A opět jsem zde s referátem, ovšem s takovým, který leckoho nepotěší. Každopádně je načase se opět utkat s drakem nesčíslněhlavým a sice s lidskou tupostí. Kdysi jsme v matematice probírali důkaz sporem a o ten se i já, byť matematik nevalný pokusím.
    Nedávný proces s vydavatelem šíleného čalouníkova 'Mein Kampfu' mne v tom totiž utvrdil, podobně tak i procesy s lidmi prodávajícími nacistické reálie. Na úvod bych rád vysvětlil i svůj osobní postoj - nejsem fašista, stejně jako bolševik (to je pro mne prašť jak uhoď). Každopádně, chceme-li být důslední, musíme, pokud jsme vyřkli A říci i Bé. A jelikož jsem v mnoha ohledech pedant, začal jsem od píky a prostudoval důkladně dětskou literaturu a stopy fašismu jsem nalezl hned v četbě takřka postkojenecké. Mám tím na mysli tolik populární knížku 'Kocour Mikeš'. Pominu-li na hony zavánějící jméno Mikešova mladšího sourozence, kocourka Nácíčka, které již samo o sobě evokuje sympatie k národnímu socialismu, vysledoval jsem zde i prvky vyloženě rasistické. Rasismem pro mne ještě není, když Orwelovské prase Pašík pojídá jitrnice, to je jenom kanibalismus, jemuž se často věnuji vzhledem k Pašíkově druhu i já (ale to už je normální), každopádně v knížce nastává moment, kdy Mikeše vhodí do pytle zlí lidé. Autor, rasista Josef Lada, známý též svými ilustracemi k literárnímu paskvilu o vojínu Švejkovi, etalonu debility našeho národa, však tuto situaci značně přitvrzuje slovy: 'A hrůza, milé děti, ti lidé (rozumějte kteří unesli Mikeše, kladného hrdinu) byli totiž cikáni!!' Prosil bych tedy, pakliže se má Mikeš dále vydávati, aby se změnilo jméno mladšího bratříčka na Kosmopoliťáček a aby Mikeše neunesli zlí cikáni, ale hodní rómové. Pak bude liteře zákona učiněno zadost, vlci se nažerou a kozy zůstanou celý. Paradoxně, když teď píši tyto řádky, doráží mi na dveře můj černý kocour Mikeš a dožaduje se vstupu. Má, zřejmě rasisticky laděná družka mu však vstoupit nedovolí, možná že proto, že jí nedávno pochcal kalhoty, které pak, netykavka, vyhodila. V dětské literatuře jsem však objevil ještě horší momenty a sice pornografické. Mluvím o knize 'Malý Bobeš', jež byla nezdravě zcestná i v dobách, když se jednalo o naší povinnou četbu. Zapůjčila mi ji má nájemnice, jistá Hana Rufertová, manželka bratra známého ústeckého zlatníka. Štítivě mi jí hodila zpoza dveří se slovy, ať si ten hnůj vezmu, že nikdy jejich dceru Moničku nebude másti takovýmto brakem. Prozíravá to žena. V tomto ohledu jsem nucen jí dát více než za pravdu. Při četbě tohoto škváru jsem - již ne jako dítě, leč jako dospělý jedinec - narazil na pasáž: Malý zvrhlý komunistický Bobeš kráčí spolu se svým senilním dědečkem, když tu náhle začne padat sníh. Neboť oba pocházejí z položebráckých poměrů (kapitola: Chudoba cti netratí), představují si, že nepadá sníh nýbrž cukr. V tu chvíli se mezi oběma obgeneračními nuzáky (MOTTO: 'Nemám rád chudé lidi' můj otec) rozvíjí přisprostlý dialog:
    Bobeš: Co kdyby to byl cukr? (nepodstatné pozn. aut.); Dědeček: To bys lízal, viď?! (zavádějící); Bobeš: Ba, dědečku, a Vy také, ne?!; Dědeček: Ba ne, Bobši, já už jsem starý, pro mne ty sladkosti moc nejsou. (Aby byly!!); Bobeš: A když jste byl mladý, dědečku, to jste také rád lízával, viďte?? (Kdo ne??); Dědeček: Mlč už, ty všetečko (překlad do současného hantesu: 'Drž hubu, ty smrade!'). Na závěr se mi už chce jen řvát: ZAKáZAT, ZAKáZaT, ZakázAT, každopádně rozum mi napovídá: Proč? Silnější jedinci se s tím poperou a vyrovnají a zbytek bude historickému vývoji smeten z cesty.
Příště nashle se těší hrvn