V březnu tohoto roku jsou tomu přesně tři roky nazad, co vyšlo první číslo ústeckého kulturního měsíčníku, jenž dostal název NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY. A proč NOVÉ? No, jedny už tu totiž kdysi bývaly, ale s těmi ty NAŠE, resp.VAŠE, nechtěly mít nic společného. Proto to slůvko NOVÉ. Více by Vám o tom mohl vyprávět náš president Jiří B. Šerý, či šéFREDaktor Milan 'Fred' Pištěk. Tedy pokud mu čas a neúprosný termín zvaný uzávěrka dovolí.
    A já bych v tuto chvíli chtěl poděkovat všem, kteří mi umožnili rozvinout svůj novinářský talent, který toliko nezvu novinářským a už vůbec ne talentem, v tomto černobílém periodiku formátu A5. Mé díky patří především Fredovi, který celou tu dobu vydržel číst a přitom korigovat mé články, často jistě bláboly, a byl mi víc, než dobrým šéfredaktorem. Jednoho jsem totiž už zažil a ačkoliv jeho (její) přístup k práci nemíním kritizovat, jeho (její) přístup k člověku samotnému ano. Ovšem to je jiná historie. Milan 'Fred' Pištěk - legendární ústecká hudební figurka, bývalý člen i mimo naše hranice dobře známé kapely Šanov, dnes bubeník souboru Intimní život a Rose Means Rose, šéfredaktor zaniklého Severočeského hudebního magazínu Scene Report, ve kterém se rovněž projevovali i další moji současní kolegové (J. B. Šerý, h. R. von Neuvirt, R. Strnad), člověk toliko znamenající pro ústecké kulturní zázemí tolik, že si to bez něj ani nedokáži představit. Hodný a dobrý člověk, který si s vámi poklábosí téměř o čemkoliv, má pro vás pochopení, dokáže Vám pomoct. Frede, ještě jednou díky moc. A díky také Jirkovi B. Šerému, který hlavičku našeho občanského sdružení Ústecká kulturní platforma '98 zastřešuje presidentsky. A možná si říkáte: 'President, nezní to divně?' Ale proč by vlastně mělo, vždyť všelijakých ředitelů, potažmo 'ředitelů zeměkoule', vedoucích všech možných a nemožných odborů, sborů a výborů, předsedů, senátorů, starostů, hejtmanů a já nevím čeho ještě, je tolik, že snad je lepší oddělit zrnko od plevele a spíše se honosit titulem president, kterých je tu ostatně pomálu. Jirku neznám tak dobře jako Freda, proto si nedovolím hovořit o jeho vlastnostech. Snad jen to, že on sám sebe chápe spíš jako exhibujícího a nekonformního umělce stojícího vždy na to opačné straně, než je naše valná většina, tzv. 'stádo' (bez urážky). A možná i proto vypadá ten NÁŠ/VÁŠ, plátek tak, jak vypadá: tak trochu underground, se spoustou (pravda, většinou mých vlastních) vulgárních a obhroublých slov, v kabátku leckdy ne zrovna nejlépe graficky upraveném.... Nicméně s takovou poctivostí, nasazením a humorem vytvářeném, že snad všechny Vaše výtky a připomínky další NOVÉ číslo 'spláchne' kamsi do paměťových hlubin. A pokud Vás něco opravdu trápí, jsme si jisti, že nám napíšete. To se občas stává a my jsme rádi za všechny dopisy, tedy i ty kritické. Vždyť: Kdo je dokonalý? A existuje vůbec nějaký přesný ideál, šablona, podle které bychom to(ho) či ono(ho) mohli změřit? Nezáleží snad na každém z nás, zda-li a co se nám líbí, nebo nelíbí a zda-li si to, bavíme-li se kupř. o NÚP, půjdeme koupit, či nikoliv?
    Nedávno jsem byl kritizován za svůj styl a sloh (nebo sloh a styl, vy rejpalové?), poučován o tom, co všechno je a není špatně, popř. jak by to ten dotyčný udělal lépe. Vzal jsem jeho názor v potaz, ale, lidově řečeno, neposral jsem se z něj. Ono, každý má spoustu nápadů, jak by co udělal lépe, a co všechno by mělo být jinak, pokud by to bylo v jeho moci, samozřejmě. Mám na to jednu dobrou radu: Zkuste vzít do ruky telefon a vytočit číslo účastníka, který by tak trochu, trochu více, nebo třeba úplně, mohl změnit Váš život. Posunout metu o něco výš, posílit a dát průchod ambicím, dosáhnout toho, čeho dosáhnout chcete a o čem jste snili. Občas je to problém, co říkáte? A takhle to vlastně tenkrát začalo...
    ...Psal se rok 98, já byl po matuře, studium na VŠ dopadlo neúspěšně, pracovní zkušenost téměř žádná. Do ruky se mi dostalo dubnové číslo NÚP a na jedné stránce psal pan J. Vojtek o tom, že kdysi procházel ústecké hospody, aby dal následně vzniknout publikaci '57 ÚSTECKÝCH HOSPOD' a pokud má někdo zájem o hospodách psát do NÚP, nechť se ozve na ten a ten telefon. A bylo to, slovo dalo slovo a já začal s rubrikou Ústecké hospody. Následovaly filmové recenze, kratší články typu: co se kde dělo, děje, či bude dít a první rozhovor. Za ten bych chtěl poděkovat taktéž obrýlenému kolegovi Radkovi Strnadovi, který mě, tenkrát nezkušeného a vyjukaného kluka, vyslal pořídit interview s Monikou Načevou. Nebo to byl Spirutál Kvintet, či Ivan Mládek? Teď už si nevzpomínám. Takže, Radku, díky, že's mi tenkrát dal šanci rozšířil můj žurnalistický obzor směrem k útvaru zvanému interview a posílil mé sebevědomí o pocit, že si teď můžu poklábosit snad s každým. Ať tak, či onak, všechno je to 'o lidech' a i ten Mládek je přece jenom obyčejný člověk. Jednoduše za ním přijdete, požádáte o chvilku jeho jistě drahocenného času na rozhovor, zapnete diktafon a ptáte se. Nějaký problém? Možná. - Neměli byste se tvářit jak zarytý žurnalista, který vystudoval všechny dostupné školy a ještě k tomu někde snědl 'šalamounovo hovno' (já osobně, ani nikdy z mých kolegů, žádnou žurnalistickou školu nemáme, ale v žádném případě si nemyslím, že by naše články byly ostudou žurnalismu. Ba naopak, podotýkám směle.) Stačí si na nic nehrát, být civilní a k povídání na diktafon přistupovat třeba jako k příjemnému klábosení nad sklenkou čehosi (třeba piva). Ostatně takto i mnoho z mých rozhovorů vzniklo (režisér Saša Gedeon, herec David Švec, kytarista Radim Hladík a další). To je můj recept, pokud se Vám líbí, můžete ho vyzkoušet. Anebo zvolit svůj vlastní. Jedno je ale jisté: Vzoreček pro to, jak by to mělo všechno probíhat neexistuje. Situace a lidé jsou individuální a stejný by měl být i Váš přístup: pružný a ohebný, s potřebnou dávkou sebevědomí a možná i špetkou suverénnosti. Ať tak či onak, snažte se být sami sebou. Alespoň takhle to cítím já, i když bych tu nerad rozdával nějaké rady.
    Díky také Mírovi Jedličkovi, na jehož ramennou visí břemeno zvané tisk. Když jsou totiž články zredigovány a korektury hotovy, obálka odvezena k nasvícení a vzorové stránky (tzv. pauzáky) připraveny pro tiskárnu, pak už záleží 'jen' na Mírovi, bude-li marod, či zdráv a kdy a jak rychle potřebný počet stran vytiskne. A jistě jste si všimli, že v současné době jsme se v jejich počtu dostali na číslo 72, což je o čtyři více než v letošním lednovém čísle a o rovných 40, než v březnu roku '98. Se zvyšujícím se počtem stránek samozřejmě rostou i náklady a proto potřebujeme, tak jako každý jiný plátek, reklamu. Určitě jste zaregistrovali, že je jí v poslední době poněkud více a leckdy možná i kazí celkový dojem, či pohled na tu kterou stránku. Milí čtenáři, nedá se nic dělat, reklama je věc potřebná, protože nás přiživuje a my bychom touto cestou také chtěli poděkovat všem inzerentům, kteří s námi byli, jsou a kdy budou. Díky Vám, přidáváte nám tolik potřebný vzduch do plic. A díky tobě, město Ústí nad Labem, resp. Magistráte ÚL, bez tvé finanční podpory bychom také nemohli fungovat. A díky i všem dalším sdružením a jedincům, kteří nás kdy podpořili, stále podporují, či v budoucnu podpoří. A v neposlední řadě, díky TOBĚ, náš čtenáři, za to, že si nás kupuješ a svým stále se zvyšujícím zájmem nás přesvědčuješ o tom, že TO MÁ skutečně CENU. I když jsme v tomto případě kolikrát na pochybách. Je s příjemným podivem sledovat, kolik lidí ten náš plátek zná, kolik lidí díky němu ví, co se kde děje a vybrané akce si třeba i zvýrazní do svého diáře, kolik z Vás se u něj pobaví a zasměje, kolik třeba, ať už v dobrém, či ve zlém, si zanadává...
    A když jsem nedávno byl svědkem toho, jak se po ještě čerstvém čísle na pokladně jednoho z ústeckých kin téměř zaprášilo, jaký smutek to vyvolalo na tvářích těch, na něž se nedostalo a jakou radost u těch, co naopak, byl jsem rád. A byl jsem hrdý. Hrdý a vděčný za to, že jsem součástí něčeho, čemu na 100% věřím, dělám to s lidmi, kterým nejenže věřím, ale mám je i tak nějak lidsky rád a můžu se celého toho 'mediálního kolosu' zvaného NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY zúčastnit.
    Těším a klepu se s Vámi, až vyjde toto březnové číslo. A bude tam vůbec tenhle článek obsažen? Kdo ví.... Vždyť někdy je tak krásný nevědět a, slovy muzikanta par excellence - Radima Hladíka; 'a to je na tom to pěkný - že nevíš. Kdyby jsme věděli co a jak by mělo být, tak bude nuda a otrava.'
Ještě jednou s velkým díky a pozdravem za celou redakci NÚP E. Dvořák