V měsíci a roce našich třetích narozenin bychom samou radostí nejraději zrecenzovali nějaký Vámi zaslaný dárek, ale na to je v tuto chvíli ještě brzy. Nicméně vzhledem k faktu, že díky vstřícnosti některých vydavatelství, kapel a jedinců, má náš 'P.O.Box' narozeniny téměř pořád, zas takový problém to nebude...
    DIE TOTEN HOSEN 'Crash-Landing' (Nuclear Blast/M.A.B. Recods, 2001)
Ve chvíli, kdy píšu tuhle recenzi (18.2.), by novinkový počin od německých 'Mrtvých kalhot' neměl být ještě na trhu. K oficiálnímu vydání má, podle 'příbalového letáčku', dojít až 26.02.01 - tak žhavou novinkou 'Crash-Landing' je (ale to jen tak na okraj). A jásejte všichni, hlavně příznivci punk-rockového nášupu, potažmo řízných, svižných a přitom sakra melodických písniček - tohle se vám prostě musí líbit. Některé texty vznikaly ve spolupráci s T.V. Smith a dočkáte se i cover verze 'I Am The Walrus' od Beatles a 'I Fought The Law' od Sonny Curtis. Hravá a sympatická čtyřka - Campino, Breiti, Kuddel, Andy a Vom - vsadila v případě svého prvního mezinárodně distribuovaného a anglickým jazykem komplet nazpívaného alba na samá esa. - Zvuková stránka nemá chybu, výběr všech patnácti (úvodní proslov producenta Jona Cafferyho se nepočítá) věcí, mající do jedné těžce hitové ambice, důkladný, textová stránka dobře srozumitelná i 'natvrdlejšímu' posluchači, refrény chytlavé jak před časem chřipka... Jednoduše samá velká plus s neoddiskutovatelný ambicemi nakopnout tuto desku mezi co největší počet posluchačů na celém světě. A kdyby jste si náhodou nebyli jisti, kdo že Die Toten Hosen jsou, tak vězte, že jde o kapelu, jež vznikla v roce 1981, koncertovala např. s Therapy?, Green Day, Bad Religion, Faith No More, nebo třeba U2, či Rolling Stones, projela snad celý svět (např. Brazílie, Mexiko, Turecko, Francie, Rusko, Anglie, Finsko, USA, Kanada, ČR i SR), v roce 97 odehrála svůj tisící koncert pro 60 tisíc fanoušků a jednou z jejich velkých pecek, dobře známou i nás, je song 'Zehn Kleine Jägermeister'. Stačí, nebo chcete ještě přidat? Na fošnu Die T. H. to ale nebude, na tu si musíte vydělat sami. Ta dřina za to ale určitě stojí!
Kontakt: www.dietotenhosen.de, www.nuclearblast.de, www.mab-records.cz
Emilio Dvořák

    BUTY 'Kosmostour 2000' (BMG Ariola, 2000). Byť koncem milénia vydával výběry hitů kde kdo, Buty na to šli jináč. Na 2 CD (68:31/ 65:20) i VHS vydali záznam loňského turné. Ale přesto, že se zjara stavili i v Ústí, živák s 30ti písničkami mapuje jen trasu Ostrava/ Olomouc/ Brno. "Jak jste asi pochopili, budeme dnes hrát ze všech našich pěti desek. Nejen z 'Kapradí'", v Brně před 'Nad stádem koní' tvrdil Radek Pastrňák. A až tu jsem zjistil, že jim ten 'redlovskej country song' psal exčlen Vít Kučaj. Na nahrávce veskrze pohodových kousků typu 'Mám jednu ruku dlouhou' a 'Čenda a Tonda' dostávají prostor i dechy (např. v 'Čůrkách'), v 'Jednou ráno' pak Buty sólem kláves vzpomínají na svou jazzrockovou prehistorii. Stejně obratně si přitom poradí i s lidovkou, bigbítem, funky či folklórem. Radek taky dost kecá a je i sranda, zkrátka kapela se vám živě nastěhuje do obýváku se vším všudy. I s kytarovým sólem v 'Tajemství', s reggae nepatřičně nazvaném 'Sněží' a s převzatým spirituálkem-srandičkou 'Homeless' . Toť o CD 1 vše; to druhý už si, lenoši, prubněte sami. A Buty na netu zkuste na www.buty.cz či www.pastrnak.cz, jo? Radek Strnad
    
LENKA DUSILOVÁ 'Lenka Dusilová' (B&M Music 2000)
Snesete dojmologickou meditaci na 70 autorských řádků? Deska Lenky Dusilové se totiž musí brát globálně. A hned z kraje musím říct, že se vyhnula oběma největším úskalím: tomu číhajícímu zejména na debutová alba - není roztříštěná, naopak drží zusammen jak víry východních národů - ani tomu opačnému - není ani šedivě jednostrunná. A taky nedostanete do ruky jednu - dvě hitovky, doplněné fádní cukrovou vatou. Nevím, jak je to možný, ale žádná skladba tu není špatná. Nevím, proč má většina národa znát jen tu klipovou. Z jedenácti písní eponymního alba je protagonistka podepsána 4x pod hudbou a 6x spáchala texty. Dalšími nejčastějšími autory jsou David Koller (to je ale překvapení!!) a Petr Dobrík. Speciálně u textů jsem vystopoval, že ty, co se mi líbí nejvíc, jsou její. Asi je to holt o ní a je to znát. Jo - ty texty: nejsou ani holčičí, ani nějak přemoudřele šansonově ženský. Jsou básnický. Tu a tam sice zaběhaný spojení ulítne, ale většinou překvapujou. A že bych se nechal ve svém věku a z toho 35 letech šťourání do hudební poezie překvapit? Tomu snad nevěříte. Hudebně to ovšem je holčičí bigbít (míněno pochvalně). Pomineme-li stupidity naší scény typu Holki a jim podobné, nenajdeme tu ani stín punkárny ve stylu Zuby Nehty, ani usazenost těch, co radši nechci ani jmenovat. Ale zas, (naštěstí třeba pro mě) nezachází do stupně obtížnosti poslední Načevy. Nálada převážně meditativní. I když je chvílemi rachot. Snad jedině v tomto bodě snese vzdálené srovnání s Annou K., se kterou je jinak občas spojována šmahem, čili nesprávně. Je tu rozhodně ostřeji nabito, i když všechno je skrytější, doutná to pod povrchem… Co mě bere (kromě hlasu) nejvíc jsou aranže. Programování, klávesy. Speciálně Dušan Lipert. Tady přece jen musím zmínit konkrétní skladbu - 'Dlouhá chvíle'. To je symfonie výše uvedeného všeho. A pod aranžérskými - nikoliv samoúčelnými - vymyšlenostmi a pazvuky zlověstně vaří a bublají basy. Hrají muzikanti z okruhů všech dosavadních Lenčiných seskupení. Koller, Minárik, Zelený, Krejčoves, Helešic, Lipert, Murch, Stivín, Maras, Rusák, Dobrík, Ledvina, Janek, Pecha. A ten Lipert umí snad na všechno. Dusilová tu kromě zpěvu má taky kytary, dokonce elektrické. A zdá se, že si poslední dobou nějak oblíbila jakési eroticky zvukomalebné vazbení. Projev - teď myslím vokální - hlavní postavy by se dal rozebírat dlouho. Znám ji od dob Sluníčka (to je ňákej rok) a i dnes tam slyším mystiku Julie Driscoll. A zvláštní protahování, převalování slov, 'nahazování' nálady jen tak napolo, bokem, s ponecháním prostoru posluchačově fantazii… Tak teda třeba už ta nejprofláklejší, 'Pro tebe', s vlastním textem, ta, kterou slýcháte 5x denně z rádia, má refrény podané dikcí rozespalé, protahující se kočky na rozpálené střeše. A zůstane mi asi blízká i přes svou už hrozící ohranost. (Jó, když jste zrovna v životní situaci, kterou Vám tady připomene každý řádek, to je pak marný.) Jednou z největších devíz je, že i ten, kdo Dusilovou pár let neslyšel (můj případ) a z rádia vůbec nikdy, musí ji poznat okamžitě. Není druhé takové. Bylo-li nežádoucí 'umravnění' v projevu zpěvačky na CD 'Pusa' dílem producenta, tady mu budiž vzdán dík za to, že jí sejmul chomopurt, tedy chomout a hlavně košík a povolil otěže. Konečně! Pracovalo se ve studiích East authentic, Bič Boží II, SONO a COX BUNKR. A vznikla nejvýraznější ženská deska za poslední rok. A vlastně - kteří chlapi se na ní s úspěchem dotáhli? Za přece jen tu a tam nějakou mouchu v textech bych jí dal 9 z 10 možných hvězdiček (*********). A kdy jsem byl naposled takhle zvědavej na 'dvojku'? - No snad ještě před nějakou válkou. Jarda Pichlík

    DYING PASSION 'Secretly' (Metalbreath Production, 2000)
Doom metal muzika se mi poslední dobou začíná líbit čím dál tím víc. A mám štěstí, doomových souborů je u nás víc než dostatek. Především pak na Moravě, odkud pochází i šestka nadaných muzikantů říkajících si Dying Passion. Jejich hlavní devízou je zpěv v podání Zuzky Lipové, neméně důležitou roli hraje také flétna, housle a samozřejmě všechny ostatní nástroje. První album šumperských 'vášnivců' (pravda, umírajících) nese název 'Secretly' a nabízí 10 svižnějších záseků ve stopáži necelých 60ti minut. A to je první kamínek úrazu. Druhý a stěžejní má na starost zvukové stránka desky, pocházející z dílny jednoho jesenického studia. Na 'prdel' dostala hlavně basa a snad i zpěv by mohl být čistější a hlasitější. O průměrném zvuku se však nemá cenu vyjadřovat tolik, jako o nadání kapely samotné. Již zmiňovaná flétna jakoby proplouvá celou deskou a mě na mysli ihned přichází paralela s ústeckou Kristýnou, kde tento nástroj rovněž dost hlasitě 'kecá do řízení'. Přidávají se housličky, někde i klávesy, či violoncello, k Zuzky jemnému a čistému hlasu sem tam hrubý mužský vokál… Nejlépe je to slyšet v téměř 8minutové baladě 'When I Die', kterou také chápu jako jeden z nejsilnějších momentů tohoto CD. A když jsem od Dying Passion, snad i podle názvu, čekal pomalé, melancholické a příjemně uspávající pasáže, dostalo se mi mnohdy ostrých kytar a spíše k doom rocku inklinujícího nářezu. A dobře mi tak.
Kontakt: http://on.to/dyingpassion, Z. Lipová, Čajkovského 38, 787 01 Šumperk, tel.: 0602-794 685, www.volny.cz/metalbreath,

    HELLOWEEN 'The Dark Ride' (Nuclear Blast/M.A.B. Records, 2000)
Název 'The Dark Ride', čili 'Temná jízda', čéku dává tušit, že se kovové dýně přiklonili k trochu temnějšímu soundu, muzika domněnku jen potvrzuje. Jednoduše zkouší nová teritoria, protože hrát pořád ten samý metal jako koncem 80tých a začátkem 90tých let, zkrátka nejde. I když, najdou se výjimky, které brousí stále to samé, charakteristickými prvky nezaměnitelné (Motorhead, AC/DC atd.). Helloween 2000 nezní špatně a přes počáteční výhrady, dnes můžu říct, že tahle fošna má něco do sebe. Posluchač zde najde jednak náznaky klenotů typu 'Walls Of Jericho', či spíš 'Keeper Of The Seven Keys Part I. + II', druhak novější zvuk okořeněný především klávesami a dostatečnou temnotou. Ten sice postrádá potřebnou melodiku a dobře zapamatovatelné refrény a občas v uších fanouška trochu 'skřípe', nicméně mu nelze upřít snahu vymanit se z jedné hudební škatulky. Věta 'This album is very unique... combining modern elements with the old style,' snad hovoří za vše. I když se občas zdá, že německá pětice stojí na jakémsi rozcestníku a přemýšlí, kterou cestou se dát. Nechybí (oproti předchozí fošně 'Better Than Raw') poněkud kratší a ne tak promáklé intro, sólo kytarové dvojzápřahy pánů Weikath-Grapow, v ničem nezaostávající rytmika Grosskopf-Kusch, ani Derisův přesvědčivý vokál, jenž dá snadno zapomenout na výborného předchozího pěvce Michaela Kiskeho. Doporučené záseky: 'Mr. Torture', 'All Over The Nations' a můj vrchol blaha - pecka 'Salvation'. Tak kdy se kluci konečně uvidíme na vašem samostatném koncertu v Čechách?
Kontakt: www.helloween.org, www.nuclearblast.de, www.mab-records.cz

    RAGE AGAINST THE MACHINE 'Renegades' (Sony Music/ Bonton 2000) 'Pět alb a dost!', bouch' do stolu zpěvák slavné a nejtvrdší současné levičácké kapely Zack de la Rocha, a odchází. Navíc 5. CD není 'klasická' řadovka, ale kolekce coververzí s rebelujícím, či jinak sociálním podtextem. Třeba Springsteenova 'The Ghost Of Tom Joad' z desky inspirované Steinbeckovými 'Hrozny hněvu' je sociálka non plus ultra, a 'Street Fighting Man' od Rolling Stones zas vypráví pouliční bojovník. Proč sáhli po 'Kick Out The Jams' rockových radikálů MC 5 je, myslím, též jasné. RAGE'S (www.ratm.com) to přitom před sebou většinou hrnou, jako by hrubá basa s nekompromisními bicími, funky kytarou a uřvaným rapem chtěla demonstrantům pod rudými prapory razit cestu skrz policejní kordony. Nebo všechny ty (ne)nažraný, chamtivý a arogantní buržousty poslat rovnou do pekel. Rap fans budou z týhle fošny znát asi jen 'How I Could Just Kill A Man' z hiphopového zpěvníčku Cypress Hill, hláška 'Vrána k vráně sedá' ale platí i na klipovou 'Renegades of Funk' Afrika Bambaaty. 'Ale co tu - probůh - dělá ten Dylan?' říkám si. Pak se ale začtu do textu 'Maggies Farm', a jsem doma. Finále CD tvoří 'utajené' live bonusy z per MC 5 a Hill's. Hmmm, takhle mě RATM baví o dost víc, než kdysi živě v Praze. Zkrátka zas jedno fest album s názorem. I když s blbým. Radek Strnad