10. 5. 99 - Tangdang (4.700 m n. m.) - Takže dnes je klid na lůžku. Být Tangdang situován někde jinde, kupříkladu v Evropě, je jeho jméno psáno tučným písmen ve všech učebnicích geologie, případně i meteorologie, taktéž možná i v dalších příbuzenských… -iích, nehledě na to, že by dozajista na pár dnů posloužil k masivním titulkům bulvárních plátků. Za titulky typu: ‘Největší katastrofa, Tisíce pohřbených pod nánosy bahna, Konec světa už je tu - čtěte uvnitř listu’ a tak všelijak podobně, dám vlastní krk. Tangdang je ale v Himaláji, a to ještě v trekaři ne příliš navštěvovaném údolí, a tak protržení 200metrové morény a následné vylití miliard litrů vody, bláta a ledu proběhlo tak nějak bez větší publicity. Tvář údolí se nadobro změnila a valící se masa se postupně začala skládat - kromě již zmíněných ingrediencí - i z tisíců rozlámaných horských tújí, hlíny a taktéž i několika nuzných obydlí místních šerpů. Šerpové samotní naštěstí přímou součástí této megalomanské vlny nebyli, protože Tangdang je pouze sezónní shluk několika stavení a ve chvíli katastrofy se v něm nenacházel nikdo. Každopádně to musela být naprosto monstrózní podívaná, několikakilometrová šíře dočasného koryta s 10timetrovými balvany rozházenými do všech stran, jako by to byly pingpongové míčky, hovoří za vše. Bohužel, jediní - kdo přímo protržení morény a posléze na čas nejdivočejší bahnořeku na světě v klidu sledoval - jsou místní yettiové, a ti jsou na slovo skoupí. Den začíná oteklou hubou Míry fotografa, který tak v pučmelounství vystřídá již splasklého Láďu. Doktor obvoďák z vedlejší výpravy zubařsky zkušeně odhalí váček plný hnisu, a ten musí chirurgicky ven. Coby asistent operace jsem vybrán já, protože jsem zrovna po ruce a taky proto, že co bych pro Fríďu neudělal. Moje funkce spočívá v osvětlování operačního prostoru, v daném případě svítím odrazem sluníčka od víčka ešusu, tzv. prasátkem. K proříznutí váčku slouží ostrý konec injekční jehly. Celá akce s vyplivováním hnisu a krve proběhne za monumentální asistence šerpů, a to našich i místních, kteří každou novou zábavu rádi přivítají a v kroužku, utvořivším se okolo naší operační jednotky, živě probírají co a jak a tak všelijak podobně. Z diváků je doktor značně nervózní, ale nakonec se dobrá věc podaří a Míra nezemře a dokonce ho kupodivu i ty zuby přestanou bolet. Přestože jsem si ještě včera večer doopravdy myslel, že dneska budu dělat všechno možný, jen ne vstávat ze stanu, vyrážíme s Doutnákem a Honzou na průzkum fantastické přírodní kulisy. Stoupáme po pravém břehu morény mezi zakrslými tújkami, tak abychom se dostali přímo nad bývalé jezero. Nádherné tújky mimochodem mizí před očima, jak je šerpové vysekávají, aby měli případným turistům na čem vařit čaje, rýži a jiné dobroty. Další příklad negativního dopadu turistiky na místní prostředí. (Na druhou stranu je pravda, že na frekventovanějších místech, jako třeba v údolí Solo Khumbu, už si realitu nebezpečí brzkého vymizení řídkých lesů uvědomili a pomocí všemožných nadací lesy znovu vysazují.) Přímo nad námi se zvedají masivy z kompaktní žuly jako někde ve francouzských Alpách. Nádherné pilíře, stometrové soklíky, nekonečné komíny, kouty a spousty ploten tvoří stěnu asi bezejmenné hory, zvedající se bezprostředně nad Tangdangem. Až bude všechno všude vylezený, tak tady je na smělé projekty místa habaděj. Ostatně stejně jako v každém z cca 1.156.989 himalájských údolí. Lezecké eldorádo v 5ti tisících metrech. Když se vyškrábeme až na vrchol morény, naskytne se nám fascinující pohled na gigantické sesuté stěny bývalého jezeřiště. Jezero samo kupodivu ve zmenšené podobě i nadále existuje, byť je vypuštěno (podle dobře viditelné čáry, kam až sahala voda) o dobrých 150 metrů. Údolí z kompaktních skal uzavírá ledovec, ještě nedávno asi spadající až do jezera, dnes z něj vytéká nádherný vodopád. Podmračené počasí, černé skály, led, kalná voda a otevřená - jakoby rozrytá - moréna vytvářejí ponuře bolestivou atmosféru. Kam dohlédneme, vidíme jen obraz zkázy. Zcela jasně si uvědomuji, že v porovnání s nekonečnou rozlohou hor všude okolo, se tady vlastně skoro nic nestalo. Za pár stovek let zaroste obnažená suť řídkou trávou a mechem a bude zase všechno, jak má být. Hory jsou totiž takřka věčné a nerozbitné. Doutnákovi nějak není dobře, a tak se vrací stejnou cestou zpátky, Honza a já se rozhodujeme k sestupu nestabilní sutí až k jezeru. Když řeknu, že je to docela nebezpečný podnik, není to vychloubání. Sestup vcelku nedávno utrhlým břehem bývalého jezera mezi zcela volně loženými balvany (od 1 cm do 5ti m, to vše propojeno jakousi uschlou jílovitou spraší) se odehrává v oblacích žlutého prachu a za mohutného nedobrovolného shazování volných (tedy prakticky všech) kamenů, na které šlápnem. Rozestupy a čekání na druhého vždy minimálně 20 metrů bokem od místa sestupu, zajišťují alespoň NĚJAKOU bezpečnost. Snad. Jsme dole u hladiny zbytků kalného jezera. Pár mužiků signalizuje, že rozhodně nejsme první, kdo toto dílo zkázy zatoužili spatřit přímo u zdroje. Pravdou je, že co se tady stalo, vypadá zespoda ještě impozantněji a velkolepěji, než když jsme na celou situaci shlíželi ze zdravé morény. Musíme si na chvíli sednout, abychom dokázali nasát atmosféru tak obrovského přesunu gigantického množství materiálu, který tady proběhl. Stometrové šikmé stěny složené z miliard balvanů, zapíchaných do již zmíněného jílu, tak jak se v moréně ukládaly možná miliony let, se nám hrozivě tyčí nad hlavou a zejména napůl vystrčené balvany o velikosti skříně, či nákladního auta, nám na klidu moc nepřidají. Materiál připomíná slepenec, tak jak ho znám třebas z Meterory v Řecku, s tím rozdílem, že tam se po oblázcích dá krásně lízt a tady by to v pohodě rozhrabaly slepice. Snažíme se raději moc nedýchat, abychom nějaký z těch tunových dárečků, číhajících nám nad hlavami, neuvedli do pohybu. Napadá mě, že co se rozprostírá kolem nás, je naprosto unikátně mrtvá krajina, která ještě nestačila být oživena ani známými životními držáky - mechy. I když nějaká ta bakterie by se už určitě našla. Každopádně myslím, že spousty vědců by daly nevímco, aby si tu mohly zastudovat. Zpátky do tábora chceme jít korytem říčky, vytékající z jezera. Že balvany drží jen na čestné slovo, se potvrdí, když Honza při překonávání potoka jeden takový bratru 2metrový balvan v pohodě uvolní a jen tak tak se mu vyhne. Dál postupujeme jen s největší obezřetností, našlapujíce jak baletky Lenky. Jakmile se kaňon vytvořený rozběsněnou řekou rozšíří, přeci jenom jdeme už víc v pohodě. Narazíme na naprosto neuvěřitelné seskupení 5ti až 10timetrových balvanů (stojících všelijak na špičkách, zdánlivě skoro visících ve vzduchu), lokrů a tak - všelijak zajímavě do sebe zaklíněných, že by to statik nevymyslel. Bizardní kamenné město nabízí i bezpočet boudrových možností na chladné, dohladka a dopevna zbroušené žule na balvanech, které jsou přeci jenom bezpečněji zapíchnuté v blátě. Toho se nedá nevyužít, a tak na nich chvíli popolejzám. Do tábora se vracíme fascinováni tou nevšední podívanou vůkol. Po vitano-knorrovém obědě konečně nastává kýžený klid na lůžku, který mě popravdě ovšem moc dlouho nebaví. Vydávám se sólo na kratší výletek do bočního údolí přímo nad Tangdangem, kde je i z dálky patrné velké množství věžovitých, žulových balvanů, skýtajících dozajista nepřeberné množství boulderových možností. A taky že jo. Když dorazím k prvnímu výraznému špičáku, nejedná se ani tak o balvan, jako o regulérní 10timetrovou věž ve tvaru žraločího zubu s nádhernými hranami. Bohužel o lezení na žulové věže poblíž Tangdangu není v Himalájích moc zájem, a tak je skála porostlá na hodně i kolmých místech lišejníkem, krásným ke koukání a nepříjemným k lezení. Navíc se zase už nějak horší počasí a za chvíli už jsem zahalen konspirativní mlhou a vidím sotva od balvanu k balvanu. Čím výš údolím nad vesnicí stoupám, tím jsou věže větší a mlha hustší. Některé obří balvany mohou mít skoro ke 20ti metrům a bez jištění na ně absolutně nedokážu vylízt. Vrcholem je kámen z tmavě oranžové žuly, zvící 20ti metrů a ze 3 stran převislý. I tak si ale na menších kusech nádherných rajbuňků, sokolíků a položených hran užiju do sytosti, vše vyvedeno v kompaktní žule. Mít sílu a počasí k ruce, dalo by se v údolí vydržet docela dlouho. Kameny rozložité, kameny štíhlé, kameny vypadající jako sochy z Velikonočního ostrova… a ještě spousty dalších všude kolem. Bohužel začíná pršosněžit, a tak se pěkně vylezený a celodenně odpočatý vracím zpět do tábora. Večer už jenom sněží. V ‘putyce’ u ohně, pečených brambor a čangu večer přemýšlíme, jak že se to asi tak dostaneme do Lukly a jak že se asi z té Lukly - v případě, že se tam dostaneme - dostane třebas takový letadlo. (Ukáže se, že hodně těžko.) Šerpové se dnes čangování neúčastní, alébrž po včerejší bujaré šerpí pitce jim není příliš volno, asi mají horskou nemoc. Navíc v opileckém furiantství včera v sázkách prohráli kdeco, včetně třeba i čepic a bund, a tak je (v zájmu toho, aby s náma vůbec došli) musíme od jiných šerpů - výherců zase zpátky odkoupit. Takže tygři skal dnes večer jenom sedí a smutně zírají do kamenných zdí. Alespoň poznají, jaký to je, když hlava bolí a hrozí rozpadnutím, žaludek jak na vodě a tělo neposlouchá a chce se mu umřít (což se nám v horách dělo poměrně často). Naši šerpové si museli si pro svojí ‘vejškovku’ dojít až do Tangdangu.
Dan
10. 5. 99 - Tangdang (4.700 m n. m.) - Takže dnes je klid na lůžku. Být Tangdang situován někde jinde, kupříkladu v Evropě, je jeho jméno psáno tučným písmen ve všech učebnicích geologie, případně i meteorologie, taktéž možná i v dalších příbuzenských… -iích, nehledě na to, že by dozajista na pár dnů posloužil k masivním titulkům bulvárních plátků. Za titulky typu: ‘Největší katastrofa, Tisíce pohřbených pod nánosy bahna, Konec světa už je tu - čtěte uvnitř listu’ a tak všelijak podobně, dám vlastní krk. Tangdang je ale v Himaláji, a to ještě v trekaři ne příliš navštěvovaném údolí, a tak protržení 200metrové morény a následné vylití miliard litrů vody, bláta a ledu proběhlo tak nějak bez větší publicity. Tvář údolí se nadobro změnila a valící se masa se postupně začala skládat - kromě již zmíněných ingrediencí - i z tisíců rozlámaných horských tújí, hlíny a taktéž i několika nuzných obydlí místních šerpů. Šerpové samotní naštěstí přímou součástí této megalomanské vlny nebyli, protože Tangdang je pouze sezónní shluk několika stavení a ve chvíli katastrofy se v něm nenacházel nikdo. Každopádně to musela být naprosto monstrózní podívaná, několikakilometrová šíře dočasného koryta s 10timetrovými balvany rozházenými do všech stran, jako by to byly pingpongové míčky, hovoří za vše. Bohužel, jediní - kdo přímo protržení morény a posléze na čas nejdivočejší bahnořeku na světě v klidu sledoval - jsou místní yettiové, a ti jsou na slovo skoupí. Den začíná oteklou hubou Míry fotografa, který tak v pučmelounství vystřídá již splasklého Láďu. Doktor obvoďák z vedlejší výpravy zubařsky zkušeně odhalí váček plný hnisu, a ten musí chirurgicky ven. Coby asistent operace jsem vybrán já, protože jsem zrovna po ruce a taky proto, že co bych pro Fríďu neudělal. Moje funkce spočívá v osvětlování operačního prostoru, v daném případě svítím odrazem sluníčka od víčka ešusu, tzv. prasátkem. K proříznutí váčku slouží ostrý konec injekční jehly. Celá akce s vyplivováním hnisu a krve proběhne za monumentální asistence šerpů, a to našich i místních, kteří každou novou zábavu rádi přivítají a v kroužku, utvořivším se okolo naší operační jednotky, živě probírají co a jak a tak všelijak podobně. Z diváků je doktor značně nervózní, ale nakonec se dobrá věc podaří a Míra nezemře a dokonce ho kupodivu i ty zuby přestanou bolet. Přestože jsem si ještě včera večer doopravdy myslel, že dneska budu dělat všechno možný, jen ne vstávat ze stanu, vyrážíme s Doutnákem a Honzou na průzkum fantastické přírodní kulisy. Stoupáme po pravém břehu morény mezi zakrslými tújkami, tak abychom se dostali přímo nad bývalé jezero. Nádherné tújky mimochodem mizí před očima, jak je šerpové vysekávají, aby měli případným turistům na čem vařit čaje, rýži a jiné dobroty. Další příklad negativního dopadu turistiky na místní prostředí. (Na druhou stranu je pravda, že na frekventovanějších místech, jako třeba v údolí Solo Khumbu, už si realitu nebezpečí brzkého vymizení řídkých lesů uvědomili a pomocí všemožných nadací lesy znovu vysazují.) Přímo nad námi se zvedají masivy z kompaktní žuly jako někde ve francouzských Alpách. Nádherné pilíře, stometrové soklíky, nekonečné komíny, kouty a spousty ploten tvoří stěnu asi bezejmenné hory, zvedající se bezprostředně nad Tangdangem. Až bude všechno všude vylezený, tak tady je na smělé projekty místa habaděj. Ostatně stejně jako v každém z cca 1.156.989 himalájských údolí. Lezecké eldorádo v 5ti tisících metrech. Když se vyškrábeme až na vrchol morény, naskytne se nám fascinující pohled na gigantické sesuté stěny bývalého jezeřiště. Jezero samo kupodivu ve zmenšené podobě i nadále existuje, byť je vypuštěno (podle dobře viditelné čáry, kam až sahala voda) o dobrých 150 metrů. Údolí z kompaktních skal uzavírá ledovec, ještě nedávno asi spadající až do jezera, dnes z něj vytéká nádherný vodopád. Podmračené počasí, černé skály, led, kalná voda a otevřená - jakoby rozrytá - moréna vytvářejí ponuře bolestivou atmosféru. Kam dohlédneme, vidíme jen obraz zkázy. Zcela jasně si uvědomuji, že v porovnání s nekonečnou rozlohou hor všude okolo, se tady vlastně skoro nic nestalo. Za pár stovek let zaroste obnažená suť řídkou trávou a mechem a bude zase všechno, jak má být. Hory jsou totiž takřka věčné a nerozbitné. Doutnákovi nějak není dobře, a tak se vrací stejnou cestou zpátky, Honza a já se rozhodujeme k sestupu nestabilní sutí až k jezeru. Když řeknu, že je to docela nebezpečný podnik, není to vychloubání. Sestup vcelku nedávno utrhlým břehem bývalého jezera mezi zcela volně loženými balvany (od 1 cm do 5ti m, to vše propojeno jakousi uschlou jílovitou spraší) se odehrává v oblacích žlutého prachu a za mohutného nedobrovolného shazování volných (tedy prakticky všech) kamenů, na které šlápnem. Rozestupy a čekání na druhého vždy minimálně 20 metrů bokem od místa sestupu, zajišťují alespoň NĚJAKOU bezpečnost. Snad. Jsme dole u hladiny zbytků kalného jezera. Pár mužiků signalizuje, že rozhodně nejsme první, kdo toto dílo zkázy zatoužili spatřit přímo u zdroje. Pravdou je, že co se tady stalo, vypadá zespoda ještě impozantněji a velkolepěji, než když jsme na celou situaci shlíželi ze zdravé morény. Musíme si na chvíli sednout, abychom dokázali nasát atmosféru tak obrovského přesunu gigantického množství materiálu, který tady proběhl. Stometrové šikmé stěny složené z miliard balvanů, zapíchaných do již zmíněného jílu, tak jak se v moréně ukládaly možná miliony let, se nám hrozivě tyčí nad hlavou a zejména napůl vystrčené balvany o velikosti skříně, či nákladního auta, nám na klidu moc nepřidají. Materiál připomíná slepenec, tak jak ho znám třebas z Meterory v Řecku, s tím rozdílem, že tam se po oblázcích dá krásně lízt a tady by to v pohodě rozhrabaly slepice. Snažíme se raději moc nedýchat, abychom nějaký z těch tunových dárečků, číhajících nám nad hlavami, neuvedli do pohybu. Napadá mě, že co se rozprostírá kolem nás, je naprosto unikátně mrtvá krajina, která ještě nestačila být oživena ani známými životními držáky - mechy. I když nějaká ta bakterie by se už určitě našla. Každopádně myslím, že spousty vědců by daly nevímco, aby si tu mohly zastudovat. Zpátky do tábora chceme jít korytem říčky, vytékající z jezera. Že balvany drží jen na čestné slovo, se potvrdí, když Honza při překonávání potoka jeden takový bratru 2metrový balvan v pohodě uvolní a jen tak tak se mu vyhne. Dál postupujeme jen s největší obezřetností, našlapujíce jak baletky Lenky. Jakmile se kaňon vytvořený rozběsněnou řekou rozšíří, přeci jenom jdeme už víc v pohodě. Narazíme na naprosto neuvěřitelné seskupení 5ti až 10timetrových balvanů (stojících všelijak na špičkách, zdánlivě skoro visících ve vzduchu), lokrů a tak - všelijak zajímavě do sebe zaklíněných, že by to statik nevymyslel. Bizardní kamenné město nabízí i bezpočet boudrových možností na chladné, dohladka a dopevna zbroušené žule na balvanech, které jsou přeci jenom bezpečněji zapíchnuté v blátě. Toho se nedá nevyužít, a tak na nich chvíli popolejzám. Do tábora se vracíme fascinováni tou nevšední podívanou vůkol. Po vitano-knorrovém obědě konečně nastává kýžený klid na lůžku, který mě popravdě ovšem moc dlouho nebaví. Vydávám se sólo na kratší výletek do bočního údolí přímo nad Tangdangem, kde je i z dálky patrné velké množství věžovitých, žulových balvanů, skýtajících dozajista nepřeberné množství boulderových možností. A taky že jo. Když dorazím k prvnímu výraznému špičáku, nejedná se ani tak o balvan, jako o regulérní 10timetrovou věž ve tvaru žraločího zubu s nádhernými hranami. Bohužel o lezení na žulové věže poblíž Tangdangu není v Himalájích moc zájem, a tak je skála porostlá na hodně i kolmých místech lišejníkem, krásným ke koukání a nepříjemným k lezení. Navíc se zase už nějak horší počasí a za chvíli už jsem zahalen konspirativní mlhou a vidím sotva od balvanu k balvanu. Čím výš údolím nad vesnicí stoupám, tím jsou věže větší a mlha hustší. Některé obří balvany mohou mít skoro ke 20ti metrům a bez jištění na ně absolutně nedokážu vylízt. Vrcholem je kámen z tmavě oranžové žuly, zvící 20ti metrů a ze 3 stran převislý. I tak si ale na menších kusech nádherných rajbuňků, sokolíků a položených hran užiju do sytosti, vše vyvedeno v kompaktní žule. Mít sílu a počasí k ruce, dalo by se v údolí vydržet docela dlouho. Kameny rozložité, kameny štíhlé, kameny vypadající jako sochy z Velikonočního ostrova… a ještě spousty dalších všude kolem. Bohužel začíná pršosněžit, a tak se pěkně vylezený a celodenně odpočatý vracím zpět do tábora. Večer už jenom sněží. V ‘putyce’ u ohně, pečených brambor a čangu večer přemýšlíme, jak že se to asi tak dostaneme do Lukly a jak že se asi z té Lukly - v případě, že se tam dostaneme - dostane třebas takový letadlo. (Ukáže se, že hodně těžko.) Šerpové se dnes čangování neúčastní, alébrž po včerejší bujaré šerpí pitce jim není příliš volno, asi mají horskou nemoc. Navíc v opileckém furiantství včera v sázkách prohráli kdeco, včetně třeba i čepic a bund, a tak je (v zájmu toho, aby s náma vůbec došli) musíme od jiných šerpů - výherců zase zpátky odkoupit. Takže tygři skal dnes večer jenom sedí a smutně zírají do kamenných zdí. Alespoň poznají, jaký to je, když hlava bolí a hrozí rozpadnutím, žaludek jak na vodě a tělo neposlouchá a chce se mu umřít (což se nám v horách dělo poměrně často). Naši šerpové si museli si pro svojí ‘vejškovku’ dojít až do Tangdangu.
Dan
