4. 5. 99 - Tábor pod Ampu La (5.200 m n. m.) - sedlo Ampu La (5.780 m n. m.) - 1. tábor v údolí Huncu (5.300 m n. m.) - Začínají fixy. Doženu Michala, který navazuje a kontroluje jednotlivé členy výpravy i šerpy pod opravdu těžkou skalní - bez nadsázky lezeckou - délkou, zajištěnou fixem. Ke slovu přicházejí úvazky, a tak - zatímco se navazujeme - Michal sestoupí dobrých 50 výškových metrů k Milanovi a musí mu vynadat do čůráků a skoro mu dát přes držku, aby zlomil jeho strach. Šerpové se podělí o Milanův baťoh, aby mu ulehčili a Milan se pod dozorem Michala, který si rozhodně nebere servítky, vydává pod stěnu. Žulová hradba z bílé žuly vytváří v jednom místě něco jako kout a tudy vede výstup. Lézt skalní cestu (možná klasifikace IV) skoro v 6 tisících se mi ještě nikdy nepoštěstilo, a tak si to užívám. Naštěstí je žula rozpraskaná ostrými, skoro až učebnicovými spárami a sokolíky, a tak lezení není tak strašné, jak to vypadá zespoda. Necelých 5 metrů nade mnou je na fixu šerpa s obrovskou bagáží, která se mi podezřele 'hompálá' nad hlavou. Není to příjemný pocit, zejména když se člověk podívá pod sebe a je jasné, že kdyby se na mě urval, tak to asi oba nerozchodíme. Nicméně i když Ampu La patří k nejtěžším trekovým sedlům v Himalájích (Nepálu) a ročně ho překročí údajně jen několik málo výprav, jejichž počet v sezóně nikdy nepřesáhne desítku (pohybuje se to prý okolo 3 expedic), šerpové, co jdou s námi, nejsou ve stěně pod Ampu La poprvé, stoupají naprosto sebejistě a navíc některým z nás ještě pomáhají s bágly, jistí a tak. Po dobrých 25ti metrech hodnotného lezení stěna 30 metrů pokračuje snadněji - členitější a povlovnější žulou, pak následuje pár krátkých traverzů a jsem v sedle Ampu La (5.780 m n. m.). V 360ti stupních vůkol se rozkládá panorama nejpanoramovitější. Velkolepější velehorskou scenérii jsem ještě nikdy nespatřil. Čtyři 8mitisícovky (přidává se Makalu - 8.450 m n. m.) dodávají kráse kolem nás na monumentalitě, nádherné počasí, modrá obloha, bělostné, blyštící se ledovce a několik chuchvalců mraků, které se dostavily, aby krajině dodaly na dynamičnosti, zase podtrhují fakt, že co vidíme, snad ani není ze skutečného světa. (Viz pojednání o kýčovité kulisovitosti krajiny.) Mt. Everest, Lhotce, Lhotce Šar a Makalu se vypínají nad 8 tisíc metrů, 7mitisícovky Baruncea, Nupce, 6titisícovky, za všechny snad jen špice Ama Dablamu a samozřejmě, ještě zatím náš vzdálený cíl - bílý ledovcový trojvrchol Mara Peaku a nepočítaně 5titisícovek, jež se rozkládají všude kolem. Některé z množství vrcholů jsou už v Tibetu. V údolí Huncu září množství šedozelených jezer. Jenom špičky hor, sníh a led, černé skály a přece tato v zásadě nehostinná pustina vytváří spolu s modrou oblohou něco, co je víc než krásné, něco - co pohladí na duši. Jak říká pan lékárník z cimrmanovské výpravy na severní pól: 'Stálo to za to.' Po vyplácání cca jednoho filmu na osobu a dostatečném napojení se okolní krásou, je třeba sestoupit z nadbytečných výšin psychických i fyzických dolů. Z psychických na pevnou zem reality a z fyzických do nádherného údolí Huncu, rozkládajícího se přímo pod námi.     Dan

Popisek foto: Závěrečný výšvih do sedla Ampu La
Klas. III - IV ve výšce 5 800 m n. m.
(Docela maso;
kontrolní otázka: 'Který ze dvou mužů je nosič a který je Doutna?
A je ten jeden vůbec muž?')