Na základní umělecké škole (ZUŠ) v Neštěmicích (www.volny.cz/zus.nestemice) působí už řadu let paní učitelka Jana Šímová. Vyučuje komornímu zpěvu a vede ‘Komorní sbor při ZUŠ v Neštěmiích’. S nadšením vypravuje o žácích, o různých vystoupeních, které s nimi připravuje, ať už koncerty při vernisážích - např. při zahájení výstavy Česká bible v průběhu staletí v kostele sv. Vojtěcha, nebo adventní koncerty, vystoupení při vítání občánků, při svatebních obřadech, koncerty pro důchodce ad. Již 25 let se uskutečňují výměnné koncerty se sborem v Röcklwitzu (okr. Budyšín). Jsou to krásná setkání. Vyzdvihuje nesmírnou podporu ředitele školy Jana Beneše, vysvětluje, že je to výborný muzikant, sám pro sbor skládá, má pochopení pro všechny aktivity. Stejně chválí i dobré vztahy s neštěmickým představenstvem. Váží si pomoci i zázemí, které jim v trmickém zámku poskytuje starosta Trmic. Hudbě a zpěvu se doslova upsala již před lety. Narodila se 29. 12. 1946 v Nejdku (okr. Karlovy Vary). Vyrůstala však v Žatci, v rodině, která žila právě hudbou. S nezměrnou úctou vypravuje o svém otci, který v Žatci založil pěvecký sbor, působil na ZUŠ, byl varhaníkem a regenschorim. Dodnes se tam hudbě věnuje. Studoval u prof. Miroslava Venhody, který si ho vybral do sboru, jezdili po celé republice. Zde se při studiu seznámil se svou budoucí ženou. Po válce nastoupil jako regenschori a učitel na ZŠU v Žatci. Maminka rovněž zpívala a své 3 děti vedla k hudebnímu vzdělání. Všichni se věnovali zpěvu a paní Jana ještě i základům varhanní hry. Samozřejmě celá rodina muzicírovala. Takovéto rodinné prostředí bylo pro paní Janu předpokladem pro další studium i budoucí uplatnění. Nejdříve chodila k p. učitelce Ireně Čížkové a pak to byl Konstantin Karenin, ke kterému dojížděla do Prahy. Po maturitě v r. 1964 začala studovat na PF v Ústí n. L. - 1. stupeň a hudební výchovu. Vdala se, a tak studium přerušila. Stále však toužila po konzervatoři. Po roce se pustila studia do dálkového v Praze v oboru operní zpěv. Bylo to 6 náročných let. Nelitovala, neboť tam učili vynikající odborníci (např. prof. Jaroslav Horáček). Po absolutoriu začala učit klavír, zpěv a hudební nauku na ZUŠ v Chabařovicích (www.zuschabarovice.cz). Ráda na toto období vzpomíná. Škola se hudebně prezentovala na veřejnosti, působil tu např. ředitel Stanislav Šebel - vynikající osobnost, varhaník a skladatel. Další výraznou osobností tu byla klavíristka Veronika Syrovátková (dcera spisovatelky A. Sedlmayerové). V r. 1983 přešla paní Jana do Neštěmic. Dětmi, které si školu zvolily, je nadšena. Často si vybavuje vlastní rodinné zázemí, kde se hudební vzdělání rovnocenně řadilo k základnímu, stejně jako sport. Tak si to představoval T. G. Masaryk a rodiče ho často citovali, měli na vzdělání stejné názory. Muzika - to je úžasná radost, svobodně a dobrovolně zvolená tvořivá činnost. Děti do ZUŠ přicházejí buď ze ZŠ nebo stř. škol. Nechávají se vést a mají radost z úspěchu. Je zajímavé, že docházejí také děti vietnamské, kterým se rodiče cílevědomě a pečlivě věnují. Je dobře, že touží po tvořivé činnosti, i když musejí podstoupit i určité oběti, ale přináší to krásu a radost. Paní Jana vzpomíná na léta, která prožila v porotách různých soutěží, dnes už tomu tak není. Věnuje se staré muzice, duchovní hudbě. S dětmi nazpívali spoustu nejrůznějších skladeb, ať už dvojzpěvy, pěvecká tria, kvarteta aj. Od tatínka má nashromážděný hudební archiv z jeho praxe a z něho čerpá. Vlastní děti - dcera a syn - jsou už samostatné, a tak je u své práce šťastná a volně se jí může věnovat. Závěrem říká: ‘Člověk v životě může volit ze 2 cest - buď tu jednoduchou nebo komplikovanější, ale přitom právě ta je bohatší a krásnější. Stojí určitě za to, se po ní vydat.’ Mgr. Marie Peterková