BAJKA O HRABĚCÍ PRDELINCE
Ubohý ďáblík v zeleném vešel a oholil mi prdel. Jaká strašná zaměstnání to jsou na světě! Jedno ze zaměstnání, které jsem nezkusil. (Charles Bukowski: 'Všechny řitě světa i ta má', str. 154)
Žil-byl-hnil kdys kdes lékař významu sotva provinčního, J. J. Píchlo jménem. Tvrdila-li o sobě kdysi jedna semaforská hvězda, že je zpěvačkou písní, byl on možno říci lékařem medicíny. Nebo líp doktorem lidí? Budiž… K tomuto povolání patří mimo jiné (mimo MNOHÉ jiné) taky zkoumání konečníku, tzv. vyšetření per rectum, což se provádí ukazovákem, oblečeným v gumovou rukavici, přičemž je-li lékař pravákem (anebo pravák lékařem, což vyjde nastejno), jde o ukazovák pravý a objekt zkoumání leží na levém boku, u lékařů leváků (někdy i na obě ruce) je všemu přesně naopak. Celá akce pozbývá smyslu, je-li lékař očařem nebo ušařem, netypická je rovněž u stomatologů, tedy zdravotníků zabývajících se opačným, tj. horním ústím člověka. Leč náš hrdina byl chirurgem, čímž je dáno, že měl smůlu a vyměšovací otvor musel být chtě nechtě jeho takříkajíc pasivní doménou. K provozování zmíněného vyšetření dochází v průměrné chirurgické ambulanci, obsluhované průměrně svědomitým felčarem, zhruba 5x - 10x denně. Protagonista našeho příběhu neměl skóre příliš odlišné. A zažíval s dotyčným úkonem spoustu kratochvilných epizod, ba gagů, na jejichž kompletní vypsání by bylo nutno vydat zvláštní číslo NÚP.
Stačí zmínit, že kdykoliv měl 'zanořeno', rozezněl se telefon - a on věděl, že to jeho prastarý otec z hlavního města s ním chce řešit jakési problémy. Senior se trefoval neomylně. Šlo to tak daleko, že schylovalo-li se k tomuto způsobu vyšetření, volal Píchlo nejdřív do Prahy, aby předka neutralizoval a předešel interrupci výkonu. (Není to na Vás moc těžkopádný, pane Jirák, že ne?) Zápletky kolem řiťodloubání bývaly však i pitoresknější. Tak např. 85tiletá stařena, majíc právě ukazovák tam, kde bylo třeba, pravila se slabou nadějí v hlase: 'Pane doktore - a to mi děláte rukou?' (Dalších 25 let měl téma k přemýšlení, co si asi tak ta dobrá žena mohla ve své slábnoucí fantazii představovat.) Jindy, ve snaze o urychlení vyšetřovacího procesu, ještě během rejdění prstu v patřičných místech, vyzvídal u podobně letité pacientky: 'A co ještě kromě toho Oxyphyllinu berete?' - 'No, eště béru oxipilín!', zněla už potřetí odpověď. 'Dobře, ale co JEŠTĚ berete? CO-JEŠTĚ-BE-RE-TE?' - Dlouhé zamyšlení, váhání, nádech - a pak: 'Já beru jenom pěcetštyrycet korun.' (Bylo to asi v roce 1978, aby bylo jasno, pokud jde o valorizaci a tak...)
Taky se mu povedlo, že jednomu občanovi trochu opíchal manželku. A když se s ní ten občan rozvedl, aby si vzal jinou, naschvál se s ní taky rozešel a opíchal mu pro změnu (ale zase jen trošku!) tu druhou. K dovršení neštěstí (toho občana samozřejmě) byl posléze občan postižen vnitřními i zevními haemorrhoidy - a kam čert nechtěl, aby se dostal, jako do ordinace č. 33, tedy k Dr. P. (no vždyť víte - zase to divný jméno), no a ten mu - PO TOM VŠEM PROSÍM! - strčil prst… no kam asi! To měl na něj teda ten občan ale originál smůlu, žejo?! No copak zatím tohle - ono se taky přihodilo, že probíraného Dra párkrát kádrovala kvůli jeho undergroundovým stykům proslavená Státní nebezpečnost. V popředí akce kapitán JUDr. Špíček. Prudili ho v tom svým 6. patře v Trnovanech celej den, ani oběd nedostal. Hovno se dozvěděli - o to byli nasranější. (Tak ani svačinku.) Ale léta běží, vážení… V roce asi 1991 přišel Špíček do špitálu a co asi tak měl? No co? No haemorrhoidy, heč! Tak ho tam měl. (Ten ukazovák.) A bylo to poctivý vyšetření, to mi věřte!
A nyní haileyovský skok - jiný příběh, jiná postava: ve stejném městě působil (mimochodem jednoznačně rozkladně) exot jménem hrabě Radim von Altvirt, protagonista profláklé grupy pánského hambatého baletu, co se jmenovali snad Vyfluslá Žížalka nebo tak nějak podobně. Taky psal do novin. Většinou obscénně a divně, aby lépe zneklidňoval (nechci-li říci přímo sral) naše pracující. Rád říkával: 'Na pódiu jsem už udělal všechno, kromě toho, že bych se tam vysral. Ale i to mám v plánu.' Používal zkratku 'alt' a jindy zase 'hrva'. Na vojnu se panáčkovi nechtělo, tak jednou před odvodní komisí trochu přidusil (oběma rukama prosím) kapitána z OVS - a hned bylo vystaráno. Jako regulérní cvok mohl (pravda, po krátké vazbě) nastoupit jako 'civilkář' v LDN Kremnica. Odtud byl jen skok na chirurgii, kde působil Dr. Píchlo. A tak se zákonitě jednoho dne setkali. Hrabě (alt) přivezl objekt, lékař (pích) zasunul. Aristokrat zdánlivě jen přihlížel. Ale pamatoval si, svině! A všude trousil. Pod dojmem zážitku složil a poslal chirurgovi na čumkartě básničku, pojednávající zhruba o viděném. Napsal ji společně s další rázovitou okresní figurou, jistým Minimíkem. Dílo bylo nechutné a oplzlé, ti dva se tou chvílí stali zakladateli porno-naivismu. Po dalších několika letech se oba hlavní hrdinové setkávají ve stejné redakci, a to v NÚP (Naprosto Úžasných Překlepech). Kdekoliv kdykoliv (hrva) svého kolegu představoval, zaznělo obligátní: 'To je doktor Píchlo, kterej strká starejm bábám prst do prdele.' Nepomohlo vysvětlování. Šlechtic (jistě jako všichni šlechtici zdegenerovaný) nechtěl chápat, že strkání druhého kolíčku pravé přední větvičky do zadního otvůrku bližních není kamarádovým podivínským hobby, nýbrž pravidelným nutným zlem, denním chlebem - pravda, trochu smradlavým - takovým 'kusem života těžkého', řečeno s Jiřím a Johnnym Wo(a)lkerovými - v každý ruce jeden. (Panu Jirákovi se na tomto místě ještě jednou omlouvám. Ten člověk zřejmě trpí.)
A tak by tam šťastně žili, kdyby nedošlo k setkání kosy s šutrem. Urozený pán začal strádat všelikými problémy, vesměs způsobenými nemírným způsobem živobytí, jako větrností i horšími ukazateli - a jako takový byl nucen navštívit chirurgickou ambulanci v předmětném městě. A co myslíte, že muselo zákonitě nastat? - Nu ovšem, i blbec se dovtípí: měl ho tam! A lékař mu krátil chvíli při vyšetření úvahou na téma teorie relativity, kterou pár let předtím rád prezentoval ve zdrávce, když tam ještě bylo ke komu a proč hovořit: 'Vidíte, milý hrabě, teď jsme na tom zdánlivě stejně: Vy máte můj prst v prdeli a já mám svůj ve vaší - ergo: vobá máme prst v prdeli, ale já jsem na tom relativně líp. A to je CELÁ ta relativita, víme?' Nutno říci, že hrabě ASPOŇ neodporoval. (Už na to neměl.) A jak to dopadlo, milé děti? No, doktor to pak všude rozkecal, protože věděl, že stejně žádný profesní tajemství neprozrazuje, anžto bylo jasný, že hrabě to sám a rád vykecá každýmu, koho potká a některejm radši dvakrát. A co z toho plyne za poučení (které má každá, i prdelní bajka mít)? Asi že 'Čím kdo zachází…' platí dokonce i když jde výhradně o zacházení verbální. A taky 'Kdo s koho, ten toho', ale to už použila jedna kapela. Nebo 'Kdo jinýmu… (ten do ní taky).' A snad ještě 'Neposílej bližního svého tak často do prdele, protože nikdy nevíš, kdy ho budeš mít v tý svý.'
Tak jsme se primitivně těžkopádně (viz jiná rubrika) dobabrali ku konci, který, jak vnímavý čtenář už možná sám tuší, vyznívá ve smysl ten, že pravdu měla Brigitte Bardot, když říkala 'Svět je malej, všichni se jednou sejdeme v posteli.' Já jen za tu její postel přiřazuju jiný slovo, ve kterým se (stejně jako v neděli) píše v šestým pádě taky měkký 'i'. A zamyslete se nad tím trochu, jo? Je to jako když pan Smrtka v Cimrmanově 'Poslu z Liptákova' říká na závěr tak zvláštně významně: 'Tak nashledanou. NASHLEDANOU!' Tak. A jestli se to, milé děti, zase někomu nelíbí, ať mi to samý příslovečný určení místa… - co ? No COO ? - No tak vidíte… Tak 'nashledanou'! Yarda Pichlík

P.S.: Pokud některé postavy či jen jejich jména někomu někoho připomínají, nejedná se v žádném případě o podobnost náhodnou.