici Haška a Hrabala, která tak platí na Čecha, odkojeného hodinami prosezenými u piva, kde se to pábitelskými příběhy jenom hemží. Po Rudišově čtení následoval inscenační náčrt hry, kterou ČS podle ‘Nebe pod Berlínem’ chystá na jaro. L. Noha, N. Gáčová, M. Matějka a I. Rimský četli a gestikulovali výborně, bylo to však trochu dlouhé. Kdyby se četly jenom vybrané kousky, asi by to diváci ocenili více. Jarobal (jaroslav.balvin@volny.cz)
u VE STŘEDU 9. 2. 05 jsme vyrazili za kulturním zážitkem do haly TJ Chemička na poměrně slušně propagované turné Snowboarďáci, jinými slovy hudební vystoupení interpretů, jejichž skladby tvoří soundtrack k dnes již kultovnímu snímku. Z nejznámějších snad vhodno zmínit Dana Bártu, Lenku Dusilovou a silné zastoupení z kapely Monkey Business. Celé vystoupení doplňovala předkapela ROHlick, jejímž frontmanem - dle reakce mladistvého publika - jednoznačně je Vojta Kotek, jeden z hlavních aktérů již zmiňovaného filmového kusu. Výkony interpretů byly (jak jinak než) suverénní a za pomoci neméně suverénní aparatury nabízely expresivní prožitek. Pro poněkud nižší hudební kvalitu skupiny ROHlick budiž omluvou, že v podání, v jakém se na vystoupení prezentovali, zkouší sotva měsíc (dle Kotkových slov). Navíc, publikum si Vojtu prostě žádalo, a tak za lehce podprůměrných tónů vytvářelo nevídanou atmosféru. Pokud jsme již nakousli otázku odhadem 500členného publika: tu aktivnější část tvořilo, dle očekávání, velmi mladé osazenstvo věkového průměru kolem 14ti let, poněkud pasivněji a znuděně působili rodiče, kteří často po náročném všedním dnu toužebně očekávali konec vystoupení a odvoz křepčících ratolestí domů. Nic významného se celé záležitosti vytknout nedá, nikoho nelze vypíchnout a povýšit jeho výkon nad ostatní. Podtrženo sečteno, pro co si lidé přišli, také dostali a v plné parádě. Smůlek & Monika
u GULO ČAR-ovali v NÁROĎÁKu - Kolem 20. h to nevypadalo na kdovíjakou návštěvnost - ‘klasika, dyž to tady lidi moc neznaj’, řikám si vycházeje z více ‘nedoceněných’ akcí (např. Oskar Petr + Eggnoise) v Národním domě UL. Nakonec se sál dost slušně naplnil, převážně tedy romským publikem a taky díky jemu, páč my ‘bílí’ (jak podotkl ředitel ND p. Dostál) sme ten večer tancovali za ‘menšinu’... Pohoda, já s tim problém rozhodně nemam, pakliže někdo neprudí a je úplně jedno, esli je ‘bílej, černej, žlutej, nebo třeba modrej’. Brňáci set odpíchli poklidným delším jazzováním, které by se neztratilo ani na tu konaném Mezinárodním Jazz & Blues Festu, aby přešli v energií nabité funky, resp. soul funkovou hudbu silně ovlivněnou cikánskou melodikou a harmonií (viz www.unikat.cz/gulocar) v přijatelně chytlavém popovém hávu. Škoda Glory Days, představuji si možné jiskření po srážce těchhle 2 ansámblů. V počtu 10 (uvádějí ale 9) - ságo, trubka (jediní bílí členové kapely, jenž zahřívala pódium J. Brownovi 4. 9. 04 v Praze!), klávesy, bonga, basa, kytara, bicí a 3x vokál (2 chlapíci a 1 žena) předvedli jízdu, který se jen těžko nezúčastnit. Texty nelehko si zpívati, neb vycházej z tradiční romské poetiky a jsou také v romštině interpretovány. Přiznávám, padli mi do woka, protože ‘když to v sobě někdo má, tak se s tim halt nedá dělat nic jinýho, než to přijmout’ (myšleno muzikanty). Nutno taky uznat, že od ostatních, co to maj pravděpodobně taky v krvi, bych čekal větší odvaz, ale možná se v ND necejtili nejlíp, kdo ví… Den po Mňáze, tj ve středu 16. února 05, další parádně strávenej večer u nás pod Labem. Díky, Gulo Čar za výkon i p. Dostálovi za pozvání. ‘Pačas - Věříme!’ - že se brzo uvidíme... Emilio@ukp98.cz, foto: Kryštofotí (www.freemusic.cz)
u KULT7: S den1(19. 1. 05) - Tak i letos se Circus Team s kapitánem Q. rozhodl, že nás v lednu zahřeje kvalitním divadlem. I když hned na první skeč prvního festivalového dne vyhnal diváky mrznout před Národní dům, kde celý program uvedlo Lachtaní divadlo Honzy Kovaříka. Asibal, spolupracovník redakce, který šou viděl, nám řekl: ‘Lachtaní ansámbl předvedl parodickou variaci na pohádku o Červené Karkulce. Vlka, babičku i Karkulku hráli muži v pytlích. Pohybovali se jen vleže a vydávali lachtaní skřeky. Ansámblmajstr jim čtením textu pohádky určoval role a řídil jejich přesuny na scéně. V podstatě nikdy neudělali to, co chtěl, protože přeci nejsou herci, nýbrž lachtani…’. ‘Ano, ano’, pokračoval Damubal, divadelní kritik, ‘…v tomto paradoxu tkví zřejmě komické gro souboru. Mě však lachtaní divadlo nepřesvědčilo. Lachtaní kreace byly celkem nezajímavé, groteskní efekt jejich hlasu se vyčerpal po třech skřecích a zbytek byla prostě nuda. Pro děti, na jarmark, to ano. Ale uvádět festival alternativního divadla? Pravdou je, že podstatou do pro tento rok pořadateli zvolené dramaturgie - většinově komediální, jarmareční a loutkařské - lachtani patří. Kvalitou však nikoli.’ ‘Asi na tom něco bude, co pan kritik povídá. Já jsem se totiž při lachtaním představení bavil spíše postoji a akrobatickými kousky fotoreportéra Janni Vorlíčka, který lovil snímky jako o život’, shrnul Asibal. O co méně byli tito pánové spokojeni s venkovním vystoupením, o to více se rozehřáli uvnitř, spolu s publikem, čítajícím na 100 - 150 hlav. Na představení ‘Rocky IX’ pěli oba chválu. ‘Divadlo Buchty a loutky (www.divadlo.cz/bal) jsou vedle Divadla bratří Formanů (www.formanstheatre.cz) českými loutkovými špičkami, uznávanými i v zahraničí’, informuje Damubal. ‘Na rozdíl od Formanů nevycházejí z pohádek, ztvárňovaných tradičně loutkovým divadlem. Zde předvedli variaci na známý americký film o boxerovi Rocky. Vyextrahovali z něj příběh prohry, lásky a souboje, čímž poukázali na jeho pohádkový, tzn. mýtický základ. Ten je v akčních filmech tohoto rázu vždy přítomen, přestože si to pod nánosem ran a kopanců není vždy snadné uvědomit. Divadelníci přišli s řadou původních gagů, kterými známý děj ozvláštnili. Velký komický efekt vzbuzovali samotní nositelé charakterů, loutky: staří plyšáci, zvířátka, Rumcajs, no haraburdí sebrané na půdě, v bazaru, v popelnicích, prostě kdovíkde. Tím, že soubor dopustí, aby loutky představovaly postavy libovolně, bez zjevné podobnosti či příbuznosti, bouří se proti podstatě loutkového divadla vůbec. Využití starých nepotřebných krámů ve hře úzce souvisí s čerpáním námětu z brakového filmu. Buchty a loutky recyklují to, co bylo odsouzeno k opovržení, zapomenutí a zániku, dávají tomu nový význam, hledají jeho spojitost se základními lidskými hodnotami, dávají tomu nové významy a souvislosti a navíc to dokáží udělat takovým způsobem, že se všichni diváci smějí až se za břicho popadají.’ Po představení v Národním domě se Asibal ruku v ruce s Damubalem odebrali do klubu Circus. Zde bylo již plno. Zábavu obstaralo divadelní sdružení DNO (www.divadlo.cz/dno) z Hradce Králové. ‘Zjevně kamarádská partička dávala drobnější kabaretní gagy a zábavné písničky. Udržela si energetické tempo po celé přes hodinu trvající vystoupení’, uvedl Asibal. ‘Scénky měly proměnlivou kvalitu. Možná by bývalo bylo lepší, kdyby toho zahráli méně. Divadlo DNO má zvláštní poetiku, která lavíruje, řekl bych, mezi starým a novým humorem. Jako by šlo o partu přestárlých skautíků, kteří už pijí alkohol a souloží, ale pořád ještě mluví slušně. Duše DNA, Jiří Jelínek, nastupuje v blízké době jako režisér brněnského divadla Husa Na Provázku (www.provazek.cz), kam si ho vybral Vladimír Morávek. Je otázka, zda DNO zanikne, nebo se udrží, každopádně to možná pomůže vyřešit to napětí, které jsem zmínil’, řekl redakci Damubal. Po představení se pustil spolu s Asibelem do odvážného tance za zvuků setu Dje Hoffeeho.
* den2 (20. 1. 05) - Druhý den artfestivalu Kult byl pro mě zklamáním. Lachtani se sice předvedli trochu lépe než při zahájení, nejdříve tak, že si nenárokovali pozornost diváků, pouze se převalovali na pódiu Národního domu a vydávali skřeky, a posléze za použití multimédií. Následovala hra ‘Romeo a Julie’ divadla ANPU, spřízněného s uznávaným Divadlem bratří Formanů. Podobně jako Formani i ANPU si vybírá klasická témata, aby je pak ztvárnila originálním pojetím loutkohry, za využití multifunkčních opon a loutkových scén, intervence samotných vodičů loutek - herců a různých dalších triků, rozvíjejících ‘kamenné’ normy loutkového divadla. Zkrácený Shakespearův příběh byl v pojetí divadla ANPU zasazen do příběhu pouťových nomádů, manželské dvojice, která se svým představením objíždí sály a náměstí už po 20 let. Z povahy řemesla charakteristický smutek této komediantské dvojice hraničil podle mě v jejich ztvárnění s unylostí a neumětelstvím, které pak celé představení poněkud devalvovalo. Jako by se jim opravdu hrát nechtělo. Připočteme-li několik chyb a přeřeků, a to, že pasážím v angličtině nebylo rozumět kvůli huhlání herců, šlo o velice slabý výkon. Následující představení herecko-tvůrčí mužské trojky Krvik Totr (www.krviktotr.cz) v Circu byl úplným propadákem. Pánové jako by zůstali na úrovni gymnaziálních scének a vydávali to za umění. Chlapáckým a hospodským vtipům se smál málokdo, nejúžasnější na věci bylo, že herci zůstali bez patřičné odezvy klidní až do konce. Ono při nasvícení reflektorem je strašně těžké odhadnout, co se děje v sále, to je jasná věc. Jarobal (jarobal@seznam.cz); foto: Jiří Needrle (MF Dnes)
u NADAČNÍ JMĚNÍ VZROSTLO o dalších téměř 8 milionů korun - Na konci r. 2004 obdržela Komunitní nadace Euroregionu Labe (www.komunitninadace.cz) další příspěvek z Nadačního investičního fondu (www.vdv.cz/nif.html) ve výši 7.899.000 Kč, který je určen jako vklad do nadačního jmění. Nadační jmění Komunitní nadace tak již převyšuje 45 milionů Kč, což ji řadí k významným regionálním nadacím v ČR. Prostředky, které jsou součástí nadačního jmění, nadace neutrácí, investuje je, a výnosy vzniklé investováním jsou pak rozdělovány na podporu nejrůznějších neziskových organizací v regionu. Existence nadačního jmění tak zajišťuje trvalou udržitelnost poslání nadace a schopnost reagovat na budoucí potřeby a problémy regionu. ‘V současné době nadace investuje většinu prostředků uložených v nadačním jmění prostřednictvím Balancovaného fondu nadací, který spravuje společnost ŽB Trust, a. s. (www.zbtrust.cz) a prostřednictvím Fondu korporátních dluhopisů, který spravuje investiční společnost ČP Invest, a. s. (www.cp-invest.cz). Jedná se spíše o konzervativnější způsob investování, který by měl dlouhodobě zajišťovat zhodnocování prostředků nad úrovní vkladů u bank a na druhé straně eliminovat rizika související s možnými výraznými výkyvy při investování do akcií a cenných papírů.’ Uvedl Tomáš Krejčí, ředitel nadace. Nadační investiční fond (NIF) byl zřízen v r. 1993 rozhodnutím vlády ČR, která se zavázala, že 1% z výnosů 2. vlny kupónové privatizace bude určeno na podporu neziskového sektoru. V r. 1998 bylo rozhodnuto, že NIF bude rozdělen mezi vybrané české nadace. Ve 2 etapách Vláda vyhlásila výběrové řízení na poskytnutí příspěvku z NIF. Komunitní nadace v obou výběrových řízeních uspěla. Mgr. Kateřina Niklová (katka@komunitninadace.cz)
u SETKÁNÍ V KNIHOVNĚ - Severočeský klub spisovatelů v Ústí n. L. se prezentoval před veřejností ve čtvrtek 10. února 05 v 17.00 v sále Severočeské vědecké knihovny (www.svkul.cz/sks/sks.html) v Churchillově ulici. K slavnostnímu setkání došlo při křtu nově vydaného almanachu ‘Je nás 15’. Vydání připravila Svč. věd. knihovna spolu s klubem spisovatelů koncem r. 2004. Cenné pro účastníky bylo to, že většina autorů byla křtu přítomna. Ukázky z knihy byly zajímavě a citlivě uvedeny paní Ladislavou Mudrovou. V úvodu publikace Ladislava Muška (předseda klubu) vysvětluje: ‘Nejsme generační skupinou, je mezi námi rozpětí i 50ti let a nikomu to nevadí. Nejsme ani skupinou rozhněvaných, kteří by to chtěli vykřičet do světa. Nechceme být ani odlišní, ani se někomu podobat. Každý je specifický talent, ukazujeme svou dovednost. Spojuje nás rozhodně přátelství a hlavně posedlost psaním.’ Závěrem cituje L. Muška poznámku Borise Pasternaka: ‘Psát, znamená jenom trápit sám sebe. Nemohu však toho nechat.’ Tolik z úvodních slov L. Mušky. Almanach obsahuje prózu i poezii: Otakara Špecingera (1923), věnovanou Budyni nad Ohří. Sám žije v Kralupech n. Vlt.; Kristýny Jirouškové (1984) z Ústí, Jaroslava Endrycha jr. (1975) - s touto prózou má zde autor premiéru, trvale žije v Tisé; další je Věra Pávlová z Roudnice n. L. - píše prózu i poezii; Milan Hrabal (1954) - poezie, je z Varnsdorfu. Jana Soukupová (1964) - z Ústí n. L., ukázka je prozaická; Josef Poláček (1925) - próza, známý je také jako výtvarník, zde má i aforismy; otec a syn Aleš Stroukal (1959) a Domik Stroukal (1987) próza a i poezie, žijí a tvoří v Žatci; Jiří Tobiáš (1926) - Liberecko, literární tvorbě se věnuje již delší dobu. Tentokrát ještě představil svou novou knížku ‘Sága’. Autor v ní vzpomíná na rodiče i prarodiče, dětství i mládí. Dal dohromady střípky i vzpomínky, na jednotlivé hrdiny. V jejich osudech se odráží historie naší republiky 20. stol. Je to dle slov autora románově pojatý rodový děj. Knihu si ilustroval sám, vyprávění je doplněno citlivě básněmi, v závěru jsou fotografie a životní údaje autora. Ještě k almanachu - další ukázky jsou jemné verše Libuše Svobodové (1939) ze sbírky Šeptáno do noci. Autorka je z Roudnice n. L. Hostem almanachu je Božena Klímová - žije s rodinou v Ostravě, její život poznamenal v mnohém vztah se slavným australským spisovatelem Alanem Marshallem, ukázka je prozaická. Další je próza i poezie ústecké Marcely Zlatohlávkové (1962) a Ladislav Muška (1928) - jeho próza almanach uzavírá. Obálka i ilustrace jsou od Jany Wienwrové. Myslím si, že obě knihy: ‘Je nás 15’ i ‘Sága’ si určitě čtenáře najdou. Příjemný byl i hudební doprovod večera - studentská kapela ‘Jeden týden’. Velmi nadějně zněla i závěrečná přání Ivy Opravilové, dále ředitele knihovny a Ladislava Mušky. Samozřejmě nechybělo šampaňské. Mgr. Marie Peterková
u 15 NEBO 2 - Severočeská vědecká knihovna ve spolupráci se Severočeským klubem spisovatelů vydala koncem r. 2004 almanach ‘Je nás 15’. Editorem publikace je Ladislav Muška, kterému pomáhala Marcela Zlatohlávková. Tato kumpanie se motá v absurdním kruhu, kterému se na tomto místě budeme věnovat spíše, než samotnému sborníku. Jde o autory a organizátory, kteří mají moc, prestiž a know-how jak získat peníze, aby mohli neustále něco vydávat a organizovat. Kromě osvědčených a uznávaných jmen, jako je v aktuálním sborníku např. Milan Hrabal - kterých je však pořídku - pomohli prezentovat dílka řadě autorů, kteří by jinak asi neměli možnost publikovat. Vždy jde především o průměrné či podprůměrné záležitosti, ale sper to ďas - hlavně že se vydává. S pomocí tohoto panoptikálního výběru je vidět i na ty nejobskurnější marginálie, které by jinak nespatřily světlo světa (např. kuriózní autobiografie Jaroslava Endrycha jr. z Tisé, která mě opravdu potěšila). Závažnější na celé věci je to, že si Muška a Zlatohlávková nikdy nedokážou odepřít, aby se v té které publikaci, na tom kterém čtení, neblýskli svou záštitou, svým novým dílem a v posledku hlavně sami sebou. Jsou jedněmi z největších severočeských grafomanů (věnují se i novinařině, něco jim vychází i v Ústeckém týdeníku), a tak se úvodní slova almanachu, shrnující podle L. Mušky všechny zastoupené autorské přístupy, slova o ‘posedlosti psaním a neschopnosti nechat ležet ladem podněty, o které zakopáváme’, týkají především jeho samého. Opakuji: uznávám přínos těchto editorů a organizátorů našemu severočeskému literárnímu prostoru, ovšem nemůžu skousnout to, že všechny jejich aktivity míří k tomu, aby byli vidět hlavně oni. V této perspektivě je pak vlastně jedno, kdo je v jimi redigovaných sbornících a na čteních jimi pořádanými zastoupen, protože jde hlavně o ně samotné. Tomu odpovídá i způsob, jakým byl sborník ‘Je nás 15’ sestaven. Editoři do něj prostě zařadili všechny členy SVK, kteří o to měli zájem. Jak jednoduché. Muška se tuto selekci bez jakéhokoli síta snaží obhájit záměrnou anti-ideologičností (‘Nejsme generační skupina, nejsme skupina rozhněvaných,náš manifest není manifest odlišnosti’ apod.). Je v tom jasně vidět vymezení proti charakteru ideologie, jak se s ní setkal v komunistickém režimu, který mu podle jeho slov zakázal publikovat. V posledních letech a na západě už dlouho se však vyjevuje, že ideologie nemusí být nutně zlou a omezující diktátorkou, ale prostě jen jasně vymezenou strategií, vymezujících se proti strategiím jiným, které s ní mohou koexistovat poměrně klidně. Nehledě k tomu, že Muškova predikace sborníku je spíše než programovým prohlášením neutrality maskovanou obhajobou lenosti mít a stanovit si nějaký konkrétnější záměr. Na různá čtení a křty jejich počinů chodí málokdo, ale někdy to doporučuji každému. Taková neživotná atmosféra v poloprázdném sále, vždy balancující na hranici sebekarikatury, se vidí skutečně málokde (je zajímavé, že to přestává bavit i doposud čilou paní Opravilovou a ředitele knihovny Brožka - soudě alespoň podle jejich výrazu na křtu almanachu 10. 2. v knihovně). Je možné, že Muška a spol. vůbec nevidí jinou možnost prezentace autorů, bez toho aby nešlo o jejich vlastní sebeprezentaci. V tom případě nelze než poukázat na celou řadu počinů v celé šíři kulturního provozu, kde ‘manažer’, organizátor, editor a jiný ‘kulturträger’ stojí tiše a anonymně v pozadí, kochaje se výsledky autorů, které ‘udělal’ a které vystrkuje do popředí. Je třeba si srovnat v hlavě, zda nám jde o to, aby se věci hýbaly směrem, jakým chceme, popř. pouze pomoci věcem, aby se děly pod institucionální záštitou, ke které máme díky jistým dispozicím, schopnostem a kontaktům správný klíč, anebo o to, abychom byli vidět především my sami, bez ohledu na to, co děláme, s kým spolupracujeme nebo za čím stojíme. Jarobal (jaroslav.balvin@volny.cz)